Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Pomeranč
datum / id18.01.2019 / 493367Vytisknout |
autorCoutinho
kategoriePovídky
zobrazeno754x
počet tipů16
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov, Gora, K3, a2a2a,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pomeranč

„Dědu? No, když mi bylo dvacet.“

Vytáhla ze země trs plevele a snažila se protáhnout záda. Ohýbat něco osmdesát let, to bezbolestnost zrovna nezaručuje.

„On byl o dva roky starší a musím říct, že pořádně vytrvalej.“

„Jak to?“ Matěj si poposedl blíž. Zem ho tlačila, navíc se po nedávné zimě ještě nedokázala pořádně prohřát. „Tys ho nechtěla?“

„Ale jo,“ zamumlala babička, když se znovu sklonila. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se ze zbývajících sil, které jí protivné stáří milostivě ještě nechalo, snažila motyčkou vysekat plevel. „Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“

„To mě právě zajímá. Vypadá to, že to máme v rodě.“

„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“

Matěj se usmál a nesměle poděkoval – v osmnácti byl však dost starý na to, aby věděl, že pro maminky nebo babičky jsou krasavci i dvojníci Quasimoda. Naopak si byl sám vědom toho, že v jeho obličeji, obdarovaném pobledlou kůží, nevýraznýma očima, doleva nachylujícím se nosem a výrazem bez sebemenšího charisma, je víc nedostatků, než vstupenek do světa modelingu.

„No seš,“ pokračovala babička. „To tvůj děda byl daleko ošklivější, to se ani nedá srovnávat. Rozhodně to nebyl žádnej Marlon Brando nebo Oldřich Nový. Spíš vypadal jako Bud Spencer. Jestli si na dědu ještě pamatuješ – už tam taky bude chudák dvanáct let –, tak ten jeho křivej nos měl tenkrát ještě křivější, a navíc byl hrozně chlupatej.“ Znovu se narovnala, aby chytila dech – okopávat záhon a přitom vyprávět už jí nešlo jako zamlada, navíc si potřebovala utřít pot. Na čele a tvářích z něj měla tlustou vrstvu. „Když jsem ho viděla poprvý, napadlo mě, jestli to není třeba sněžnej muž. To prostě nebylo možný.“ Zapíchla motyčku do vlhké hlíny a dodala: „A taky se vůbec nevoněl. To sice tenkrát nedělal žádnej chlap, ale rozhodně mě teda nepřitahoval.“

Mlčky pokračovala v práci. Její vnuk ji ze strany pozoroval a snažil se představit mladého dědu, jehož viděl naposledy ve svých šesti letech, jak se zarostlou hrudí a křivějším než křivým nosem zkouší sbalit babičku. Babičku bez vrásek, šedivých vlasů a třeba i s koketujícím pohledem, který si představoval ještě obtížněji.

„Co se teda stalo pak?“ vrátil se k příběhu, a to s obrovskou dávkou zvědavosti. Napadlo ho, že jeho vzplanutí k o rok mladší Tereze Křížkové, modrooké, plnoštíhlé blondýně bude mít stejné vývojové parametry, jako dávno zasuté události v paměti jeho babičky.

„Co se stalo pak? Udělal pro mě něco krásnýho.“

„Krásnýho? A co? Vzal tě na cestu kolem světa?“

„Ten tak,“ zněla jasná, téměř ironická odpověď. „Leda když jsme byli jednou v Třeboni a on se strašně opil, tak jsme obcházeli kolem Světa, aby vystřízlivěl... To ne. Ale nesnědl mi pomeranč.“

„Co?“

„No nesnědl mi pomeranč.“

-----

Nesnědl mi pomeranč. Pro Matěje to nebyla zrovna nejsnadnější indicie k rozluštění záhady, jak muži z Bauerova rodu, předávající si po generacích křivý nos a nevýraznou, nepřitažlivou tvář, dokážou dostat dívku k oltáři. Nesnědl mi pomeranč...

