Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh o soše a sochaři
Autor
Gerzon
Poprvé zveřejněno 25.1.2004 v Hofylandu v klubu \"Básně na Šest Slov\". Povinná slova - kašel, účastník, formule, mramor, ovečka a příběh. Varování Tento odstavec má sloužit jako repelent na rychločtenáře. Jestliže máte ve zvyku text jen rychle projet očima, zásadně ho nikdy nečtete podruhé a nepřemýšlíte o něm, pokračujete rovnou dál - tady není nic pro vás. Problémy epických bardů Po celé věky - od Homéra po poslední trubadúry - měli epičtí pěvci jeden velký problém. Museli ve svých dílech kloubit dva různorodé prvky, dva rozdílné požadavky. Prvním požadavkem byl děj. Nenalhávejme si, že si většina jejich tehdejších posluchačů přišla na jejich představení poslechnout kvalitní verše. Byli jako my, většina z nich očekávala nosný děj, prostě něco, co by jim pořádně zvedlo adrenalin. Druhé očekávání - psát mluvou vázanou, v dokonalých verších - přicházelo ze strany menší části posluchačů - fajnšmekrů a kolegů veršotepců. Bylo to prostě důkazem profesíonální kvalifikace barda. Jedním ze způsobů, jak se pěvci vyrovnávali s tímto nelehkým úkolem, bylo rozdělení epického verše na dva půlverše, asi takto: …|…|…|…|…|…|…|…||∩∩∩∩∩ Levý půlverš byl tónický, v podstatě volný nerýmovaný verš (nebo přímo próza) doprovázaný hudebním nástrojem. Záleželo jen na zvoleném rytmu a hbitosti bardova jazyka, kolik slabik \"nacpal\" do jednoho tónu (…), zda pět, když si trochu pospíšil nebo třeba žádnou, když chtěl posluchače potěšit dramatickou pauzou. Tato část verše pochopitelně nesla děj a právě to, že verše neměly pevnou formu básníkovi umožnilo, aby se vyrovnával s různorodými požadavky děje. Skladba pravého půlverše byla dána pevným počtem slabik (= ∩) a přísným rýmováním. Nepředstavujte si ovšem, že šlo vždy o takové rýmy, jak je známe dnes. Tak např. v některých druzích starogermánských básní se veršovalo tak, že všechny přízvučné slabiky byly shodné (spíše než s dnešní poetikou je to příbuzné s dnešní aliterací - znáte to, když všechna slova textu začínají shodným písmenem). Dosahovalo se tím zvláštní melodičnosti veršů a mělo to mít i mýtický význam (oslovování bohů). Je zřejmé, že omezený výběr slov vedl často téměř k nesrozumitelnosti textu. V následujícím příspěvku jsem se pokusil starý způsob vyprávění příběhu napodobit. Ne doslova, nepůlil jsem jednotlivé verše, ale ke každé sloce jsem místo levých půlveršů přidal krátký text, který nese osu příběhu (zpravidla jde o dopis účastníka děje). Sousední sloka v zastoupení pravých půlveršů část děje uzavírá. Nevím, jestli to byl šťastný pokus, to už konec konců posoudíte sami.
| Vyhláška Městská rada vyhlašuje veřejnou soutěž na dodávku sochy, která ozdobí veřejné prostranství před Venušiným chrámem. Uzávěrka soutěže se stanoví na konec února r. 79 po Kr. | Díme, že Venuši bohyni nejdéle do Březnových Id musíme před její svatyni z mramoru sochu postavit. |
| Claudius P. Veritus, veřejný písař v Merkurově ulici v domě u Caligulova oblouku Marcu Corneliu Ursovi, městskému edilovi: Ctihodnosti, dnešního dne mne navštívil Lionus Pygma, sochař a kameník u Herculanejské brány, a pověřil mne, abych Ti sdělil, že se přihlašuje do veřejné soutěže na sochu před Venušiným chrámem. |
Na fóru slyše tu formuli (cpal jsem se v tu chvíli fíkem) řek' jsem si: "To je vox populi, jsi příběhu účastníkem!" |
| Lucia Procula slovutné paní Maie Fabie v Římě, v domě "U tří slonů a jednoho velblouda" poblíže Hadriánovy tržnice: Ctná teto, Předem se omlouvám, že jsem Ti nenapsala hned po příjezdu. Děly se tu však věci všelijaké, uprostřed nichž nebylo kdy psát. V den mého příjezdu vystavila rada městská na palestře šest soch bohyně Venuše, z nichž jedna měla být božím úradkem vybrána, aby ozdobila Venušin chrám. Dříve však, nežli edilové mohli u kněžek Venušiných výklad znamení božího objednati, Venuše sama znamením nesporným soutěž rozhodla, avšak způsobem, který, když jsme jej s Emilií posléze spatřily, jako všechny slušné dívky se rděti a se zrakem sklopeným rychle odejíti jsme musely. Dalším skandálem se pak ukázalo, že vítěze soutěže, sochaře Liona Pygmu, ke slavnostnímu odhalení sochy před chrámem Venušiným na nosítkách přinésti museli, neb nebyl schopen po svých přijíti. Jak řekl nám večer edil Ursus, Emiliin otec, museli z Pygmy podezření z opilství sejmouti neb žádnou známku opilosti mu nebylo lze vykázati, jen naprosté vyčerpání tělesné z příčiny neznámé bylo lze na něm spatřovati. |
Rada když sochy vystavila, jak ortel svůj hned maličkou Pygmovo dílo nelenila Venuše zdobit mušličkou. |
| Jovovi, bohu bohů, po vánku Zefýrovi posílá Cupidus, služebník naší paní Venuše a věrný Jovův informátor, tento vzkaz: Věz, Joviši přeslavný, že včera opět došlo, jako již mnohokrát předtím, k manželské rozmíšce mezi paní naší Venuší a jejím manželem Vulkánem, jejíž příčinou byla nová socha Venušina pod Vesuvem stojící a též sochař, jemuž naše paní Venuše za ladnost sochy odměnila se způsobem, na nějž Vulkán oprávněně žárlí. |
Když jako ovečka pod skopcem Venuše Pygmu obšťastňuje, tak s kašlem Vulcanus pod kopcem výhně ve vzteku podpaluje. |
| Livius Bulva, decurio 3. kampánské legie, toho času se svou četou přidělený jako vojenská posádka trirémy "Venušim pahrbek", centurionu Serviliu Papulovi: Pane, dle rozkazu o provedení hlášení neobvyklých událostí ohlašuji, že dnes je v Neapolském zálivu špatná viditelnost v důsledku bouření a popelení Vesuvu. Ráno jsme vytáhli z vody jednoho civila, který se plavil bez sebe v bezvědomí na soše. Za hodně neobvyklé považuji, že byla celá z mramoru a plavala, což nám připadalo hodně neobvyklé. Civil je teď v lodním lazaretu a co říkal felčar, bude v pořádku. Sochu zrekvíroval lodní kapitán Sestercius a dal jí přivázat na příď co jakoby patronku lodi. |
Co provedl Vesuv v Pompejích z dějepisu všichni víme. Žil sochař Pygma tam v nadějích? To už se nikdy nedozvíme! |