Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Jeden den
datum / id09.02.2014 / 439996Vytisknout |
autorFruhling
kategoriePovídky
zobrazeno2068x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Jeden den

 

  A najednou se světlo vytratilo. Kmeny borovic se semknuly v nepropustnou stěnu a nadobro jej odřízly od vesnic a měst, které ještě před chvíli doutnaly na obzoru, pak v křivých průzorech mezi stromy a nakonec už byly znát jen v našedlé linii nebe nad hlavou. Snad jedině někde v dálce, kde se krajnice cesty sbíhaly do nedosažitelného průsečíku, mohl tušit poslední světlý bod uprostřed všeobjímající černi lesa.

  Poslovi se však nechtělo dívat se kupředu. Měl pocit, že toho viděl už příliš. Tolik, že už by nerozlišil salvy dělostřeleckých baterií od tupého kolébání herky, která ho druhý týden unášela nejprve od lidí, jichž měl být poslušen, a následně, aniž by si toho ponejprv všiml, i od jeho úkolu.

  Zběh, jenž býval poslem, měl tedy hlavu sklopenou a zvedal ji jen, když jeho rozjímání přerušil dravec nebo praskot lesa. Pokaždé si však dal pozor, aby byl pohled co nejkratší.

  Ale i v těch krátkých a vynucených obrazechnajednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi bílého.

  Seskočil z koně a zamířil na malou lesní mýtinu, která se v mase lesa rozevřela jako kaverna ve skalním masivu.

  Uprostřed mýtiny ležela nahá dívka. Ještě nedávno by ji považoval za přízrak, ale doba ho dobře naučila, že přeludy neopouštějí chladné lodě kostelů a šero synagog. Jen ticho kolem sněhově bílého těla bylo stejné, jaké znal z kostelních lavic.

 Když nakládal dívku na hřbet herky, vlasy jí spadly dolů a před ním se otevřela hluboká rána v týle. Ježíše museli bodnout třikrát do prsou, dívce stačil jediný úder tupým klackem. Utrhl kus košile a ránu obvázal. Dobře věděl, které z nejhanebnějších míst jejího těla zakrýt.

 

  Muži byli celkem tři a nevypadali ozbrojeni. On měl meč. Ale dřív, než si vybral první cíl, stáli vedle něj. Příliš blízko, aby se mohl rozmáchnout. Troufale se mu posmívali:

  „Vezeš si nevěstu?“

  „Koukejte, jaký svatební čepec jí upletl!“

  „Ale za ostatní oblečení se příliš nevydal!“

  „Půjč nám ji, my ji oblékneme!“

  A když jim šokovaný jejich drzostí neodpovídal, začali vzývat přímo dívku:

  „Ach panno, pojďte s námi!“

  „Copak na něm, panno, vidíte, na takovém němém vandrákovi?“

  Posel konečně sáhl po zbrani, chtěje je ztrestat, ale to už byli muži zase příliš daleko a jen jejich smích je vyprovázel na cestě lesem.

 

  Odpoledne se již muselo chýlit ke konci, když narazil na rozpadající se chalupu. Uprostřed lesa působila nepatřičně. Jen střecha prohnutá jako záda jeho herky pomáhala chatrnému stavení zapadnout mezi křivé kmeny borovic.

  Na volání mu nikdo neodpověděl. Pouze lehké zurčení vody z nedalekého pramene nervózně rozkmitávalo lesní ticho.

  V chalupě byla tma a dusno, nespočet šerých koutů hrozil nebezpečím, ale on byl příliš unavený, aby je prozkoumával. Je nakonec jedno, umře-li dnes zde, nebo zítra jinde.

  Vrátil se ven a sňal tělo dívky z koně. Uvnitř je položil na lavici a zakryl kožešinou. Spíš ze zvyku než aby to mělo konkrétní smysl. Tak tak, že se mu kůže pod prsty nerozpadla.

  Když se ve světnici začal shánět po nějaké nádobě, do které by si venku nabral vodu, ozval se za jeho zády starý hlas:

  „Hledáš něco?“

  Otočil se a spatřil ženu, která se krčila v jednom ze šerých koutů. Nemohla mu sahat výš než po prsa, stála přikrčená a křivá, jako by někdo vzal ženské tělo a mačkal je tak dlouho, až z něj vzniklo toto.

  Když neodpověděl, stará se pomalu přišourala ke kredenci a vyňala z něj lahev průzračné tekutiny.

  „A co ta tvoje, dá si?“ ale stačilo se podívat na tělo přikryté trouchnivějící kožešinou, aby bylo jasno, že dva kalíšky budou stačit.

