Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Iba raz Mišo!

15. 01. 2004
0
0
1526
Autor
HERMES

Posuďte sami!

Jednou ráno, když šel Mišo zase vítat slunce, vzal si sebou svoji japonskou hračku. Byl to dar od kamaráda, který se vrátil z Japonska a nemohl dvaadvacetiletému Mišovi hračku odepřít, neboť ten na ni upíral lačné pohledy. Hračka se jmenovala PrimoPuer a byl to bezpohlavní panáček s napůl zvířecím obličejem, zhruba o velikosti rugbyové  meruny. Hračka ovládala na 200 frází v náhodném pořadí. Mišo své hračce nejprve láskyplně vyměnil lithiové baterie (na které šetřil celý mesiac) a hračka vesele otevřela oči a po kontaktu Mišova ulepeného prstu s čidlem (jedním z mnoha na panáčkovi) vyhrkla hračka náhodnou frázi ze svého playlistu a vzduchem zazněla hovorová japonština, neobvykle čistá a samotným panáčkem sladce zkomolená. Mišo vyběhl z panelového domu, který byl situován někde uprostřed Bratislavského sídliště, hnán nepatřičným strachem, že mu slunce uteče z oblohy. Cestou mačkal PrimoPuera, který žvatlal japonsky, dětsky se smál a rozechvíval již tak hustý vzduch špinavého bratislavského sídliště pozitivními vibracemi.
Mišo si sadol na betonový kruh kolem přeplněných kontejnerů na odpadky a chladivý beton ho studil na zadku. Na okamžik se mu zazdálo, že Primopuer řekl: „Pozri vychádza slnko.“
Mišo tuto bezděčnou představu rychle zaplašil a přitiskl si Primopuera v ranním chladu blíže k tělu. Zatím slnko opravdu vyšlo a první paprsky pronikly mlhou smogu a ozářily neutěšenou realitu ohyzdného Bratislavského sídliště, kde stovky tisíc Slováků „raňajkovalo“ nezbytné halušky či hrabavou hydinu, aby „mali silu prežiť ďalší ďeň.“
Nedaleko Mišova stanoviště zastavila rumělkově červená Fabie, ze které vystoupili dva muži a auto jen co je vysadilo, tak se zase rozjelo. Tvář prvního muže ozářil velký, jasný oheň (protože měl na svém zapalovači nastavený příliš velký plamen). Muž si cigaretu zapálil a připálil i druhému muži, poté schoval zapalovač do kapsy. Oba muži v ranních chladu nervózně podupávali, zřejmě na někoho čekali. Na druhé straně chodníku stála plačící žena s obrázkem amfory zdobené chobotnicí. Její slzy a hlavně Miša pozorovala zpoza záclony přilehlého panelového domu rozbředlá tvář tlusté staré ženy. Žena Miša sledovala pravidelně od doby, kdy začal provozovat tento rituál, dá-li se to tak vůbec nazvat. Ženu uvnitř něco (možná vnitřní hlas) stále nutilo, aby na krajně podezřelého Miša zavolala preventivně policii, ale Mišova jinošská postava a jeho pravidelná přítomnost u popelnic ji nabíjela energií, stejně jako alternátor dobíjí akumulátor osobního vozu. Přesto musela pokaždé s těžkým srdcem zaplašit myšlenku na anonymní telefonát a občas spatřila Miša ako jazdil na kolieskových korčuliach a v papuli mal lyžicu medu. „Je to o umení vydržať a výhýbať sa zraneniam,“ tvrdíval vždy Mišo o svých jízdách na bruslích, když proskakoval vybitými skleněnými výlohami, mezi ostrými kusy skla. Mišova recidiva se pro ni stávala čím dál tím větší posedlostí. Žena příliš potrestaná věkem, příliš šeredná a tlustá, než aby mohla opustit teplo a přítmí bezpečného panelového bytu, seděla u okna a pod vlivem svých chlípných představ vystrkovala dopředu spodní čelist a odhalovala tím své pitím kávy zčernalé zuby. Ano, podobala se divé zvěři čekající na svou kořist, neboť Mišo v ní kromě chlípných představ probouzel také agresivitu, dávné sadistické pudy spojené s chutí ovládat slabšího jedince opačného pohlaví. Pomyšlení, že ji nikdo nevidí a i samotný Mišo ji rajcoval na nejvyšší možnou mez vědomí, takže si občas prohrábla rozkrok- pomalu (měla hodně času a nikam nespěchala). Když Mišo vyhodil PrimoPuera do vzduchu, aby ho opět s láskou chytil, rozesmála se babice v klokotavém hrdelním smíchu. Její hlas byl díky množství vykouřených cigaret i vyšší hladině testosteronu v krvi, hodně hrubý, ale jí samotné připadal hodně svůdný a doplňoval tak příhodně atmosféru jejích chlípných fantazií ( jejichž ústřední postavou nebyl nikdo jiný než sám Mišo). „Iba raz,“ zasyčela baba, zatla vztekle pěst až jí zbělely klouby, vysunula dopředu spodní čelist a její kalné, smaragdově zelené oči, plné vzteku se skrze záclonu zabodly do Mišova těla. V jejím tónu bylo kromě bezmezného vzteku obsaženo i pokorné přání nesplnitelného. Uprostřed své mysli, svírala pevně Mišovy jajcia ve své pěsti.


Dero
15. 01. 2004
Dát tip
Mišo, Mišo, Mišo, Mišo ... zkus někdy zájmena. Jinak to je zajímavá myšlenka, už jsem něco podobného kdysi četl ... ;o) Fajn.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru