Balada o snu

Mně

zdával se často

sen

o

divukrásné dívce

kterou mi

osud

(před aktem darování)

vzal

a nikdy

už

ji neuvidím

více

Děj

toho příběhu

se odehrává vždy jen

v noci

tak hluboké

a temné

jak smysl toho děje

sám

Ledový půlměsíc

co chvíli

matně na obloze plál

a

v zajetí

divných kouzel moci

jsem

zoufale

tu dívku miloval

Napůl

žena zkušená

a napůl ještě dítě

říkali jsme si

spolu

miluji tě

a blížili se k sobě víc a víc

V tom plamen

(odněkud)

a

hrůzostrašný žár

sežehne onu dívku

zcela

Za malou chvíli

ale

jak bájný pták

oddělí postava se dívčí od popela

však

dvojí tvář

ta nová dívka vždycky měla

a na rtech

dvojí báseň se jí skvěla

že

krásnější jsem

co živ

neslyšel

Ta báseň jedna byla

přesto byly dvě

tak jako ty dívky nové

a

jedna druhé

jak levá ruka

ruce pravé

se

podobaly

sobě

navzájem

O

lásce

o

dávném bohů prokletí

ta báseň

byla

a

o chlapecké tváři

dívčím pláčem slané

křídle sokolím

a

dívce

dávno

(tak dávno)

uplakané

Té

přelíbezně krásné

básně

již ale není

více

Zmizela

z mých snů

jak plamen

dohořelé svíce

jak

ona dívka

nade všechno spanilá

Když končívá

ten sen

a vědomí se opět navrací

tu mívám

(nad sebou)

zvláštní pocit

kamene

( brány jakési)

a něco

jako neurčitá vzpomínka

že jsme se

spolu kdysi

setkali

i nesetkali

zároveň

Ten sen

se mi zvolna

vytrácí

a

nebýt této

o něm

balady

tak odletěl by

zcela jistě

dávno

tam

kam odlétají černí

tažní ptáci

kteří se nikdy

nevrací

…