Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Oblačná mříž
datum / id22.02.2017 / 476835Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaické
témaPřírodní
zobrazeno513x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Oblačná mříž

 

Snad jste někdy odpočívali pod takovou oblohou. Kolem se vlnily lesnaté stráně, les byl klidný a všechny jeho vůně a všechny jeho hlasy se soustřeďovaly k vám.

Tam v tom tichu, pod těmi útulnými mraky, stávaly se hmatatelné i nejtajnější sny. Žádný ze snů neulétl tak daleko, aby ho dálka pohltila.

Postupující teplá fronta zařadila lehounké vodní kapičky do dlouhých pásů, podobně jako řadí vítr mořské vlny. Na rozdíl od vln však zůstávají zástupy nebeských pruhů nehybné, jako čas, který pod nimi tak neznatelně uplývá.

Jižní polovina oblohy, kde vládne slunce, má barvu bílou a modrou. Od slunce dál na sever převládly v mracích šedofialové až nachové odstíny.

Avšak na severu, tam, kde pásy altokumulů vidíme barevně, vznášejí se vysoko nad nimi jiná oblaka, a ta jsou bílá.

Žádná překážka nebrání očím, aby nalezly ještě vyšší obláčky. Podaří se jim oddělit nejvyšší vrstvu od ostatních a spatřit ji zvlášť. Tak naše oči s úžasem rozliší ve vysokém prostoru tři velmi od sebe vzdálená oblačná patra. Vrchní patro pluje možná až u horní hranice troposféry. Je složeno z řídkých seskupení ledových krystalků.

Všechno na nebi se rozvinulo do přímek, vybíhajících z jednoho bodu na západě nahoru a do stran jako paprsky obrovitého vějíře. V mezerách prosvítají modré pásy oblohy. Obloha tam za vrstvami oblaků je tak jasná, až se to zdá být nějak v nepořádku. Kontrast mezi nekonečnou modří a tím ostatním, tím blízkým, je téměř bolestný. Modrá prázdnota nad nejvyššími obláčky vyvolává v očích prostorový vjem, který hraničí s pocitem závratě. Modře průzračné trhliny dýchají mrazivým prostorem a málo se hodí mezi krotká mračna v přízemí, tichá a pokojná jako ležící stádo, v jehož blízkosti nás napadá – co kdybychom se pokusili to či ono dobytče důvěrně poplácat po šíji.

Nad údolí se vznesla sojka. Pomalým, neohrabaným letem směřuje do modra. Dlouho je vidět na pozadí jediné modré trhliny. Vypadá to, jako by celý život chtěla obětovat svému předsevzetí, že tudy poletí do vesmíru. Povětrná káně, jež plachtí nedaleko a o níž my, pozemní tvorové víme, že je to dravec, nestojí sojce za povšimnutí. Kvůli jejímu plachtění nezmění svůj úmysl, nýbrž dál neúhybně míří do modrého okna. Zabírá těžkopádně, s námahou, ale odlétá a nakonec se zmenší tak, že už je méně než černá tečka – a zmizí v prázdnu.

Do vesmíru ovšem sotva dorazila.

Ani káně si ničeho nevšímá. Jak by si měla všímat hloupé sojky teď, když je nade všechno povznesena, když se s takovou vášní oddává pravé a jediné radosti, když do klenby rozepjatých křídel sbírá lehký vánek a na tom vánku křižuje bezedno vesmírných trhlin.

Právě tak jako sojka, jež nejistými křídly důvěřivě vyzývá dálku, nemá ani káně na širokých perutích z vesmíru strach. Pro letce kroužícího vysoko pod oblaky zůstane vesmír stejně vesmírem, a proto stejně cizí, stejně vzdálený, jako pro nás na zemi. Zatímco stoupá, narůstá v letci radost z nekonečné svobody, z vlastní odvahy. A přibývá v něm touhy otřít se o fialový kýl mraku, ba vplout až dovnitř té růžově prosvětlené neprostupnosti.

Kolikrát už jsem viděl takové přímky oblačných pásů vysoko nad sebou!

Doopravdy však vstoupily do mého povědomí teprve nedávno. To jsem jim konečně porozuměl. Přišel totiž čas, kdy jsem byl donucen uvědomit si nad vlastním životem cosi lehce plynoucího, zdánlivě nicotného a ve skutečnosti nemilosrdně svazujícího. Tehdy jsem bláhově chtěl nesmírnost prostoru spatřit v lidských rozměrech.

