V pustině

    Stalo se, že jsem se s pěti svými přáteli vypravil na dobrodružnou výpravu do ruin předválečného města. Bylo to dva-a-dvacet roků po válce, tedy v době, kdy byla většina trosek již dávno rozebrána či řádně přebrána sběračskými výpravami. Zvolili jsme proto město obklopené rozlehlou pustinou, kam se, jak jsme předpokládali, dosud nevydalo mnoho skupin.

    Plán naší výpravy jsme předložili městské radě. “Nejde jenom o klučičí výlet do neznáma,” vysvětloval Svítek, milý chlapík, jenž se jaksi samosebou stal vedoucím naší skupiny. “Kujbyšovka je městečko uprostřed ničeho, kam nechodí žádní sběrači, zčásti kvůli širé pustině, která město obklopuje, zčásti kvůli nejrůznějším pověrám,” Svítek se na moment zamyslel, zahleděl se kamsi do dáli. “V ruinách budou léky, zbraně, střelivo, knížky, skripta, kovový věcičky, všecko na co si vzpomenete.”

    Půjčili jsme si od města dvě malé tryskoptéry. Řádně jsme se na výpravu připravili, zázrakem jsme získali také předválečnou mapu města. Počasí nám přálo, naskládali jsme se do létajících strojů a vyletěli jsme vstříc našemu vysněnému dobrodružství. Přeletěli jsme několik vesnic a několik ostrůvků pouště. Konečně jsme přelétli také nekonečnou pustinu, o níž se tvrdilo, že v ní žijí duchové zemřelých a všelijaká havěť.

    Pohled na pustinu byl neútěšný, z roviny jenom tu a tam vyčníval pahýl či kořen churavého stromu, narezlá tyč anebo chomáč ostnatého drátu. A i slunce jakoby nad těmi místy chřadlo a naše létací stroje zpomalovaly a my jsme se mohli do sytosti opájet tou ponurou podívanou. Po únavné plavbě nad apokalyptickou krajinou jsme přistáli na kraji Kujbyšovky. Zařídili jsme si na tom místě improvizovaný tábor.

    S východem slunce jsme odcházeli do ruin s prázdnou károu a v podvečer jsme se vracívali s nalezenými věcmi. Uplynulo tak pár dnů.

    “Měli bychom to otočit,” řekl jsem jednoho večera. “Brzo nebudem mít nic k jídlu ani k pití. Našli jsme toho dost,” mávnul jsem rukou k hromadě nalezených věcí. “O moc víc už toho stejně neuvezem.”

    “Ale byla by to škoda,” namítnul Svítek, zatímco si cípem košile leštil brýle. “Stačili jsme projít sotva pár ulic. Navrhuju, abychom do tryskoplánu naložili kořist, někdo z nás zaletí domů a vrátí se s jídlem a pitnou vodou. Bude to práce pro jednoho, protože se všema těma věcma nezbude dost místa. A klidně se toho úkolu ujmu.”

    Svítkův návrh byl jednohlasně přijat, protože nikomu z nás se ještě nechtělo vracet. Stalo se tedy, že následujícího rána Svítek vzlítnul a pokojně splynul s obzorem.

Uplynuly čtyři dny.

“Něco se muselo stát,” řekl jsem. “Svítek už se měl vrátit. Muselo se stát něco hroznýho. Rada nedovolila další přelet anebo měl tryskoplán poruchu, Svítek se zřítil. Něco hroznýho se stalo,” mudroval jsem pořád dokola.

    “Měli bychom vzlítnout a očíhnout přímou trasu domů,” řekl Matěj, modrooký chlapec s plavými vlasy.

    Nasednuli jsme s Matějem do tryskoplánu, abychom našli Svítka. Přelétali jsme právě nad pustinou, když začal Matěj mávat rukama a hlasitě pokřikovat: “Tamhle je Svítkův tryskáč! Koukej! Stoč to dolů! Musíme přistát.” Opuštěný stroj ležel v prázdné krajině pod námi.

Snesli jsme se shůry.

“Tady jsou stopy!” rozjařil se Matěj. Šli jsme ve stopách ve štiplavém světle-šedém prachu, který pustinu v tlustých nánosech pokrýval. Stopy se všelijak křižovaly a překrývaly, zdálo se, že Svítek přecházel tam a zase zpátky. Po několika hodinách stopování jsme ho konečně našli.

Svítek ležel u žalostného pahýlu jakéhosi stromu, bezmyšlenkovitě hleděl do dáli a těžce oddechoval. Tupě k nám napřahoval ruce, mhouřil oči a nezřetelně si sám pro sebe cosi žblebtal. Naložili jsme polomrtvého Svítka do tryskoplánu a dali jsme mu najíst a napít.

“Svítkův tryskáč by potřeboval poštelovat,” řekl Matěj když se pohrabal v motoru. “Nestartuje. Dej mi pár minut, zkusím to nahodit. Cestou se mu musela přihodit porucha, koukej, pořád tu sou věci z Kujbyšovky. Musel bejt v pustině celý čtyři dny. Aha! Vadnej článek! Prohodím ho s naším záložákem a nějak už to přelítnem k základně.”