„A to bylo dobrý?“

„No, dneska by to asi nebylo nic moc,“ připustila ohnutá, plející babička. „Dneska máš pomerančů tucet v každým krámu. Ale když jsme byli mladí, byl to hotovej poklad. Sehnat je rozhodně nebylo lehký, a kolikrát se pro ně muselo daleko. Děda, to mi pořád ještě dobýval srdce a chtěl mě získat, měl známýho zelináře až v Ústí, a to je od nás tak sto padesát kilometrů. Jednou mi ale slíbil, že pojede pro pomeranče a aspoň jeden mi vezme, abych měla na Vánoce. Jel brzo ráno vlakem a byla hrozná zima. Co si pamatuju, byla taková zima, že zamrzal i líh... a on se přesto nevytopenou pětkou vydal na dlouhou štreku. No a pomeranče doopravdy sehnal, naložil je do batohu, jenže jak dřív vlakový spojení stálo za prd, musel v Lovosárech čekat tři hodiny na přestup. Celej den nic nejedl, hospoda ani konzum nikde, tak si zalezl do čekárny, oloupal si jeden pomeranč a ten snědl. Jenže měl pořád hlad, tak vzal druhej, třetí, čtvrtej a spořádal je. Pořád měl, aspoň mi to tak vyprávěl, hlad, tak sáhl znova do batohu a tam...“

„Tam co?“ zeptal se Matěj dychtivě, jako kdyby sledoval padesátidílnou detektivku a při vyšetřovatelově větě: „Vrah, a budete se tomu divit, je...“ vypnuli proud.

„Zatracená zem,“ zaklela na to ale babička, „vůbec mi to tady nejde vydlabat.“

„Co se tenkrát stalo?“

„Jo, promiň,“ pokračovala konečně. „Děda hmatal v batohu a našel tam poslední pomeranč. Ten pro mě. Musel mít pořádnej hlad. Před sebou další dvě hodiny čekání, studený a smutný nádraží... a přesto ten pomeranč zase pustil a odolával a odolával. Kolikrát ho prej vyndal a říkal si, že na to kašle a prostě ho sní, ale pak si prý řekl, že mě má rád a ten pomeranč mi doveze. Jo a to měl vlak ještě tři hodiny zpoždění a domů dojel až k večeru. Ale ten pomeranč stejně dovezl.“

-----

„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“

„Tak nějak,“ zamumlala babička, spíše se soustředící na práci, než jestli její vnuk opravdu pochopil pointu příběhu.

„Potom, co ti teda přivezl pomeranč, tak jste se vzali, jo?“

„No, hned druhej den to nebylo. Ale začali jsme spolu chodit a to už se vždycky nějak vyvrbí. Chce to ale trpělivost a na každým člověku, i když má křivej nos a chlupatou hruď, hledat pozitivní vlastnosti.“

Hudbu k jejímu vyprávění obstarával zvuk motyčky zabodávající se do hlíny.

„A to pak přebije to špatný, kterýho má člověk taky požehnaně. Každej člověk, nemysli si. Třeba na tvým dědovi jsem nenáviděla, jak do všeho šťoural a měl takovou tu potřebu každýmu radit. Kolikrát obcházel zahrádkáře a radil jim, jak mají sázet stromy nebo sekat trávu, i když tomu vůbec nerozuměl. Nebo radil, jak má Franta Metelků opravovat auto, Zdeněk Mašků jak má očkovat psy nebo Mirce Hertzů dokonce radil, jak má roznášet dopisy a jak je házet do schránky.“ Narovnala se, potřebovala si odpočinout. „Jo a taky volal do rádia, kde byl třeba odborník na zemědělství a toho v přímým vysílání poučoval. Asi tisíckrát jsem ho chtěla vyrazit z baráku.“

„Až tak, jo?“

„Jo. Jenže jsem si vždycky vzpomněla na ten pomeranč a zas jsem se do něj zamilovala, ať byl, jakej byl.“

„Co mám teda udělat? Terku pomerančem sotva okouzlím.“

„To asi ne.“ Motyčka se znovu zabořila do země. Brázda miniaturního políčka, co měla na malé ploše v zahrádkářské kolonii, byla téměř vypleta. Ještě tři takové řádky a může zasázet brambory. „Ale pro začátek se podívej nalevo od altánku.“

Matěj kvapně otočil hlavu, jako kdyby slyšel o skrýši svatého grálu nebo o kouzelném prstenu, co i z ošklivého kluka udělá Marlona Branda. Žádný prsten tam ale neležel, jen hustě zarostlý záhon růží. Kvítka měly rudá jako krev.

„Myslíš ty růže?“

„Co jinýho? Na stole v altánku mám nůžky.“

-----  

Na hlavě jí přistála pusa. Už si nevzpomínala, kdy jí vnuk, v pubertě toužící líbat spíš Penelope Cruz nebo tu Terezu Křížkovou, naposledy políbil. Dokončila brázdu a otřela si z čela další příval potu. Vzhlédla, musela si zastínit oči, aby proti sluníčku rozeznala, kde Matěj stojí. Tyčil se nad ní s rozzářeným, širokým úsměvem a pugetem pěti růží v ruce.

