Dlouhý návrat

Vychází z lesa a přivírá oči před ostrými slunečními paprsky. Skloní hlavu a nechá sklouznout ani ne dvouleté dítě na zem. To chvíli přešlapuje z nohy na nohu a nemotorně se přesunuje ke schodům sokolovny. Jejich stanoviště. Chvíli si hrají na vlka. Holčička piští a rychle hýbe nožičkama, jsou ale příliš krátké na to, aby vlkovi utekla. Ten ji nakonec dohoní, zvedne do vzduchu a roztočí. "Ty jsi ale těžká," uleví si vlk a svalí se na schod. Rozjásaná karkulka se mu drápe na kolena. Kolik času uběhlo? Pět? Deset,  patnáct minut? Něco tu nehraje. Už tady měl být.

 Včely se schovávají. Chlapec v modré šusťákové soupravě zamyšleně dloube klackem do dřevěného úlu, ale bez odezvy. Očeše sněhovou čepičku jedním pohybem dlaně. Odolá pokušení sundat si rukavici a mnout sníh mezi prsty. Pomalu by tál a on by jej olizoval. Třeba někde jinde - tam, kde nejsou žádné stopy a žluté tečky. Když je zima a odtává sníh, voda v rybníku je vysoko, maminka to říkala. Půjde se podívat, jestli hráz přetéká. Úzkou cestu ke kolejím projde svižným krokem. Nelákají ho nateklé bobule, které jindy drtí mezi palcem a ukazováčkem. U kolejí zahne doprava. Stezka se částečně ztrácí v lese, místy se ale opět poslušně vrací k trati. To je ono. Odtud krásně uvidí vlaky. Ustrne uprostřed pohybu a nastraží uši. Z dálky se ozývá cinkání a tiché dunění.

Proboha, vlak. Určitě šel až dolů ke kolejím. Ale co když ne? Co když se opravdu vrací od včelína tak, jako obvykle? Trochu se loudá, zastavuje u každého stromečku a třese jím tak dlouho, dokud před ním nestojí v celé své nahotě. Pak se zasměje, sebere ze země hrst sněhu a cukruje jej zpátky tam, kam patří. Stejně jako Mrazík. Vlak nezastavuje, nebrzdí. Spokojeně duní dál po své trase.  "Pééééťóoo," zakřičí směrem k trati. Holčička se lekne a začne k ní natahovat ručičky. Rychle ji zdvihne a posadí si ji na bok. Najednou se jí zdá lehká jako pírko.

Nikdo nemává, ani se nevyklání z okna. Míjí ho vagón za vagónem a až v tom posledním sedí stará paní. Čte si. Vypadá trochu jako jeho babička. Kam asi jede? Do Třebíče? Do Jihlavy? On nikam nepojede. Mohl by jít do Kralic na vlak, ale nemá peníze. Ne, raději zajde k tomu rybníku. Přidá do kroku. Líbí se mu, jak ho sluníčko hřeje do zad. Nemusí pořád zastavovat a čekat na Anetku. Je moc pomalá. On už je předškolák a má rychlé nohy. Vyzkouší, jak rychle doběhne k přejezdu. Bude si to počítat. Ale ne na prstech, to by ho brzdilo. Bude si to říkat v hlavě.