  „Cesty jsou dnes nebezpečné, zvlášť pro tyhle.“

  Žena rozlila pálenku do kalíšků. Napili se. Pálenka bodavě hřála.

  „Nejbližší kněz je odsud dvě hodiny. Alespoň byl. S tím tvým koněm to zvládnete rychleji,“ řekla. Posel, jehož oči začaly přivykat šeru, si všiml, že nad dveřmi nevisí krucifix. Žena nalila druhou rundu.

  „Kostely a koně,“ řekla, načež si otřela rty rukávem: „Je ale docela možné, že už tam žádný kněz není. Jsou to roky, co jsem nebyla v kostele. V mém věku už nemám tu potřebu trmácet se dvě hodiny za jedním ave maria. Jako mladou mě to vzrušovalo, ta cesta a kněz, který kázal, jako by nás všechny důvěrně znal. Ale tehdy mi ještě nedocházelo, že znát člověka není příliš složité. Sas nebo Švéd, člověk není složitější než obyčejné prase. Už do kostela nechodím. A je to tak lepší. Za koho by se pak ten kněz vlastně modlil?“

  Už už by na to rouhání něco opáčil, když tu se ozval hlasitý šramot následovaný koňským ržáním.

  Posel rychle vstal a chtěl vyběhnout ven. V šeré předsíni však zakopl o krumpáč. Zaklel a svalil se k zemi. Když se konečně vydral z chalupy, viděl tři muže, jak mu odvádějí koně ve směru jeho původní cesty. Do tajemného průsečíku krajnic. Za zády uslyšel známý hlas:

  „To nic, to jsou jen moji syni. Alespoň myslím, že to jsou moji syni,“ řekla žena: „spí tady. Teď půjdou do města a toho koně prodají. Opijí se a nevrátí se dřív, než za dva dny. Jestli chcete, můžete tu oba přespat.“

  Posla popadl vztek. Na muže, na starou babu, která ho svou pálenkou a rouháním připravila o jistotu rychle zakročit. Ale co má teď dělat?  Má proklát tu hnusnou babu, která už ani neví, jestli muži, co u ní přespávají, prošli jejím lůnem? Stál tu uprostřed lesa s mečem vytaseným jako s údem při svatební noci. Ale na lásku už bylo pozdě.

  Vzal krompáč, který se jako připomínka jeho selhání stále válel na podlaze v předsíni, a vyšel zpět na zahradu. Zaťal jej do hlíny. Země prorostlá kořeny kladla tuhý odpor. Nic však nedokázalo vzdorovat vzteku, s nímž opakovaně vydobýval ze země kameny, rozsekané kousky kořenů a hroudy hlíny.

  Když vykopal mělký hrob, všechen hněv byl pryč. Vrátil se do chalupy, zabalil tělo dívky pevně do kožešiny a venku jej uložil do hrobu. Hrob zaházel hlínou.

  Pak si ale s hrůzou uvědomil, že nemá kříž. Chvíli bloumal okolním lesem, ale všechny větve mu připadaly křivé a nehodné dívčina hrobu.

  Když se vrátil na zahradu, u hrobu stála baba. V ruce držela zkrácenou násadu od krompáče. Naposledy vyňal meč z pochvy, vzal od ženy násadu a kolmo ji přiložil na osu meče. Kříž svázal tkanicí, kterou mu podala.

 

  Najednou neměl nic. Meč, koně, jen podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina. Les ještě více ztmavl, tenká linie nebe nad jeho hlavou se vpila do okolní černi.

Nevěděl, kterým směrem jde, jen šel. Ani jej nepřekvapilo, když se před ním znovu rozevřela známá mýtina. Tady na začátku dne našel dívku, kterou pak musel neblaze opustit. Zadíval se nahoru, na nebe, ale nic neviděl.  Mohlo být k půlnoci, přesto bylo stále docela teplo. Zde přespí.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.03.2014 20:09:28Fruhling
Klidne :)
04.03.2014 11:55:08Janina6

Můžu to nominovat do Povídky měsíce?

13.02.2014 18:10:11Fruhling

Je fajn mít takhle pozorné čtenáře. S tím posle/zběhem je to pravda, uvažoval jsem, jestli to takhle nenapsat, ale až příliš jsem podlehl sentimentální identifikaci s prvním jménem. Nepatřičné nepatičně samozřejmě vyšrktnu. Dík za čtení.