„To by se jí mohlo líbit, viď?“

„Jo. Zimu jich přežilo docela dost.“ Usmála se. „Tak utíkej.“

„Díky. A kdyby mi dala košem, donesu je zpátky.“

„Doufám, že to nebude nutný.“

Špinavou motyčkou naznačila zamávání. Zároveň si protáhla záda, sáhla si na srdce, kde ji drobně píchlo, a zadívala se do nebe. Bylo modré, téměř bez mraků... doslova se z něj dalo číst, že přichází jaro. Konečně, po dlouhé a ledové zimě.

Něco ji ještě napadlo. „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“

„Tak jo,“ usmál se vnuk, který už bral za kliku branky... s touhou co nejdřív předat jako krev červené růže té nejhezčí holce na světě (v tu chvíli tedy druhé po ženě, která mu nyní převyprávěla příběh nesnědeného pomeranče).

A když byl daleko, až za poslední zahrádkou, ona si pro sebe ještě zašeptala:

„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“  

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.01.2019 20:10:45Stargazer

Já bych chtěl taky chodit s Penelope Cruz... zkusím koupit pár grepů, na to by mohla zabrat. Jo, líbilo se mi to. Fajn povídání. 

20.01.2019 20:03:48Zdenda

Ach jo. Nebýt toho neohrabaného humoru...

20.01.2019 11:03:03bixley
redaktor prózy

To je prostě láska! Nemám dalších slov. T.

19.01.2019 12:04:17Coutinho

Děkuji za komentáře :-) Vážím si jich a připomínky beru v potaz do další tvorby.

19.01.2019 11:51:24lastgasp

Krásný námět. Zdůraznění váhy hodnot ve vztazích mezi dvěma jedinci. Pečlivější a hlubší obsah posouzení povídky uvedla ve svém komentáři Gora. Snad jen trochu do mlýna přidám. Úvod je příliš strmý. Čtenáře to chytne ze zvědavosti (možná záměr). Trochu více se věnovat stylu. Vyprávěcí a charakterizační sloh je místy nepřesný, neurovnaný, nevyvážený ve výběru slov a jejich spojení. Chtělo by to také více se věnovat estetickému vyjádření ve vztahu k věku a zkušenostem osob. Použitá symbolika pomeranče, dokazující spojení dvou  lidí a jejich citovou vazbu je velmi osobitá a nevšední. Dávám tip.  

18.01.2019 16:29:19Gora
redaktor poezie a prózy

s dovolením jsem rozeslala pár avíz - v dílně se povídka snadno přehlédne...

18.01.2019 15:16:00Dorazilka

Moc pěkné a milé :)

18.01.2019 15:01:25Gora
redaktor poezie a prózy

 

Vychutnala jsem si tvůj pomeranč po několika liniích - zaujal mne nejen dialog ob-generačních hlavních postaviček, ale to, že si navzájem dobře uvědomují vazby:

...snažila motyčkou vysekat plevel. „Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“

„To mě právě zajímá. Vypadá to, že to máme v rodě.“

„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“

Dobré je i vědomí, jak "se hodí" zkušenost jednoho tomu druhému:

„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“

Co mi ve tvém vyprávění udělalo největší radost, je prosté - myslet jeden na druhého, třeba i s tehdy vzácným pomerančem - to je základ pevných svazků, a tuto myšlenku se ti povedlo "vypíchnout" ...

Mentalitě starých lidí odpovídá i neustálé opakování "jejich pravd"... máš pozorovací schopnosti.

 „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“

... pro sebe ještě zašeptala:

„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“  

Povídka dává naději...lidé si naslouchají... Možná jen ty růže, rudé jako krev, to mne trochu "zatahalo" otřelostí pojmu...

Několik podnětů jsem ti poslala ráno a je na tobě, zda ti k něčemu budou.Celkově by se ještě určitě dalo z tématu dostat víc, propracovat stylistiku. Náznak humoru potěšil, např. v sebekritickém posuzování pubertálního mladíka, ale vím, že umíš "zabrnkat na bránici" daleko silněji.

Těší mne, Coutinho, že jsi po delší době publikoval na Písmáku.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.