SPARTA!!!

V ložnici řve dítě, v obýváku si manželka lakuje nehty u televize a v kuchyni si tchýně stěžuje na křečové žíly a neschopného zetě, zatímco Jarda Mečoun se neslyšně vykrade z bytu. Ještě za zády slyší tchýni, jak mu spílá do ožralů a debilů. Nevadí jí, že už v bytě dávno není. Je ráda, že si může na někoho zanadávat.

Jarda si to zamíří rovnou na zastávku MHD, protože jeho Žigulíka potřebuje manželka, aby si zajela ke kadeřníkovi. V autobuse se setkává s dalšími kamarády se stejným osudem. Navzájem si sdělují své hrdinské skutky, jak např. zfackovali tchýni, znásilnili ženu i přesto, že jí bolela hlava, atd. Mluví velmi hlasitě, aby je každý slyšel a uctíval. Hned je jasné, že tu jde o místní bosse, s kterými je lepší být za dobře.

Jakmile si Jarda a jeho parta zkontrolují všechny pasažéry, natáhnou na své dobře vypracované pupky rudé dresy milované Sparty a začnou vyřvávat obvyklá hesla, kterých naštěstí není mnoho a tak si je každý pamatuje.

Jakmile se nějaký ten cestující na ně podivně podívá, hned ho Sparťané obklopí a začnou mu řvát do ucha: „Co je? Co je?! Co je?! Co je?!“

Další otázky už nemají a tak přejdou k oblíbené a nanejvýš neslušné nadávce: „Slávisto!!!“ Tento velmi hanlivý výraz doplňují ještě adjektivy typu: „Zkurvenej, kreténskej, vymrdanej, debilní,“ a mnoho jiných dokonce i lékařských termínů, což jasně naznačuje jejich vzdělanost a výmluvnost.

Autobus se přestane houpat do rytmu a parta Sparťanů vyjde z veřejného dopravního prostředku obohacených o nějaký ten suvenýr. Tu má jeden desku s číslem autobusu(aby nezapomněl, jakým se má po zápase vracet), druhý kladivo k nouzovému rozbití skla a další kus sedadla, který mu zůstal náhodou v ruce.

Čím blíže je naše parta drsňáků stadionu, tím více roste i jejich sebevědomí, kuráž a agresivita. Už to nejsou ti opilci bez zaměstnání s hnusnou ženou na krku a dětmi, které jsou po nich. Nyní jsou fanoušci Sparty, kterých se každý bojí. Sparty, kterou milují víc jak vlastní ženu. Sparta totiž nemá žádnou tchýni, menstruaci, nerodí řvoucí fakany a hlavně je nebuzeruje. Teď jsou někým, kdo vzbuzuje strach. Jsou masou nebezpečných frajerů, kteří když potkají cikána, tak mu zarazí kovovou tyč do hlavy, protože jsou „Víc, jak národ!“ a „Bílá síla“. Jsou prostě nadlidi a to i přesto, že nečetli Nietzscheo.

Ještě před stadionem se posilní pivem a procvičí hlasivky při nadávání na policii. V jejich žádostech jako např.: „Policie ven!“ se snaží přesvědčit veřejnost, že se jich nemá, co obávat či vyjadřují myšlenku o anarchii a zbytečnosti policie.

Jakmile dostatečný počet fandů pomočí určitý počet stánků, ukradne několik šál znepřáteleného týmu, s kterou si při zápase symbolicky vytře prdel, pokojně se za doprovodu těžkooděnců vydají do sektoru za bránou. Někteří vtipálkové dokonce ještě laškují s policisty a chtějí jim sebrat štíty. Samozřejmě jde o srandu! Policisté jsou ovšem suchaři a smysl pro humor postrádají a tak šprýmaře přetáhnou pendrekem.

Ale to už začíná zápas, který ovšem přes dýmovnice není možné vidět, což našim fantazií obdařeným fanoušků vůbec nevadí. S čím ovšem nejsou spokojeni, je zařízení stadionu, konkrétně sedadla. Svou nelibost vůči jednoduše ztvárněnému vybavení bez jakéhokoliv uměleckého citu pro detail vyjadřují jasným gestem – vyrvou sedadla a hodí je na hrací plochu, aby dali jasně najevo, že na něčem takovém tedy sedět určitě nehodlají. Přesto jim znovu a znovu dávají funkcionáři Sparty ta ohavná sedadla zpátky na místa, aby byly opětně vytrhnuty. Sparťanským fanouškům není lhostejný vzhled stadionu.

Stává se při zápase, že několik fanoušků – nejspíš zbloudilých po cestě z WC – zajde do sektoru, kde jsou přívrženci druhého týmu. Tito fandové mají jeden charakteristický znak: nosí totiž kukly a v rukou všemožné tyčové zbraně, co kdo cestou popadne. Úmysl jejich cesty je jediný: rozbít si hubu, i když nakonec všem hubu rozbijí policisté…

Konec fotbalového utkaní se nese v obvyklých zvycích. Pokud Sparta vyhraje, tak se celý stadion raduje a křičí. A když Sparta prohraje(což je podle mnohých nemožné!), tak jsou fandové nasraní a svádí vinu na rozhodčího, protože: „Rozhodčí je píča“ a to je konstantou všude ve světě.

A tak poté, co se Jarda Mečoun vožere se svými kamarády rudé krve, rozmlátí hospodu, aby nemusel platit útratu, se vrátí ve vítězné euforii k rodině s vírou, že odteď bude všechno lepší. (A Sparta vyhraje Ligu Mistrů!) Ba dokonce zamýšlí hned po příchodu domů udělat své (po patnácti pivech a dvojitému vyzvracení) krásné ženě dalšího žáka zvláštní školy. A tak rozjařený buší na dveře – otevření klíčem je totiž nemyslitelné – a čeká na svou slibnou budoucnost. Avšak jeho budoucnost má tvář tchýně, která ho knokautuje hned na prahu. Zbitý Sparťan, který dnes zmlátil tři slávistické svalovce bez jakékoliv ujmy, ulehá s monoklem do postele ke své ženě, která mu zase nedá.