13.02.2014 14:21:36unisex

Trochu mate střídání zběha a posla - ve třetí odstavci se posel změní na zběha a toho bych se buď držel, nebo přešel ještě k něčemu jinýmu.. Pak máš dvakrát slovo "nepatřičně krátce za sebou.. Stejně pak starý hlas - stará žena.. Tu větu Otočil.. bych propracoval, možná místo "vzal tělo" "vzal j"i a pak vynechal "jej" a "z něj". S kalíškama jak dva budou stačit je to vtipný. Psotrádám smysl ve větě "Za koho by se pak ten kněz vlastně modli" - přijde mi alogická k textu předtím.. Pod "starobou" si představuji spíše stáří než onu bytost.. Mnoho obrazů má takovej mekcarthyovskej charakter, jen mi přijde, že se v nich místy možná až moc snažíš a pak to působí trochu přepískle.. Celkově - ten příběh - to jde trochu do ztracena.. Napadá mě, čeho se chytit na příběhu toho muže.. Proč nerealizuje svoje motivace se bránit, kde se v něm vezme ona rezignace - v textu k tomu není příliš vodítek.. Jazyk pěknej..

 

 

12.02.2014 14:18:58Fruhling

Dík za čtení i koment .)

12.02.2014 02:22:26jolana.

pro mě je v tom po emocionální rovině textu snaha o zřeknutí se minulosti, konfrontace s neznámým a následně uzavření v tomtéž kruhu, nemožnost odejít z "já"-lesa (ačkoli v závěru cosi úlevného, přesto se vrací k místu naleziště a připomíná) --- to, jak se les "zavírá a otevírá", jako by v sobě mělo lidskou vůli.. celé prostředí jako by reagovalo na rozpoložení protagonisty. je zvláštní, s jakou náhlostí se věci objevují - (dívka, trojice, chalupa, baba, synové, kteří mohou být i předchozí trojicí..) všude je přítomná nepředvídatelnost, vzniká mi dojem magičnosti prostředí, jako by ono samo bylo hybatelem děje..

líbí se mi propojení vnitřního stavu(-"lesa") posla s formou textu - kdy začátek je "uzavřením" do děje (podobně jako posel uvržený do sebe) a následně stále v tomtéž prostředí - setkání ho dynamizují, ale nedávají odpovědi - tedy i já jako čtenář jsem někde, odkud nevím, jestli existuje cesta.. a znejisťovaná zamlčováním, zakrýváním průzorů příběhu, kdy přesto vzniká pocit něčeho známého (s jakoby snovou logikou..) možná se dá les číst i jako imaginární místo určené k napravení "něčeho z minulosti", což už nelze oživit, ale ve své představě se posel může pokusit alespoň o důstojné pohřbení.. vybízí to k hledání různých souvislostí.. a ačkoli příběhem prostupuje pocit odcizení, temnost lesa, jsou tam místa, která jako by v něj vnášela ironii a upozorňovala na jeho nejednoznačnost..

11.02.2014 10:50:43Fruhling

Popravdě řečeno jsem nad těmi větami taky uvažoval, jestli to nenechat úplně vnějškové. Určitě sis všiml, že ty věty se vyskytují hlavně v závěru, kde autorská nerozhodnost graduje a strhává jinak skvělý text .) Možná to ještě proškrtám.

 

Dík za čtení.

11.02.2014 10:26:43Zdenda
Me tam teda trochu vadí ty věty jako:
Co má teď dělat?
Najednou neměl nic.
Pocit prázdné duše
Atd.

Musí to tam být?
Jinak dobrý
10.02.2014 11:15:43Fruhling

Dík za čtení. 

10.02.2014 11:01:49Vigan

Bravurní text. Nevím proč, ale ihned po přečtení mi naskočila písnička od The Cure

http://www.youtube.com/watch?v=uYzkioskF6A.

Jestli je důležité v tomto případě znát historické souvislosti, alegorie, to nevím /Švéd-třicetiletá válka?/, pro mě je text důležitý ve sdělení pocitu osamocení, ztracení.

Sled událostí v příběhu /posel se změní ve zběha, nález mrtvé dívky, zvláštní dům se zvláštními lidmi/ dospěje k bodu, kde přesáhne oblast lidského vnímání hrdiny příběhu a jeho existence a přestane být vnímatelná /posel dívku neblaze opustil? asi ji znal předtím? ono slovo neblaze/, jeho intelekt  ztracený, zmaten a osamocen v bludišti dohadů. Les a duše jako kapří měchuřina. Na konci krapet naděje-" Mohlo být k půlnoci, přesto bylo stále docela teplo. Zde přespí."

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.