Čekanka s oblohou

Čekanka s oblohou

Kapání vody z kohoutku probudilo zvířata na dvoře. Kohout zakokrhal pozdě bez příčiny.

Byl nový den, snad lásky čas. Holubí vývar zval ke krku zpěvný hlas. Je otázkou etickou,

nakolik si zaslouží žít ten, kdo plouží se po dvou nohách, v každé aperitivu nádech. Je

štěstí, že neřešit je Boží úděl. V několika uměleckých kruzích, síních se vystavují torza.

„Do města zapomenout otčenáš.“

Člověk v kavárně podrbal botu. Horko kávy ho splavilo. Pohled na řeku neukojil touhu po

obnažených ňadrech servírky. Žena! Servítky si zemědělný lid nedělá. Jsme v končině na okraji kopců.

Pan Johanson: Cecek! Čekám tady od svátosti. Takováhle obsluha. Nemám chuť. Cecek!

Servírka: Cecek nabízím pouze na objednávku a to do desíti hodin ráno.

Pan Johanson: Zítra chci jinou kávu. Na kolik přijde?

Servírka: Musím se podívat do knihy přání a stížností. Totožná totožnost?

Pan Johanson: Totožná. Tedy podojit kozy? Jak se říká, chytnout to za správný konec!

Servírka: Jste lhář a proto Vás obsloužím již nyní. Pleny máte?

Pan Johanson: Máte?

Servírka: Nějaké zbyly z pozůstalosti. Dosti o tom, jdeme na půdu ve střevících.

Popošla dva metry od stolu a ohnula se potažmo pod ubrus vedlejšího kupé. Jste tak krásné!

Dvě.

Několik studentů odloudilo zmrzlináře od nábřežní restaurace. Chce nechce se musí pracovat.

Byl poryv větru, krásy čas. Se smutkem se čeří vody, splav. Miláčku neplkej a zavři vrátka.

Beránek v náručí cítí vlněný svetr. Je rok po dokončení. Lidé sklízí mlází za humny. Hubená

žeň. A pít se musí alespoň na zdraví. Ke kostelu vedla cesta úvozem. Autem nebo povozem se

člověk dostal ke chřestu. Několik spolužáků řešilo rovnici o dvou neznámých. Poznali se alespoň sami. Syrový bůček kručel v žaludku celkem dlouho. Neřeším nic a vyřezávám píšťaličku. Hraji si na ní život, kterému smysl utekl z našeho údolí. Nebrečím, jelikož vím,

že se vrátí sám.