Pevná nit.

Bílý oblek rozežrali moli

tvář pomalu vystupuje z břehu

k zubaři jdu o žebrácké holi

ztrácím svůj přízrak v tajícím sněhu.

a tvář se proměnila ve splasklý kornout

v němž kdysi jedlé kaštany měly krátké žití

a přesto se v nich chtěly naše osudy protnout.

Jako dnes večer až tě nahou spatřím v ložnici

a paralen proti bolesti mi vypadne z dlaně

až najdu co jsem ráno ztratil na šedivé silnici

až nasáknu nekonečnou vůni rozpálené laně

jež bude raději mlčet

aby mohla také pučet

a zbarvit naší mysl po návratu domů.