Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Chladnou hlavu #22: Olympiáda odložených

Výběr: Elyn, Dero, Lasy, pozorovatel
10. 05. 2004
30
2
13385
Autor
Rimmer

chladnouhlavu.cz

 
    Stál jsem zpříma. Ruce za zády. Nohy mírně od sebe. Oficiální výraz ve tváři.
 
    Hlavní organizátor vydal signál. Shýbl jsem se a stiskl tlačítko PLAY magnetofonu ležícího na trávníku. Vzduch se rozezněl chrčivými fanfárami a z prosklených dveří domova důchodců vyrazil osmdesátiletý atlet s pochodní, aby zažehnutím olympijského ohně zahájil třetí ročník dolnolibchavské olympiády seniorů. Už během prvních kroků nám došlo, že jsme nosiče plamenů měli volit důsledněji. Entusiasmus se mu sice upřít nedal. Pohyb však ano. Stojan, který měl zapálit, byl vzdálený sotva deset metrů. Dvouminutové fanfáry zvolna dotroubily, aplaus diváků ztratil na síle, a olympionik byl teprve v půlce trasy. Zachoval jsem chladnou hlavu. STOP, REW, STOP, PLAY. Znělka začala nanovo. Po její druhé produkci už byl běžec v nadějných třech čtvrtinách anabáze. STOP, REW, STOP, PLAY... Konečně se došoural, roztřeseně pozvedl oheň z bájné hory a...
 
    „Tímto prohlašuji dolnolibchavskou olympiádu seniorů za zahájenou!“ zahlásil kvapně do mikrofonu hlavní pořadatel, načež zalehl diplomy, do nichž kmet pochodeň upustil a které vzplály namísto stojanu.
 
    K tomu, abych doplnil organizační tým akce pořádané dobrovolnickým centrem, mě přemluvily Vlasta s Hedvikou, které s ním už několik let spolupracují. Dokonce měly jeden čas přidělen pár staříků, jimž dělaly společnost. Ale už se jim odstěhoval. Tedy alespoň jim řekli, že se odstěhoval.
 
    Reprezentanti jednotlivých domovů důchodců slavnostně nastoupili a seřadili se do fronty na startovní čísla, která jsme jim jedno po druhém přivazovali kolem trupu. Pořadatel se zvedl z popela a začal předčítat disciplíny, v nichž se dnes bude soutěžit. Těm olympijským se podobaly jen vzdáleně:
 
    „Hod na cíl, navlékání korálků, rozpoznávání mincí poslepu, kuželky, přehazování míče ve dvojici, chůze na sto metrů...“
 
    To vše podbarvoval potlesk nepočetného publika, jež bylo tvořeno převážně potomky atletů, kteří sem své rodiče vlastnoručně odložili. Příbuzné si nevybíráme. Dokonce ani vlastní děti. A už vůbec ne mého strýce Vojtěcha, který se šťourá v uchu hřebíkem a vymačkává si beďary kombinačkama.
 
    Protože jsem správně odhadl, že bude vedro, prozíravě jsem se už včera zapsal na fyzicky a lokomočně nenáročný dozor u disciplíny rozpoznávání mincí poslepu. Volbu Vlasty a Hedviky, které si vybraly organizaci hodu do dálky, jsem kupříkladu vůbec nechápal. Běhat ve třiceti stupních celé dopoledne starcům pro krikeťáky je jistě naplňující, ale nějak už to oželím.
 
    Empaticky jsem oběma děvčatům zamával, a když jsem se otočil, u stolu s cedulí ROZPOZNÁVÁNÍ MINCÍ POSLEPU seděl dědula s vytahanými fialovými tepláky, flekatou pleší a číslem 47 na hrudi.
 
    „Dobrý den,“ pozdravil jsem ho.
 
    „Dobrý,“ zamručel.
 
    „Jdete rozpoznávat mince?“ vykouzlil jsem ten nejsrdečnější úsměv, jaký byl na skladě.
 
    Stařec jen pokrčil rameny a utřel si nos do pravého předloktí.
 
    „Jak se jmenujete?“ nahlédl jsem do startovní listiny.
 
    Zamyslel se, pak přimhouřil oči a významně pokýval: „Tomáš Garrigue Masaryk.“
 
    „Víte to jistě?“ zamračil jsem se.
 
