SCHRÁNKA-2

Mirek se snažil všelijakými pohyby dostat ruku ze schránky, ale k ničemu to nevedlo. Snažil se zachovat klid a chladnou hlavu, jenže tomu dlouho nevydrželo. Za  chvíli se chodbou neslo velké množství nadávek, které doprovázely rány pěsti do schránky.

„Přeci tady nebudu takhle stát až do večera!“ rozkřikl se a levou rukou si  vytáhl z náprsní kapsy cigaretu. Když jí měl v ústech, tak si jí zapalovačem zapálil. Kouření ho na chvíli zase zklidnilo. Usilovně přemýšlel a poté levou rukou pomalu začal vsunovat otvorem do schránky, ve snaze vytáhnout pravou ruku ven. K jeho nemilému překvapení mu ve schránce uvázla i druhá ruka.

„Do prkýnka, to byl blbej nápad!“ proběhlo mu hlavou, přičemž v ústech převaloval cigaretu ze strany na stranu.

„No, to se z toho pos..!“ vykřikl naštvaně a přitom mu cigareta vypadla z úst. Přitom zahlédl, jak mu mizí pod košilí. Vzápětí pocítil pálení v oblasti břicha, které doprovázel stoupající kouř.

„Ježišmarja! Já tu snad vzplanu!“ vyhrkl, když pálení zesílilo. Pak začal u schránky dělat všelijaké pohyby, kterými chtěl cigaretu dostat zpod svého oblečení. Za okamžik se chodbou ozval táhlý výkřik doprovázený velkou ránou. Při něm se Mirkovi podařilo strhnout schránku ze zdi a zároveň se on ocitl na podlaze chodby. Na ní předvedl několik svíjejících se pohybů, po nichž propáleným místem košili vypadla cigareta.

„Zatracená cigareta!“ rozkřikl se a vztekle pravou botou po ní dupal. Poté se zadíval na propálenou košili.

„Tak to se mi ještě teda nestalo,“ pomyslel si a postavil se. Chvíli upřeně hleděl na své dvě ruce zaklíněné ve schránce a nenapadlo ho nic jiného než schránkou praštit o zeď. Po ráně se chodbou ozvalo zařvání a schránka dostala od něho tolik jmen, že by je ani dlaždič ze svých úst nevypustil.

  Zanedlouho došel ke zvonkům v přízemí. Chvíli se neúspěšně pokoušel hranou schránky stisknout zvonek správcové, která ho znala. A tak se pokusil zazvonit loktem, ale tím se praštil nechtěně o zeď a dostal do něho křečovitou brňavku. Nenapadlo ho nic lepšího než použít svůj nos. Na zazvonění nikdo v bytě nereagoval, načež opět nosem stiskl druhý zvonek. A tentokráte se zpoza dveří ozval mužský hlas.

„Kdo jste?“

„Já jsem pošťák a potřebuju pomoc,“ odpověděl.

„No, mne tady v bytě zamkla manželka a já se nikam nemůžu dostat.“

„To máte teda blbý. To vás zamyká často?“

„Co je vám potom!“ rozkřikl se muž za dveřmi a Mirek se radši rozeběhl po schodech do prvního patra. V něm narazil schránkou do ženy, která za výkřiku spadla a poté začala křičet.

„Pomóóóóc….přepadení!“

„Já jsem pošťák!“ snažil se jí vysvětlit, ale žena řvala dál jako tur na celý dům. Zcela zpanikařil a rozeběhl se po schodech zpět dolů.

„Pomóóóoóc!! Násilník převlečenej za pošťáka..!“ ječela dále žena.

„Zavolám policii! Chtěl přepadnout i mne!“ vykřikl muž v přízemí za dveřmi bytu. Mirek byl naprosto zděšený. Zároveň spatřil, jak po schodišti běží žena a za jekotu mává hrozivě deštníkem. Přitom se otevřely dveře na ulici. Rozeběhl se okamžitě k nim. Překvapený muž ve dveřích sotva před ním stačil uskočit. Poté se však za ním rozkřikl:

„Hej! To je moje schránka!“

„Chyťte ho! Chtěl mě znásilnit..!“ křičela žena s chodby.

„Mne zase chtěl přepadnout..!“ vykřikl muž z okna v přízemí.

Vzápětí utíkal Mirek ulicí pronásledován mužem i ženou a po chvíli se objevila dvojice policistů, která se také dala do běhu. Běh všech poté skončil v nedalekém železářství.

                                                          KONEC