Ztraceni v překladu

Sophia Coppola - Ztraceno v překladu

Bob Harris (dojemně pomačkaný Bill Murray, kterému uvěříte do puntíku všechno) je stárnoucí filmová hvězda, která přiletí do Japonska točit reklamu na whisky. V zemi se potýká s japonštinou, s „masérkami“ které mu ochotní průvodci doručují do hotelového pokoje i s prostým faktem, že všechny převyšuje o dvě hlavy.

Kromě všeho navíc nemůže spát.

V tom samém hotelu o několik pater výš stejně zoufale nespí mladá žena.

Charlotte (Scarlett Johansson) je manželkou filmového fotografa, kterého doprovází na pracovní cestě. Kromě nespavosti se potýká s japonštinou,  samotou a s nudou. Zatímco manžel je pracovně vytížený, ona tráví celé dny v hotelovém pokoji, listuje módními časopisy, plete šálu a poslouchá cédéčka s radami typu „Pozdvihněte svou duši“. Z jejího znuděného polehávání v kalhotkách chvíli nevíte, jestli tahle slečna neví co teď, nebo jestli neví co tak vůbec. (Až později v jedné scéně lapidárně přizná „Nevím co se životem“).

Že se ti dva nakonec potkají  v hotelovém baru je nasnadě – jen je ta cesta trochu pomalejší a krkolomnější než jsme zvyklí. Z čím dál méně náhodných setkání se stane vztah dvou lidí, které pojí víc než potíže s japonštinou a absence spánku.

Oba jsou sami a plní otázek a pochyb, byť ty jeho jsou o generaci zralejší a unavenější.

Oba také mají partnerské zázemí kterého si cení, i když jsou v něm cítit mnohá „ale“: to když Bobova manželka pošle z druhé strany oceánu uprostřed noci fax v němž se ptá na rozměry jakési skříně, nebo když Charlottiny stesky zůstávají nevyslyšeny viset ve vzduchu.

Napětí které mezi dvěma ztracenci zavládne je velmi velmi křehké a jemné, a jestli napjatě budete očekávat „kdy už“, tak vás režisérka a autorka scénáře Sophia Coppola usvědčí ze stereotypu.

Třetí „hlavní“ roli ve snímku hraje samo Japonsko resp. Tokio, v kterém se celý děj odehrává. Možná to bylo vražednou třetí řadou, ze které jsem film sledovala, ale ulice a reklamami oživlé mrakodrapy jedné z největších městských aglomerací na světě (28 mil. obyvatel) byly opravdu monstrózní. Kamera se vyžívá v panoramatických záběrech na usínající/probouzející se město, které sledují hrdinové z hotelových pokojů. V jednom ze záběrů je Charlotte, shlížející na džungli betonu a skla nasnímána tak, že sama působí jako jeden osamělý a křehký mrakodrap.

Tokio je město které nespí a z 34. patra hotelu vypadá jako moře předimenzovaných paneláků, které totálně ztratily lidské měřítko. I když to, jak je lehké být v tom moři sám, možná tvůrci filmu akcentují příliš často a příliš polopaticky (např. tam, kde je hrdinka unášena nejrůznějšími dopravními prostředky jen proto, aby jí město nabídlo další cizí tváře a neznámá místa, a ona se vrátila tam, odkud vyšla)

Tvůrcům filmu se také skvěle podařilo zachytit rozporuplnost japonské kultury: to, jak vyrůstá z tisíce let starých rituálů a tradic k nejvyspělejším technologiím čtvrtého tisíciletí. Charlotte při svých výletech za exotickou japonskou historií prochází meditačními zahradami, navštěvuje šintoistické kláštery a naslouchá modlitbám mnichů. Ale při scénách z party japonských bohémů máte spíš pocit, že do filmu někdo nastříhal travesty-sci-fi a městská herna nebo zběsilá televizní show, do níž pozvali Boba, jakoby se nacházely na Saturnu.

Ztraceno v překladu je vedle výletu do jiného světa příběhem dvou lidí, jejichž cesty na malou chvíli běžely vedle sebe. A když přišel čas je rozdělit, autorka dokázala téměř nemožné. Nesklouzla ke klišé, a lehce zastřený konec nechala překřičet hlukem velkoměsta tak, že to nejdůležitější nakonec zůstalo jen mezi Bobem a Charlottou.

Poté, co snímek shlédla americká filmová akademie, ocenila ho Oscarem za nejlepší původní scénář, vedle toho dostal Zlatý glóbus za nejlepší film.

Když jsem Ztraceno v překladu shlédla já, bylo mi jako po mém oblíbeném mátovém čaji a ještě oblíbenějších čokopiškotách. 

A co víc, vydrželo mi to hezkých pár dní…