Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Souzvuk
datum / id04.07.2018 / 489073Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaické
témaPřírodní
zobrazeno251x
počet tipů13
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Souzvuk

 

 

Souzvuk

 

Možná jste to také zažili. Ten nepokoj. Tu nejistotu. Úzkost.

Vím, s vámi to bylo jiné. Každý život je jiný.

A přece jsou si lidské životy něčím podobné.

Nejspíš to s nimi bude jako s těmito králíčky zlatohlávky, kteří se tu přede mnou na smrkové větvi natřásají jako opravdoví ptáci. A nemůžeme popřít, že opravdoví ptáci to jsou. Jenže strašně malincí. Žasnu, jak se pod jejich drobounkými dotyky můžou smrkové snítky vůbec pohnout. Ve své horlivé neposednosti – kterou bychom měli nazvat životní nutností – za směšného víření křídel neustále přeletují, aby tu nebo onu jehlici ze všech stran důkladně prozkoumali. Z každé něco sezobnou a už zase mají naspěch.

Kolik asi takový nadýchnutý obratloveček váží? Tři? Čtyři? Nebo pět gramů? A přece má všechno, co musí mít pták. Vidím, jak se tomu usmíváte. Ale nesmějte se, ten ptáček má přece uvnitř malé, pulzující srdíčko, strašně podobné našemu. A od toho srdce vedou cévy do všech tkání, jež dohromady skládají živého ptáčka. Právě tak, jako je tomu u tisíckrát těžšího tetřeva.

Jeden z ptačích broučků slétl k zrcadélku v koleji cesty. Hned se k němu spouštějí ostatní. Samozřejmě, že něco tak obrovského, jako jsem já, nemohou ani jako celek vnímat, proto jim nepřekážím. Mají tak vyhraněný vlastní svět, že si v jejich společnosti připadám zbytečný. Jako bych přestal existovat.

Každý ten zlatem korunovaný trpaslík, jakmile zobáčkem zalovil na lesklé hladině jezera, jež se pod tím dotekem lehounce zčeřila, vyletí znovu přímo do zeleného chvojí. Ani jeden se nezmýlí a neusedne mi na kabát, třebaže je také zelený.

Moji zlatohlávci – a také vaši zlatohlávci, co vám někdy sotva znatelně zvíří vzduch před obličejem a s tenoučkým cinkáním v zobáčcích posedají do smrčí opodál – ti všichni žijí společný život svého ptačího druhu. Tak jako my prožíváme život lidský. Musí tomu tak být, když se rodíme lidským matkám a tihle broučci matkám zlatohlávků.

Přesto má každý živý tvor v ohraničených březích nesmírného života jednoho živočišného druhu ještě svůj vlastní malý, soukromý život. Kolik kapek v řece, tolik samostatných životů, při vší podobnosti kapek, z nichž se řeka rodí.

Tady máme před sebou hejno ptáčků nebo – připustíte-li – zástup lidí. To je kus řeky, který z našeho místa můžeme naráz přehlédnout. Jakmile však pozornost soustředíme na jednoho tvora, nevidíme již řeku, ba ani ne loužičku, nýbrž jednu jedinou kapku. A každá kapka je individualitou, má svůj vnitřní svět, třebaže jí nezbývá, než tou či onou cestou směřovat mezi vlastními břehy do neznámé budoucnosti.

Teď je to pro nás jedna kapka-zlatohlávek, která kromě společného osudu celé řeky zlatohlávků – co kdy byli a co kdy budou – má ještě svůj vlastní osud. Může se tu mihnout krahujec? Není to vyloučeno. Uchvátí ptačího broučka a uzavře jeho život. Zatím jenom jeho. Na ty druhé čeká třeba štěstí. Nebo hlad a mráz. A radovat se nebo hynout bude jeden zlatohlávek-kapka. Když se bude radovat, málokterá kapka se bude radovat s ním. Bude také trpět svým vlastním hladem. Nebo zimou, která rve život z jeho vlastního roztřeseného těla.

Prožívám nepokoj, který se podobá úzkosti a zarudle bolí. Je pouze můj. V něčem se podobám jednomu z těchto zlatohlavých kolibříků, jenom nevím kterému. A zároveň se čímsi vyhraněným odlišuji od každého z vás, moji neznámí, známí, přátelé a blízcí, i když mi vaše podoba zůstává a kolibřík, kdyby měl zájem nahlížet lidem do tváří, žádný rozdíl by mezi námi nepostřehl.

Obláček zlatohlávků znenadání odvál vonící dech smrkového přítmí.

Zůstal jsem sám. Řeřavějící nepokoj se propaloval do kořenů. Mlčení hrozilo zalknutím. Dusivé ticho. Tma. Tam kdesi nad lesem zářilo slunce. Daleké, neskutečné.

Jako ve snách jsem přistoupil ke starému hřivnatému smrku. Úplně zblízka jsem očima utkvěl na známých stříbřitých šupinách a stoupal po nich výš a stále výš, až se šupiny slily v jeden široký válcovitý kmen, jehož dvě rovnoběžky se ztrácely v zelené hřívě.

Položil jsem tvář na drsný kmen. Tak jsem se v dětství nejednou při pádu opřel o staršího bratra.

Z kůry to teple vonělo, až jsem se zalykal.

A tu jsem znovu, jako tenkrát na úsvitu v náruči silného bratra, zapomněl na všechno.

Zapomněl jsem na všechno, kromě toho drsného, nesmírně zřetelného dotyku.

Dvě řeky se slily. Smrk a já jsme soutok.

Ne, nejsou to dvě řeky. Člověk a les – to je řeka jediná, od věků jediná. Valí své kapky touto zemí a není a nebude jí konec. My dva jsme jen každý z jedné strany obeplouvali jakýsi mrtvý ostrov a teď se radujeme ze shledání.

Cítím tu radost lesa v sotva znatelném pohybu stromu. Snad kolébá jeho korunou vánek, že se až ke mně zachvívá. Nebo se něco samo od sebe napíná tam pod kůrou uvnitř živého těla?

Cítím jenom pohyb živé hmoty a je mi teď jedno, odkud se vzal. Vnímám ho jako potlačovaný nával radosti. Netoužím po vysvětlení, dokud se té radosti nenasytím. Je sice tajemná, ale je úžasná.

Po čase její tajemství odhalím. Ta radost přece vznikla ve mně a ze stromu se ke mně jenom vrací. Obohacená. Silná a nezadržitelná jako oheň, jemuž se dostalo potravy.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.07.2018 08:54:30Gora
redaktor poezie a prózy

Poetika, která košatí z tvé osobnosti...nefalšovaná, půvabná...

Možná by mohlo být méně zdrobnělin, ovšem jak vyjádřit ty zobáčky a obláčky jinak:-)

03.07.2018 08:38:17gabi tá istá

ĎAKUJEM! *


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.