S oběma stroji jsme se vrátili do tábora. Matěj opravoval a nabíjel solární články, my ostatní jsme se shlukli kolem Svítka. Po pár hodinách odpočinku nám Svítek vyprávěl o pustině. Mluvil nervózně, všelijak se v řeči zadrhával a marně hledal ta správná slova. “Nad pustinou mě přestal poslouchat tryskáč,” řekl. “Nouzově jsem přistál a pokoušel jsem se stroj opravit. Kolem dokola nebylo nic než rovina, nekonečná rovina pokrytá popelem, šeď té roviny splývala s šedí mraků. Po hodině už mi bylo jasný, že motor sám opravit nedokážu, sednul jsem si a čekal. Chtěl jsem přečkat pár dnů v pustině a doufal jsem, že mě spatříte, až dřív nebo pozděj poletíte kolem. Měl jsem sebou jenom trochu jídla a dva litry vody. Dalo se to přežít. A na noc jsem se hodlal zabalit do hadrů a snad se i přikrýt prachem z pustiny. Popel je i dva-a-dvacet roků po válce pořád trochu teplej.

A zničehonic přede mnou stála! Musel jsem si zdřímnout, protože jinak bych musel slyšet její kroky. Najednou přede mnou stála asi tak třináctiletá holka, drobná a ušmudlaná. Vyhublé děvčátko s kudrnatými hnědými vlasy, oblečené do pytlovitých kalhot a do potrhaného šedého tílka. Kolem krku otlučené dřevěné korále. Ve vlasech stříbrnou sponu. Na tváři oděrky. Za nehty špína. Malá šmudla. Řekla mi, že bydlí s rodinou v pustině a že mi ukáže, kde stojí jejich chatrč. Chtěla ode mě nějakej dárek a tak jsem jí dal svůj modrej kapesník, se smíchem si ho vzala a uvázala si ho kolem krku. Ukázala mi směr a odskotačila pryč.

Šel jsem tedy směrem do otevřené pustiny, protože to byl směr, co mi ta holka ukázala. Po pár hodinách už jsem si nebyl jistej, jestli to byl dobrej nápad. Klesnul jsem na kolena a odplazil jsem se do stínu pod kusem vlnitého plechu, jenž trčel ze země. A kde se vzala, tu se vzala: holka s kudrnatými vlasy.

‘Už je to jenom kousek,‘ řekla. ‘Sešel jste kapku z cesty a proto jdete tak dlouho. Pojďte, navedu vás.‘ Pomohla mi na nohy a podpírala mě pár kroků. Ukázala mi novej směr a z kapsy mi sebrala hodinky. Zkoušel jsem tu holku chytit, ale čiperně se mi vysmekla, běhala kolem dokola, couvala přede mnou a všelijak se mi vysmívala. Pak kamsi seběhla a zbyl po ní jenom zvířenej prach.

‘Kdybych tak měl svůj modrej kapesník,’ povzdechl jsem si. ‘Přivázal bych si ho přes ústa a mnohem líp by se mi dýchalo.’ Mohl jsem si utrhnout kus rukávu, ale košile mi bylo škoda.

Zkoušel jsem se vrátit ke svýmu letadlu, ale v holé pustině už jsem se dávno přestal orientovat. Přespal jsem pod širým nebem. Ráno se mi povedlo najít vrak svýho letounu. Sednul jsem si do kabiny a zabíjel jsem čas.

Listoval jsem v knihách, co jsme vyhrabali v ruinách. Šetřil jsem síly.

Kolem poledne zas přišla holka s kudrnatými vlasy. Dlouho se mnou hovořila a přesvědčila mě, abych se znova zvednul a šel s ní do osady, kde žije její rodina. Ušla se mnou kus cesty a pak mi kamsi zmizela. A z kapsy mi zmizel starej předválečnej kompas. Postupně mě obírala. Oždibovala mě jak pečený kuře.

Znova mě podvedla! Vzala mě bůhvíkam a nechala mě trčet v pustině! Šel jsem zpátky k letadlu, ale zabloudil jsem.

V podvečer si mě zase našla. Chvílema mluvila vážně, radila mi, jak přežít v pustině, tvářila se mile, a pak se mi zas vysmívala a vyprávěla o mrtvých, co v pustině leží. Nabídla mi láhev pitné vody výměnou za můj dalekohled. Odehnal jsem ji a ustlal jsem si v teplém prachu.

Znova se mi podařilo najít letadlo. Usadil jsem se v pilotní kabině a byl jsem rozhodnutej v kabině i zůstat. Byl jsem rozhodnutej nechat se v kabině i pohřbít, kdyby bylo to třeba.

    Docházela mi pitná voda. Docházelo mi i jídlo, ale čert ať vezme jídlo! Důležitá byla voda! A ke všemu se zvednul vítr a rozvířil tlustý závěje suchýho prachu.