Vyráží zpátky do lesa. Běží lehkým poklusem, holčička se jí na boku natřásá, ale ani nehlesne. Běh střídají krátké pauzy. Volá pořád to samé jméno, ale v různých tvarech. Volá důrazně i úpěnlivě. Čas plyne úplně jinak než obvykle. Les vypadá úplně jinak než obvykle. Její tělo reaguje jinak. Mozek vysílá úsečné povely. Utíkej. Hledej. Křič. Volej o pomoc. O pomoc? Teprve teď ji napadne zvednout telefon a zavolat manželovi.
 "Kde jste? Kdy zmizel?" Jeho hlas je konejšivě blízko. Ale ona už ví, že čas není na její straně.
"Vrať se k sokolovně, já jdu hledat. Napadá tě, kam tak mohl jít?" Je tak věcný. Tak racionální. Tak bez viny.
"Napadá mě...Ráno mluvil o tom, že by chtěl jít k rybníku, pamatuješ? Řekla jsem mu, že dneska ne. Anetka by to..."
"Jasný. Běžím tam."
Nikdy by nevěřila tomu, že sníh tak jemně křupe pod nohama. Že může být v lese takové ohlušující ticho. Ani tomu, že se její volání odrazí od kmenů stromů a vrátí se k ní jako bumerang. Kudy šel? Slyší svoje srdce. Snaží se poslouchat, jestli neuslyší to jeho. Čas se najednou hrozně vleče. Přehrává si v hlavě poslední minuty jako diapozitivy. Trhaně. Jeho úsměv, když se loučí. Jdi mami, vrátím se za vámi. Štíhlou siluetu jeho těla. Neohrabanost, ale i ladnost jeho pohybu, když zatáčí ke včelínu. Pláč malé holčičky. Její spokojený smích, když si ji posazuje na bok. Slunce.  Dva řádky bílých zoubků pod růžovou čepičkou.
"Volej policii. Jsem u rybníka. Není tu." Jako ve snách vrací telefon do kapsy. Není schopná si vybavit ta tři čísla. Přece 158. Je to 158. Osmička jako želízka, tak se to přece učili. Policie České republiky. Co měl chlapec na sobě? Jak je starý? Jméno? Jak je oblečený? Velikost boty? Nějaký charakteristický rys? Ano. Petřík neslyší na jedno ucho.
Dojedou. Ale kdy? To čekání je nesnesitelné. Předá Anetku manželovi. Někdo přeci musí jít domů pro případ, že by se Petřík vrátil. Ona ale domů nepůjde, chce běhat a volat, dokud ho nenajde.

Až ke stopkám se cesta svažuje. Běží lehce, jen jednou mu uklouzne noha na zmrzlém sněhu. U přejezdu se zastaví. Tudy by šel s maminkou. Sám ale přes koleje nepůjde, to ne. Raději seběhne až dolů k železničnímu mostu a tam koleje podejde. A může tam trénovat lezení na násep. Začíná ho píchat v boku, ale zatím to jde. Zastaví se až těsně před mostem. Zrovna po něm přejíždí zpožděný vlak od Třebíče. Chlapec uskočí pod stromy. Co kdyby lokomotiva spadla dolů a s ní všechny vagóny - a zrovna na něj? On vlak vždycky vyvažuje, když je uvnitř. Ale obává se, že nikdo kromě něj na to nemyslí. Zamává a hrne se na násep. Po chvíli ale rozčileně zabuší rukavicí do kamenného podloží. Sněhule kloužou. Nezbývá mu nic jiného než pokračovat dál. Vleze pod most a studuje obrázky a nápisy na betonu. Rozpozná jen P a A. Petřík a Anetka. M ani T nevidí. Chtěl by je tam dopsat, ale sníh se rozpouští, klackem to nejde a bláto zrovna není. Tak jindy. Rybník je blízko. Petřík netuší, že jeho tatínek zatím pečlivě zkoumá led. Na několika místech jsou díry, ale ani stopa po čepici s bambulí. Hráz přetéká. Sráz na druhé straně je děsivý. Ne, není tady. Ještě dvakrát zavolá jeho jméno a vrací se lesní cestou k sokolovně. V době, kdy Petřík zastavuje u rybníka, už je zpátky na přejezdu.

Manželská dvojice se psem pozoruje ženu s telefonem. Na něco čeká? Někoho hledá? Konečně se osmělí a přijdou blíž.
"Ztratil se vám pes?" Žena na ně nechápavě pohlédne. Jak absurdní.
"Ne, náš Péťa. Hledáme ho už hodinu."
"Kde máme hledat? Volala jste starostovi?" Zavrtí hlavou. Nemá na něj číslo. Muž se už dál neptá a bere do ruky mobil.
"Luďo? Ahoj. Prosím tě, nech vyhlásit mladýho Tučka. Jo, Peťu. Ztratil se rodičům za sokolovnou. Jasně. Díky." Natočí se k paní Tučkové a podá jí ruku. "Nevrlkovi. Bydlíme tady kousek. Vídáme vás každý den chodit kolem. Pustíme se podél lesa." Nečeká na odpověď.

