Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Lulečský pohodný Jarolím
datum / id28.12.2003 / 103808Vytisknout |
autorMovsar
kategoriePovídky
zobrazeno3128x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
...a jestli nezemřel, tak tam řeže hlavy dodnes.
Lulečský pohodný Jarolím

Horní Lule

č byla obyčejná malá ves, co neznala strach. Až do doby, než se do ní z města přistěhoval Jarolím Abandon. Nepřijel sám, ale spolu se svou manželkou a dvěma vyřezávanými loutkami, které mu (ale zejména manželce) měly jako oddanému stoupenci Schopenhauerovy skeptické filosofie nahrazovat děti, které prostě nechtěl. Járola, jak mu říkala jeho žena, byl majitelem podniku na plnění láhví. Byl úspěšný - jeho předním zákazníkem byla firma Lecuc. A protože byl modelem prvorepublikového podnikatele jak je známe z černobílých filmů - občas navštěvoval své dělníky. Tu se například vydal na vizitu k pásu myčky láhví. Obsluhoval ho oligofrenní mladík jménem Honza. Abandon v bílém obleku, se špičkou mezi prsty pozdravil pásového dělníka a s americkou neúčastí se zeptal: „Jak to jde hochu?“ Ten mu s upřímnou radostí porosťáčka o překot hlásil: „Já jsem si koupil hifi věž, to je ale dobrá hifi věž“ zajíkal se „ale zatím nemám co do ní, a tak bych chtěl našetřit na nějaké cédéčka, ať mám co do ní…“ Abandon nervózně (čas běžel a láhve zpod rukou zasněného Honzy padaly a tříštily se o zem) přerušil vodopád slov a odvětil: „Dobře chlapče, kup si cédéčka, ale teď nemysli na hudbu a pracuj“. Pro tuto nekonfliktní povahu a příjemný zevnějšek měli lidé Abandona rádi.

Když se po únavném dni Abandon vrátil dom

ů, vždy po své ženě vyžadoval, ať loutkám „vdechne život“ - byla to magická formulka, kterou si říkal o malé divadlo. Manželka musela po pokoji vodit loutky a žvatlat dětskými hlasy. To Abandonovi spolu se sklenkou Hennessy k relaxaci stačilo, vždy do doby, než se setmělo. To se v něm pravidelně probouzelo zvíře.

Vydával se na malé výpravy uli

čkami Lulče, pod černým, režným kabátem připravenu bojovou dýku Gerber s oboustrannou čepelí. Jeho obětmi byli vesničtí psi. Nepociťoval vůči jakýmkoli zvířatům averzi, jen potřeboval ukojit svůj pud lovce. Byla to prostá a nekomlikovaná záležitost - záležitost chuti. Běžná noční akce přinášela ovoce v podobě asi tak dvou až tří hlav. Vše vypadalo následovně. Po vydatné večeři, kterou mu manželka ochotně připravovala, uložil loutky do postýlky, manželce řekl, ať jde taky spát, že on se musí ještě provětrat. Pak chvíli zevloval kolem plotů - protože potkat psa jen tak na volno, bylo zvlášť po nějaké době jeho působení nemožné -, zjišťoval situaci, načež příhodného psa vytáhl ze zahrady a nacvičenými pohyby mu na jeden až dva (v případě přestávky na cigaretu) zátahy uřízl hlavu. Tu vložil do igelitového sáčku a tělo nechal pohozeno na místě. Pro výstrahu. Hlavu pak ještě vždy namířil směrem k východu a třikrát něco nesrozumitelně zamlumlal. Rituál zakončil napíchnutím hlavy na tyč svého plotu a v uších nechal ještě stereo doznít slastný zvuk teskného vytí (po jednom úlovku rotvajlera ruského podnikatele jakoby vytí přecházelo v celkem zřetelné „bolnoóó“, ale pak si uvědomil, že to byl zase jiný příběh). Po pár týdnech měl celou svou funkcionalistickou vilu obehnánu desítkami hlav. Byly tam k vidění zapadlé, bodré oči vlčáků, ve větru plandající uši kokrů, zakrvavělé mordy boxerů a dokonce dva skalpovaní staffordi (u těch si musel Abandon počínat zvlášť tvrdě). Křehká lebka setra nevydržela a projela, jako maso špejlí, tyčí plotu.

Samoz

řejmě netrvalo dlouho a s Jarolímem Abandonem bylo zahájeno správní řízení. Jak už to v tomto státě chodí, slunce několika sezón vybělovalo lebky malého zvířecího panoptika hrůzy, než byl samozvaný pohodný donucen - hrozbou soudního výkonu rozhodnutí - své „kusy“ odstranit.

Se svým Hydeovským životem se ale nerozlou

čil. Nyní podniká výpravy do Lulče Dolní a po jednom takovém úspěšném tažení jeho manželka vzpomíná, jak ji brzy k ránu probudil, ruce zkřehlé nočním mrazem, řka: „Podívej z okna - lasershow!“ A skutečně, po temném nebi se honily přímky světel, v krátkých intervalech sjížděly níž a prosvěcovaly tak blýskající se oči výstavního dobrmana, jehož hlava byla napíchnuta na tyči plotu proti velkému prosklenému oknu ložnice manželů. Když jí ještě Jarolím slavnostně předával darem (měli výročí svatby) bundu a kalhoty z rodinky dalmatinů s vážným výrazem - skoro dramaticky - pronesl: „Ať taky víš, že žiješ!“
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.03.2004 00:00:00johanne
eh, zvláštní, ale nezaujalo :o
12.01.2004 00:00:00Alan
Půvabné, veliký Artur by se též zcela jistě zazubil/ jako teď já/...
07.01.2004 00:00:00Stinohlav
co znamena oligofrenni? nemam po ruce slovnik cizich slov.. :)
06.01.2004 00:00:00MCMLIII
dobrá momentka
01.01.2004 00:00:00HERMES
cédéčka jsou přeludem mysli oligofrenního mladíka Honzy, kde se nekoordinovaně pohybují a vznášejí se s tichým bzučením, jako létající talíře nového věku - zajímavý, leč nesplnitelný koncept - vypalovačky jsou zase jen vypalovačkami, ať se na ně díváme z jakéhokoliv úhlu ( i shora), a toho si byl Honza alespoň částečně vědom.
29.12.2003 00:00:00Atrament
Dřív jsem rozvážel noviny po venkově a tak jsem o něčem podobném dost často sníval... :)))
28.12.2003 00:00:00chicoria
Dobré, fakt, pobavilo

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.