S foťákem v posteli

„A děti, teď si uděláme žebříček dárků,“ vyzvala manželka osádku auta ke každoročnímu zhodnocení celých Vánoc. Byli na cestě k domovu. Po čtyřech dnech, které strávili návštěvami příbuzných, už se do svého bytu těšili. Obzvlášť Hynek – tolik dní bez počítače začínalo být nad jeho síly.

„Začne nejmladší!“ vyzvala žena malou Verču.

„Tak já mám na prvním místě kouzelnickej kufřík, na druhým barbínu, co byla pod stromečkem u babičky,“ začala ze sebe překotně hrnout sedmiletá Hynkova dcera.

Hynek moc nevnímal, soustředil se na svůj úkol – provézt rodinu bezpečně zatáčkami Kokořínska. Také si začal v hlavě sumarizovat své Vánoce. O prvním místě měl jasno. Digitální foťák si sice koupil sám po manželčině souhlasu („Máš na něj, tak si ho kup,“ řekla doslova), ale pod stromečkem i tak pro děti sehrál malé divadýlko. Málem že nezačaly opět věřit na Ježíška.

„A co tatínek?“ řekla Hynkova manželka a pohladila ho po vlasech.

Dělal, že se dlouze rozmýšlí, a pak řekl na prvním místě fotoaparát, na druhé ze srandy hodil každoroční bačkory od polabské babičky. Pak už to vzal tak, jak ho věci napadly: teleskopická hůlka, fritovací hrnec a  Irvingův román.

*********************************

V životě měl Hynek devět žen, ale jen jednu si vyfotil nahou. Hned tu první. S Alenou navštívili  nudistickou pláž pár týdnů poté, co se spolu prvně vyspali. Celou dobu, co leželi u vody, si netroufl fotoaparát vyndat z batohu. K autu šli po břehu jezera nazí, což při první návštěvě považoval za úspěch. Většinu času totiž trávil leže na břiše, tolik ho trápila erekce způsobená pohledem na ta kvanta bílého i dohněda opáleného ženského masa. Mezi borovicemi konečně sebral odvahu, vytáhl z batohu půlkilového Zenita, zaostřil na Aleninu postavu a oslovil ji: „Ájo.“

Černobílou fotografii už jedenáct let skrývá ve skriptech laboratorní techniky, u nichž má jistotu, že je jeho manželka nikdy neotevře. Asi by nepochopila, proč skladuje fotku své první holky. Každopádně vůbec nemá zapotřebí jí cokoliv vysvětlovat.

*********************************

Večer po příjezdu zpět domů se zašil do své pracovny, v commanderu si vytvořil novou složku s názvem the whole life a ukryl ji do vyšší složky s názvem Hynek – práce. Zkontroloval, jestli děti už spí v posteli a manželka u televize, vyndal  ze skript Aleninu fotku a několikrát si ji ofotil svým novým přístrojem. Celou, s detaily, s bleskem, bez blesku, pod lampou s kratší expozicí i bez lampy s expozicí delší. Pocítil, že má minimálně stejnou erekci jako tenkrát, když přišli na pláž. (Rozprostíral deku a podíval se na vedle ležící dívku s mírně roztaženýma nohama. Ačkoliv se tenkrát ženy neholily ani v podpaží, tato měla dokonale oholené snad celé tělo. Stydké pysky tak dávala na odiv Hynkovi i celému světu v  jejich nedefinovatelně živočišné kráse).

Na obrazovce monitoru nebyl se svým výtvorem úplně spokojen, ale jelikož si nedělal o výsledku přehnané iluze, nijak ho to nerozhodilo. Soubor s názvem jednička uložil do složky the whole life, tu do složky Hynek -  práce, odpojil fotoaparát a otevřel si adresář mailů.

Skutečně aktivní kontakty udržoval kromě manželky již jen s tou, která měla číslo sedm. (Nutnou podotknout: manželce říkal důvěrně čtyřko a ona si vždy myslela, že je to kvůli ňadrům, slabým  trojkám.) Sedmičkou byla kolegyně z předposledního zaměstnání. Tak dlouho si říkali, že jsou jen kamarádi, kteří spolu nikdy nebudou spát, až zjistili, že je to nejblbější fráze na světě. Frázi poněkud pozměnili („Jsme prostě kamarádi, kteří si to občas rádi udělaj. Je to takové bohatší kamarádství.“) a kupodivu udrželi poměr, přestože  Hynek  změnil zaměstnavatele a podobnými frázemi nakrmil, ještě osmičku a devítku.

„Ahoj Leni! Nemohl bych si tě někdy nafotit … anebo … nemáš nějaké nestydaté fotky do mého privátního fotoalba? Dělám si takovou malou sbírečku,“ napsal jí. Byli fakt dobří „kamarádi“, byla jediným číslem, se kterým nebudou problémy.

Odeslal mail. Zmáčkl na fotoaparátu červené tlačítko power, přesunul přepínač na poloautomatický režim, otevřel blesk a pro jistotu nastavil redukci červených očí. Přesunul se do obýváku. Manželka klimbala v křesle, na sobě krátké šaty na domácí donošení (anebo to je zástěra?), kalhotky a podprsenka jako vždy přehozené přes opěradlo židle. V rozkroku bylo vidět několik zlatavých chloupků. V pornočasopise by to asi neotiskli, ale ze zkušenosti věděl, že ho více vzrušují nenápadné detaily než nohy za ušima, mezi nimiž zeje vlhká prázdnota. Vypnul blesk, který by mohl ženu vzbudit předčasně, zapřel se rukama o konferenční stolek a odmáčkl spoušť. A pak ještě dvakrát. Opět cítil vzrušení, k němuž přibylo i podivné mrazení ze strachu, když se dotkl překřížených nohou, aby si je upravil do přece jen nestydatější polohy. Byl nadšen. Netušil, co snímků se mu podaří nadělat, aniž by se manželka vzbudila.

Přesunul se zpět do pracovny.

V pravém dolním rohu obrazovky blikala obálka, nedočkavě na ni kliknul. To by fakt byl recht, kdyby se mu dnes podařilo z plánované kolekce nastřádat celou třetinu. Mail byl skutečně od Lenky.

„Posilam neco ze sbirky toho meho parohace,“ stálo v dopise.

Teprve nyní si Hynek všiml, že dopis má i přílohy. Dokonce šest  zazipovaných příloh. Nazvané jednicka, dvojka, trojka, ctyrka, petka, sestka.

Nedočkavě otevřel jedničku. Na třech černobílých fotografiích se choulila do deky dívka s poďobanou pletí v obličeji. Trochu zklamání, že i jiní mají takto dobré nápady. Rychle otevíral soubor za souborem. Nechtěl se dívat na neznáme dívky, chtěl jen zkompletovat svou sbírku, aby si mohl v klidu zamasturbovat nad dobře odvedenou prací a jít konečně spát. Lenku našel pod číslem pět. Snad padesátka  velice odvážných fotek mu vyrazila dech. Začal je přesouvat do své složky s názvem sedmicka.

****************************************

Už chtěl počítač vypnout, když ho napadlo podívat se, jaká žena se skrývá v přijatém souboru s názvem sestka.  Hynka polil pot …