U rybníka je ticho. Zkouší chvilku házet klacíky na zamrzlý povrch. Jeden z nich se proboří, odolá tedy pokušení stoupnout na led těsně u břehu. Pokračuje k hrázi. Provázky vody se plazí přes okraj jako malí hadi. Nebo jako maminčiny vlasy, když vyleze ze sprchy. Pak do nich fouká fénem a ony se vzdouvají a vlní a šimrají ho na čele. Usměje se. Loudavým krokem se vydá podél polozamrzlého potůčku do přilehlé vesnice. Když narazí na asfaltovou silnici, zarazí se. Bedlivě se rozhlédne, ale ani stopa po autu, kolu nebo člověku. Když míjí první domek, ucítí vůni pečeně. Taky by si dal. Ale má před sebou ještě kus cesty a nechce se nikde zdržovat. Domky se krčí jeden vedle druhého.  Málokterý obyvatel této vesnice má takové štěstí, že zahradničí v rovině. Terén je rovný jen v úrovni potoka. Většina zahrádek má podobu teras, které propojují kamenné schody. Prudké a pro děti velmi lákavé. Škoda, že takovou zahradu nemají doma. To by se to sáňkovalo! Nahoře by se odrazil a pak by letěl a letěl a dopadl by až daleko za plot, možná až za rybník. Tatínek mu ukazoval pány, kteří takhle skákali na lyžích. Určitě to někdy zkusí. V zamyšlení zastaví u kopce, který jako mezera mezi dvěma zuby vyplňuje prostor mezi dvěma přízemními domky. V půlce kopce stojí starý dub a vypíná své dlouhé větvě vysoko nad terén. Asi se diví, že tam z ničeho vyrostl první schod a za ním další a ještě víc se diví proto, že po nich jde Péťa úplně sám. Vídá jich tu většinou celý tucet. Drží se za ruce a neposkakují zdaleka tak neposedně, jako tento hoch. Vlastně - Péťa poskakuje úplně vždycky. Ale když s nimi jde paní učitelka, tak jen tajně. Děti tudy často chodí na krátkou procházku do lesa, aby jim vytrávilo před obědem. Péťa  ví, že je v neděli školka zavřená. Pokračuje tedy dál do lesa. Ví kudy. 

Pokolikáté už je v lese? Přestala to počítat. Má pocit, že se motá v kruzích. Ale co když se krčí opodál – zmatený, ztracený, zoufalý? Slyší, jak ho maminka volá, ale nenatočí se správným směrem, nedokáže určit, odkud zvuk přichází? Co když někam spadl? Les skrývá spoustu nástrah. Budova staré myslivny, téměř rozpadlá, ale stále hojně navštěvovaná, je jednou z nich. Z dálky vypadá skoro jako hrad. Střecha se propadá a podlahu bez varování protíná hluboká obdélníková díra, chřtán, ve kterém se leskne to, co doposud spolykal – nespočetné množství pivních lahví. Možná proto děti z vesnice věří, že tu bydlí čarodějnice. Tedy téměř všechny. Jiné věří tomu, že když mamince utečou, sežerou je medvědi nebo vlci. Takové děti maminkám neutíkají. Bojí se. Čeho se bojí Péťa? Vlaku, před kterým ho tolikrát varovala? Uvědomuje si, že špatně slyší? Vyhýbá se cizím lidem? Bojí se samoty? Od jeho narození se snaží zbavit ho strachu. Teď si není jistá, jestli nedělala chybu. Telefon v její kapse zavibruje. Zásahová jednotka ji žádá, aby se vrátila k sokolovně a doplnila informace o zmizelém chlapci. Les ožívá. Z obou stran slyší tlumené hlasy, praskání větviček, našlapování. „Reny, jsi tady?“ No ne. To je přece soused! „Hledáme s tebou, zvládneme to, neboj. Slyšeli jsme hlášení.“ Vyhýbá se jeho pohledu, stydí se za slzy.

