...je pozdě již...

Já nesu bílý prapor

(a v druhé ruce pevnou hůl )

- na horu nejvyšší

s ním já se vyšplhám

a zarazím ho do sněhu.

Na horu nejvyšší,

kde vzduchu je tak málo již,

tam, kde celý svět je hvězdám blíž,

tam já musím putovat...

V sobě sílu já velkou naleznu

a pořád ten bílý prapor nesa

očima hledím na nebesa,

jež ke mě velí - jen pojď dál!...

Po letech předlouhé mé cesty

přece jen na vrchol jsem dorazila.

Tam ale jakási

 zvláštní touha (po životě) mě zarazila.

Já ale svírám dál ten bílý prapor-

- on v silném vichru jak o život se pere.

Než stihnu ukrýt jeho tvář, ten vítr na kusy ho dere

Už ale není čas - a proto - větře - odnes nás!!!...