    Našpulil rty a zavrtěl hlavou: „Ne.“
 
    Ty vole, důchodce filuta. Tak na to mám tak náladu.
 
    Usmál jsem se. O poznání méně srdečněji. Nyní spíš jako pojišťovací agent sužovaný hemeroidy. „Víte,“ nasadil jsem ironický tón, „Masaryků tu letos zrovna moc nemáme. Natož Garrigueů. Mimochodem... je pátek. Jste asi na špatném srazu.“
 
    Vtom se mi za zády ozval nepříjemně skřehotavý a hlučný hlas: „Je to Šafařík a dělá si z vás srandu!“ Otočil jsem se a spatřil důchodkyni č. 21. Ukázala mi na startovní listině své jméno (to už jsem bohužel zapomněl) a posadila se naproti Šafaříkovi, který se začínal uculovat.
 
    „Dobře,“ nadechl jsem se. „Seznámím vás s pravidly. Před každého z vás položím shluk mincí. Korunu, dvoukorunu, pětikorunu, desetikorunu a dvacetikorunu. Zavážu vám oči. Vaším úkolem je co nejrychleji je seřadit do lajny podle hodnoty. Vzestupně nebo sestupně, jak chcete.“
 
    Vzal jsem ze stolu tmavě modrý hedvábný šátek, přistoupil zezadu k soutěžící č. 21 a jal se jí zavázat oči. Vtom Šafařík vyhrkl: „Mě zavazovat nemusíte. Jsem slepej,“ začal kolem sebe demonstrativně máchat rukama.
 
    Když jsem se shýbal nad jeho protihráčkou a právě dokončoval uzel, zaječela náhle ostře řezavým falzetem: „Kecá!!!“ Její decibely mě zasáhly naplno. Zatmělo se mi před očima a zřetelně jsem cítil, jak mi pukl levý ušní bubínek. Zhruba dvacet sekund jsem neslyšel vůbec nic. (Jindy by mě to znervóznilo, ovšem v téhle společnosti to bylo docela osvěžující.) Ještě v absolutním tichu jsem zkontroloval, jestli mi nepraskl displej u stopek, a zavázal jsem i Šafaříka. Ten okamžitě začal řadit mince.
 
    „Moment. Moment. Já vás odstartuju,“ zarazil jsem ho.
 
    „To klidně můžeš,“ ignoroval mě a pokračoval.
 
    „Musíte počkat, až odstartuju!“
 
    „Tak hele,“ obořil se na mě, „já sundával fašouny z oblohy čtyřicet let před tím, než ty ses poprvé pokadil,“ nasměroval významně svou zavázanou hlavu směrem, kterým mě tušil.
 
 
22. Olympiáda odložených

 
    „To vám moc přeju,“ pogratuloval jsem mu, „přesto bych ocenil, kdybyste počkal, až vás odstartuju.“
 
    „Neposlouchejte ho, mladej pane,“ začala kvičet babizna 21, „on se zase posrává teď.“
 
    „Jo?“ ohradil se Šafařík. „A komu teda tenhle týden už třikrát měnili prostěradlo?“
 
    „Vylila se mi tam polívka!“ rozeřvala se stařena.
 
    Šafařík se ušklíbl: „To jistě.“
 
    „To je určitě krásná historka,“ promnul jsem si zpocené spánky, „ale dopovíte mi to potom, ano?“
 
    Dvacet jednička začala kopat čtyřicet sedmičku do holeně.
 
    Odložil jsem rezignovaně stopky, ponechal oba soutěžící v hedvábné temnotě a vydal se za hlavním pořadatelem. Ten právě před pojízdným stánkem s klobásami, který sem zavítal speciálně pro tuto příležitost, nadepisoval novou sadu diplomů.
 
    Přisedl jsem k němu, a aniž bych ho pustil ke slovu, vylil jsem mu srdce do tácku s libereckým párkem: „Tyhle lidi jsou horší než malí haranti! Mám dojem, že nejsem v domově důchodců, ale v nějakým nápravným zařízení! Zrovna se mi tam mlátěj dva olympionici, kvůli tomu, kdo z nich toho víc pokadí!“
 
    Aniž by ze mě pořadatel spustil zrak, odsunul tácek s klobásou ze svého zorného pole a nasucho polkl.
 