Je na sebe opravdu hrdý. Je v lese úplně sám, jako opravdový předškolák. Paní učitelka říkala, že takový předškolák musí být samostatný. Musí sám umět zvládat úkoly. Možná myslela ty papíry, které dělají ve školce, ale určitě by měla radost, kdyby viděla, jak se pěkně drží zábradlí. A po schodech taky skákat nebude, co kdyby uklouzl. Poskočí si až nahoře. Cestou si ze sněhu hněte kouli a nasadí ji na klacík. Berla Mrazilka. To bude mít maminka radost. Může s ní vyčarovat sníh tam, kde roztaje. A stromečky budou pořád hezky pod peřinou. Teď ještě vyjde k poli, aby se podíval na chladící věže Dukovanské elektrárny. Jsou tam. Sníh se třpytí a splývá s obzorem. Z komínů vychází kouř a mísí se s mraky. Zaloví v kapse. Škoda. Zapomněl doma foťák. Ještě, že má  berlu Mrazilku. Zkusí, jestli třeba  nevykouzlí led dole u potoka. Rychle proběhne mezi stromy a podřepne u vody. Zrovna přemýšlí nad tím, jak to ten děda Mrazík říkal, když uslyší hluboký mužský hlas. „Péťo? Jsi to ty?“ lekne se. Blíží se k němu ramenatá mužská postava s vlčákem. Připomíná mu tatínka, který ráno vodí Elišku na autobus. Prudce se zvedá a utíká za nejbližší strom. „Péťo, neboj,“ přidá se konejšivý ženský hlas. Takový vysoký. Skoro jako má jeho maminka.
„Nás přece znáš. Tohle je Eliščin tatínek – a já jsem její teta Jarka.“
„Teta?“ nevěřícně kroutí hlavou Péťa. „Nikdy mi o tetě nic neříkala. A taky si se mnou nechtěla hrát.“ Elina jedna.
Teta Jarka se nenechá tak snadno odbít. „Můžeme jít spolu?“
„Proč?“ nechápe Péťa. Něco tu nehraje. V lese je nějak moc lidí. Ještě před chvílí tu nebyli. A kdo se to blíží od přejezdu? Není to – pan policista? Rozbuší se mu srdce. Otočí se na Jarku.
„Tak jo, můžeš jít za mnou. Ale já cestu zpátky znám. Chci jít za maminkou. Ona na mě čeká.“
Chlap s vlčákem přiloží dlaně k ústům a zakřičí směrem k sokolovně. „Reny, máme ho!“
A kousek odtud na druhé straně kolejí sebou  Renata Tučková kecne do sněhu. Nohy ji najednou nenesou a ona si pořád dokola opakuje: díky bohu, i když má pocit, že se trochu rouhá.

Představení skončilo, aktéři i diváci se rozchází. Péťa s maminkou jdou jako poslední. Provází je policista. Renata tiskne Péťovu ruku. Péťa stále ještě v ruce třímá berlu Mrazilku. Maminka si jí vůbec nevšímá a to ho trochu štve. Taky pořád nechápe, proč tolik brečela, když k němu běžela. Byli přece domluvení, že se potkají u sokolovny. Proč je tady těch lidí tolik? A policajtů? U sokolovny se jich shromáždilo nejméně deset. Nepřátelsky si je prohlíží.
„Péťo, chvilku počkej, ještě tu něco vyřídím,“ říká teď už vyrovnaným hlasem maminka.
Muž v policejním mávne rukou. „Vždyť jste si ho našli sami. A příště ho líp hlídejte.“
Žena poděkuje a rozloučí se. Chlapec se k ní tiskne a je neobvykle zamlklý. Přemýšlí.
Policisté nasedají do aut. Postarší muž se k jednomu z nich nakloní a zašeptá: „Bude mít nějaký postih? Ta matka?“
„Myslíte, že nějaký potřebuje?“ zasmál se policista a zabouchl za sebou dveře. Rozhodně se mu nechce psát protokol. Je neděle po obědě a on se těší na svůj šálek kávy.