Pouštní bouřka se po pár hodinách přehnala. V pustině pak bylo zlověstný ticho. A z nekončící roviny nerazilo nic než pár drátů, suché keře, bodláky. Ostré kameny.

Trpěl jsem žízní. Trpěl jsem hladem. A trpěl jsem strachy. Uplynul další den. Ráno jsem se probral a zas nade mnou stála. Znova mi nabízela láhev vody za dalekohled. Odehnal jsem ji, ale po hodince už jsem litovat. Sucho v ústech bylo nesnesitelný. Toužil jsem po jediné kapce, co by mi svlažila hrdlo.

Kolem poledne se znova objevila. Zdálky na mě mávala láhví. Šel jsem za ní a ona mi čiperně utíkala. Proháněla se kolem letadla. Padnul jsem na zem a těžce jsem oddechoval. Byl jsem u konce svých sil. Přišla ke mě a stáhla mi z krku dalekohled. Nechala mi na zemi ležet flašku a odběhla pryč, zdálo se mi, že zničehonic zmizela, ale snad jsem v tom vysílení na pár vteřin usnul.

K večeru už jsem byl zas bez vody. Podařilo se mi přečkat noc. Přežil jsem do rána. Stála přede mnou a nabízela mi další půllitr vody výměnou za moje brýle.

‘A k čemu ti tak budou brýle, náno?’ ptal jsem se. Nic neodpovídala, jenom napřahovala drobnou dlaň plnou oděrek a škrábanců. Dal jsem jí svoje brýle. Odběhla pryč i s vodou. Pronásledoval jsem ji po pustině. A ona kolem mě dováděla a dětsky se smála jakoby šlo jenom o hru. Snad to pro ni byla fakt jenom hra. Snad vyrůstala v pustině a odmalička si zvykla na podobný žerty. Napadlo mě, že do pustiny nikdo z venku nechodí právě proto, že v pustině žijí šílenci a podivíni.

Znova jsem padnul vysílením na zem. Dloubala do mě nožkou, kropila po mě vodou a smála se, až se zajíkala. Hrála si s mými brýlemi, obrala mě o posledních pár drobností a nechala mě na pokoji. Odešla, ani se neohlídla. Byl jsem pro ni mrtvej. Odplazil jsem se do stínu pokroucenýho stromku. A tam jste mě pak našli.“

Svítek usnul. Sbalili jsme věci a připravovali jsme se na cestu domů. Protřídili jsme nalezený věci a do letadel jsme naložili jenom ty nejlepší kousky.

Ráno jsme nasedli do tryskoplánů a vyletěli jsme do nebe. Letěli jsme nad pustinou, když nás přepadla silná bouře. Zvířený prach nám vletěl do trysek a byli jsme nuceni nouzově přistát přímo v té odporné poušti plné šílených dětí.

Prach nám vletěl i do kabiny. Vevnitř se nedalo zůstat. Vyskákali jsme ven a jeden z nás zahlídnul jakousi polorozpadlou chatku jenom pár desítek metrů od nás. Nalezli jsme dovnitř a konečně jsme měli příležitost k odpočinku.

“Jsou zde schody dolů,” řekl jsem. Sešli jsme do podzemní komůrky vyložené pevným betonem. “Je zde kryt! Podívejte: další schody!” Sešli jsme další patro a zastavili jsme se až u železných vrat. Zvuky bouřky už k nám doléhaly jakoby z velké dálky. V podzemí bylo hrobové ticho, jež v nás vyvolávalo neurčité obavy.

V mechanismu železných vrat byla vzpříčená tyč. Vykláním a páčením jsem ji pracně odstranili a poté jsme otočili zrezivělou a téměř nefunkční klikou.

Vešli jsme do atomového krytu sestávajícího ze dvou středně velkých místností. V přední místnosti byl stůl, židle, skřině, police, zásoby starých konzerv a lahví z pitnou vodou. Vše bylo zatuchlé a pokryté prachem.

Svítek odhrnul závěs z jedné z polic a s hrůzou v očích začal cosi koktat. Nahlédli jsme do druhé místnosti. Byly v ní železné postele a na postelích ležely lidské ostatky. Tři anebo čtyři kostry s řídkými chomáčky jemného chmýří na hlavách.

    “Museli tu uvíznout a umřít hlady anebo se udusit,” řekl někdo z nás.

    Roztřesený Svítek se zadíval na jednu z koster. Hrůzou začal křičet a vyběhl zpět nahoru. Vyděsila ho kostra mladé dívky s pozůstatky kudrnatých vlasů visících z vrcholku zářivě bílé lebky.

    Matěj utíkal za Svítkem. My ostatní jsme prohledávali police a zásoby. V polici, která Svítka tak rozrušila, byla hromádka různých drobností. A na samém vrcholku této hromádky byly Svítkovy brýle, jeho kompas, dalekohled a modrý kapesník.

---