Ta první

Dalo by se spočítat, kolikrát se vedle něj takhle probudila? No jasně, že dalo – tenkrát, jak se spolu milovali prvně u jeho rodičů, když si pro ni přišel na ten školní mejdan. To už spolu nechodili, ale pořád to mezi nima jiskřilo. Potom podruhý když odmaturoval a potkali se na jeho večírku. Potom za ní jednou přijel už do Prahy, poklábosili, ustlala mu v obýváku a nebylo to k ničemu ta předstíraná cudnost. Nikdo ji neznal líp, než on. A pak ještě jednou, když se vrátil z tý stáže někde v Nikaragui. Přivezl jí kafe a požádal ji o ruku. Řekla mu, že si ho nevezme a od tý doby už jen posílal pohledy. Státy, Anglie, Austrálie… byl šikovnej a měl ostrý lokty, vyšplhal se hodně vysoko. Netušila, že ho ještě někdy potká, i když na něj z času na čas myslela. Zajímavý, že spolu nikdy nespali, když spolu chodili a chodili spolu třikrát. Studentská láska. Byli nejodrbávanější dvojka na gymplu, ona dost hezká na to, aby ji většina holek nesnášela a on dost zajímavej na to, aby ji nesnášel ten zbytek. Ona chodila pro mapy do jejich zeměpisný třídy a on chodil pro zvířata do jejich přírodovědný. Když jí krachlo manželství, zjistila si jeho telefonní číslo, nebylo vůbec lehký se k němu dostat, byl obleženej asistentkama, ale někdo jí potom sehnal e-mailovou adresu a tak si chvilku psali. Jednou se sešli na kafe, jednou na večeři. Obě setkání byla telegrafická, jak se máš – stop – já fajn – stop – co děti – stop – dáš si dezert – stop – musim letět – stop. Potom se znova vdala a tohle manželství se jí fakt vydařilo, byla spokojená a když byla spokojená, nepotřebovala křísit iluze z mládí. Ale potom z ní byla najednou vdova, což byla rána pod pás, osude, to se nezlob, vdova s dospělýma dětma, který maj svoje starosti a svoje děti a důchod a mami, prosim tě, mohla bys teď dva týdny zalejvat kytky, jedeme na tu Madeiru a babi, mohla bys o víkendu vyvenčit Oskara, jedeme na ty hory a tak se jí občas zastesklo a zase si našla jeho telefonní číslo a už měl jen jednu asistentku a ta ji přepojila celkem ochotně. Sešli se na oběd, potom zase, pak na večeři a ona se zase cejtila jako ženská, cejtila se zase jako mladá ženská, viděla ho pořád jako toho dvacetiletýho kluka, v jejích očích se nezměnil a ona možná v těch jeho taky ne a když se ráno probudila v jeho posteli, připadalo jí to přirozený a kouzelný a nezabejvala se tim, co na to řeknou lidi, děti, vnoučata, psi, kočky a rybičky. Ani neplánovala. Možná zase zmizí její láska z mládí, když teď zmizí na půl roku, na pět let, na deset, tak už ho možná nikdy neuvidí, možná bude smrt rychlejší. Usmívala se. Možná. Ale za těch padesát let už ví, že to nevadí.