Hlášky, náhody, makovec... II

Hlášky, náhody, makovec II

11)

Dneska je sobota. Mám v plánu podívat se do Brna. Doma nám vypadl internet, takže jsem myslel, že si zajdu do jedný internetový kavárny (abych si udělal svoje „internetové kolečko“, což je email, okoun, hofyland, lapiduch,písmák). Už i moje mamka mi říkává, že když už nejsem dva dny na počítači, jsou na mně vidět abstinenční příznaky. Pak bych se mohl stavit do čajovny.

12)

Poslední dobou chodím na písmáka velice často. Jednou mně napsal kritiky na všechny moje díla člověk pod nickem Parricida. To té doby jsem si myslel, že něco podobného je na písmákovi nemožné. Ale náhody se stávají. Inspirován jím jsem si přečítal takto hodně autorů, kteří mě zaujali. Je to docela chytrá věc, i když z toho člověk postupně zešílí, zvláště, pokud ty dílka jsou „přitáhlý za vlasy“ nebo moc dlouhý. Přemýšlel jsem o tom, jak to bude na písmákovi vypadat. Už si představuju dobrý kritiky, dvacet tipů, všichni říkaj – super! To si ti zase povedlo! Dokonce i Dero, Sleeping beauty a Elyn! A už zase vidím pět návštěv, jedna kritika, ve které píše jeden zoufalec, že tohle je trochu blbý, že to nemá pointu a že kdybych měl písmáka rád, tak že to smažu.

13)

Vydal jsem se na nádraží v 9:45. Vlak jede 9:51. Nesnáším jezdění vlakem o víkendu. Vidím všechny ty důchodce, jak jdou do přírody nadýchat se toho čerstvého ozonu… Nesnáším to. Ale už je to tak. Jednou za čas slyším, jak „by bylo super, kdybychom bydleli třeba v chorvatsku, moře kousek od baráku, slunko, pláže…“. Pak ale stejně dojde k tomu, že to omrzí a že to není taková zábava. Převedeno do našich krajů: Bydlím na vesnici, Moravský kras za kopcem; měšťští lidé si říkají, jaký by to bylo super bydlet v takový krajině, les hnedka za barákem, to by se žilo. Ale když tam bydlím, tak mě to už ani tak nepřijde. Trapná úvaha.

14)

V budově jsem vyšel do druhého patra a vidím nápis kupodivu:“INTERNETOVÁ KAVÁRNA“. Vešel jsem dovnitř a vidím 12 počítačů(je to totiž docela malý podnik) a u jednoho komplu sedí nějakej týpek. Pokynul jsem na pozdrav „obsluhovači“ a šel si sednout k jednomu z počítačů. Pustil jsem si internet. Šel jsem rovnou na písmáka. Zahrál jsem si oblíbenou hru – posunování kolečkem myši na části, kde jsou uvedena jména aktuálně přihlášených. Jména se postupně rozmázla tak, že byly vidět jen žluté čáry. Když to najelo, přihlásil jsem se. Při přihlašování obvykle sleduju, jestli není přihlášen někdo známý. Vidím – přihlášen je Parricida. Tak mu napíšu – Nazdar Parricido! Co děláš? Já jsem v internetový kavárně a koukám se, co mi přišlo za kritiky. A šel jsem se doopravdy podívat, co mi přišlo. Ze dvou možností, který mě napadly v chajovně to byla ta třetí – 26 návštěv, pět kritik, žádnej tip. Všichni píšou, že to je nějaký divný. Kouknu se a vidím, že mi přišla další zpráva – Nazdar, v jaký int. kavárně seš? Tak jsem odpověděl – normálka u nás v Brně. A věnoval jsem se dál své práci. Najednou mi někdo zaklepe na rameno:

„Hele, nejseš náhodou ondrech? Já jsem Parricida!“

15)

To byl teda šok. Vlastně jsem nikdy nikoho takhle nepoznal. Řekl jsem mu, že teda jsem ondrech. Nic chytřejšího mě nenapadlo. On řekl, že mě rád poznává. Podali jsme si ruce a on mi vysvětlil, že přijel do Brna za sestřenicí a že je tady jen asi na dva dny. To je další neskutečná náhoda. Navrhnul jsem mu, že bychom mohli jít pokecat někam jinam, že tady je to moc drahý. Souhlasil a šli jsme do čajovny, což už jsem měl vlastně naplánovaný.

16)

Čaj nám donesla taková docela milá holka. Nemůže jí být víc než osmnáct. Taky bych chtěl být na brigádě v čajovně. Povídali jsme naprosto o všem. O písmákovi, o hudbě, o holkách, o filmech, zkrátka všechno. Asi ve dvanáct jsme se museli rozloučit. A ještě mi doporučil, že se mám vykašlat na úvahy, že námět mám dobrej, ale že to nedokážu popsat tak, jak bych chtěl. Asi má pravdu. Ale je to v klidu! Mám přece rande zítra s Monikou. Jakoby mi četl myšlenky a řekl, ať mi to rande vyjde.