Když jsem očima postupoval po rozbíhajících se paprscích až do míst, kde se vějíř rozpínal přes celé nebe, dál k východu se již paprsky nerozbíhaly, ale sbíhaly. Na opačném konci oblohy se potkaly ve druhém průsečíku.

Letěl jsem celou oblohou od východu k západu a znovu zpátky. Za toho dalekého letu mě ohromilo zjištění, že oblačné přímky se nerozbíhají vůbec. Se zachvěním jsem uviděl, že jsou rovnoběžné. A pocítil jsem strašlivý prostor tam nahoře. Jaký oceán vznášejících se hmot obaluje Zemi!

Vzpomeňte si na matematiku ze školních let: rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Běda, řekl-li někdo, že se neprotínají nikde. Tehdy jsme to přijímali jako malichernou hru se slovíčky. V nekonečnu nebo nikde, to je přece totéž.

Ale tady jsou rovnoběžky a já vidím, jak se na jedné i na druhé straně protínají v nekonečnu.

Obrovské rovnoběžky jsou tam do toho neomezeného prostoru vsazeny jako mříž, která ovšem nic neomezuje: ani prostor, ani svobodu mých představ.

Až přijde vaše příležitost, nepromeškejte ji. Udělejte to jako já a vytvořte si podle perspektivy obrovské mříže částečnou představu o nekonečné volnosti kdesi tam nad vaší hlavou.

Ach tiše! Jen se dívejte.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.02.2017 18:28:48vesuvanka

Jaroslave, děkuji za milou odezvu :-))). Tvoje dílo mě potěšilo a připomnělo výlety, které pro mě začínaly už ve vlaku, kdy jsem z okna pozorovala krajinu a samozřejmě oblačnost.  Zájem o mraky  u mě probudil bratr, který se zajímal o meteorologii.  Mám radost, že se Ti líbí moje obrázky, jsou to jen amatérské práce.

22.02.2017 16:59:04revírník

Děkuji, Jano, za vyčerpávající komentář, jsem rád, že ses při čtení cítila dobře. Vím, že mrakům rozumíš a hlavně se mi líbí tvé obrázky, ale to ty taky víš. Rovnoběžky - někdo z učitelů mluvil o setkání, ten náš o protnutí.

22.02.2017 15:02:53vesuvanka

Jaroslave, díky za krásné a poetické obrazy z přírody . Při čtení mám pocit, jako bych vše přímo viděla. Ráda pozoruji oblačnost, její proměny a vliv i na celkovou náladu  krajiny.  Namalovat  oblohu s různými vstvami mraků ji štětcem a barvami - to je hodně tvrdý oříšek. Mraky svými tvary podněcují fantazii.

Velmi zajímavá obloha bývá občas při západu slunce,  kdy mimořádně barevné mraky v různé výšce, vyvolávají představu pohledu z letadla na krajinu (pásma hor, jezera, pobřeží moře... i modrá obloha mívá různé odstíny). Takto barevná obloha bývá obvykle předzvěstí zhoršení počasí. O mracích by se dalo vyprávět...

Pozorovat kroužící  káně, nebo vlastně správně káni,  to je zážitek. Ona na sebe často upouzorní charakteristickým, téměř naříkavým hlasem. Někdy jich krouží víc.

Matematika. Vzpomínám si, že v páté třídě jsme v geometrii mohli říkat, že rovnoběžky jsou ode sebe stále stejně vzdálené a proto  se nikde nestýkají. Ono to bylo pro "páťáky" mnohem srouzumitelnější - pojem nekonečno byl moc abstraktní. Až později, snad v sedmičce,  byla poučka upřesněna, že se rovnoběžky stýkají v nekonečnu.

TIP

22.02.2017 13:57:47revírník

Opraveno.

No jo, Jano, když jsi na střední rod léta zvyklá, to už to potom jde hodně těžko zvykat si na ženský rod. Ale je to tak. Může ti být útěchou, že i střední rod je správně. Za "nebeské povídání" díky.

Ireno, jsem moc rád, že to tak bereš.

22.02.2017 13:30:40Gora
redaktor poezie a prózy

Hodné obdivu:-)

22.02.2017 12:47:49agáta5

nejspíš v názvu překlep :)

nejhorší slovo v češtině na skloňování je "káně" . Půl života jsem si myslela, že je to káně, i když je to žena, protože ta káně mi nejde přes jazyk :)))

povídání moc hezké - nebeské :)

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.