    „Nemáte tu nějakou disciplínu, při který jsou krotčejší?“ sepnul jsem ruce. „Třeba kdo vydrží dýl bez zubní protézy? Nebo bez... kardiostimulátoru?“
 
    „Chcete dohlížet u jiné disciplíny?“
 
    „Ano!“
 
    „A proč?“
 
    Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otočil jsem se. Stála tam jednadvacítka a ukazovala směrem ke stánku. Ve frontě stál Šafařík. „Vzal vám peníze, mladej pane!“
 
    „Vidíte?“ rozmáchl jsem se. „Soutěžící právě zcizil olympijské náčiní a kupuje si za něj buřta!“
 
    Pořadatel pokrčil rameny: „Disciplíny jste si ale rozebrali už včera. Leda by se s váma někdo vyměnil.“
 
 
 
***
 
 
 
    „Vlasto, prosím tě, můžu místo tebe na hod do dálky?“
 
    Následující tři hodiny jsem strávil běháním pro krikeťáky. Moc mi to vyhovovalo. S atlety jsem prakticky nepřišel do kontaktu. Jen jsem hlásil Hedvice hozené vzdálenosti a kutálel jí míčky nazpátek.
 
    V půl druhé už se klání chýlilo ke konci, když na příjezdové cestě zastavil bleděmodrý renault a vystoupila z něho drobná brunetka v kostýmku téže barvy, s hezkýma nohama a o něco méně hezkým synem po své pravici, asi pětiletým.
 
Minula mě a zamířila přímo k Šafaříkovi, který zůstal stát jako přibitý uprostřed nedaleké improvizované kuželkové dráhy. Došla až k němu.
 
    „Ahoj,“ objala ho a dala mu pusu. Všimla si, že má na krku jednu moduritovou medaili. Druhé místo v chůzi na sto metrů. „Tys něco vyhrál! Seš šikovnej.“
 
    Trochu se usmál.
 
    „Omlouvám se,“ pokračovala brunetka. „Jsem tu jenom na skok. Mám důležitou...“
 
    Zdvihl dlaň, aby nic nevysvětlovala, a ustaraně se podrbal na tváři, kam ho políbila.
 
    Byla v rozpacích. Očividně jí setkání nebylo ani z půlky tak příjemné, jak se snažila předstírat. Obrátila se k blonďatému klučinovi v kšiltovce, který zůstal asi o dva kroky pozadu: „Patriku, dej dědovi pusu.“
 
    Šafařík si kleknul na bobek a mírně rozpažil. Chlapec místo toho, aby mu vyšel vstříc, udělal ještě krok nazpět, namířil na svého dědu jakéhosi plastikového superhrdinu, s jehož břišními svaly by se daly šrotovat plechovky, a našpulenými rty imitoval zvuky střelné zbraně: „Džž! Džž! Mrtvej!“
 
    Zamyslel jsem se. Co až budu mít děti já? Nejdřív to bude řvát a kadit, pak to bude chtít koupit kdejakou blbinu, nechá se to tetovat a nakonec mě i s mou životní partnerkou šoupne sem a bude se jednou ročně jezdit dívat, kolik máma a táta navléknou za minutu korálků.
 
    Žena nasadila omluvný, snad až lítostivý obličej, který jí vůbec neslušel. „Měj se,“ špitla. Chytla syna za ruku a za klapotu bleděmodrých podpatků oba zmizeli.
 
    Šafařík pomalu vstal a podrbal se na pleši. Chvíli tam jen tak stál.
 
    Já taky. Pak jsem k němu přistoupil a poklepal na číslo 47 na jeho hřbetu. Otočil se.
 
    „Nazdar,“ žmoulal jsem nervózně v rukou kriketový míček. „Povězte mi něco... o těch sestřelenejch Němcích.“
 
    Koukl na mě, promnul si oko a zavrtěl hlavou: „Já jsem kecal.“
 
    „To je jedno. Tak já tomu nebudu věřit.“


 
 
iwrite.cz

2 názory

pété
19. 08. 2008
Dát tip
:) to je milé...my teď máme doma našeho dědu, protože babička umřela, a někdy je to docela martyrium...stáří je hnus...

zachváty smíchu a ještě sakra hluboká myšlenka - paráda! *

Dolente
27. 02. 2005
Dát tip
Kopíruju ostatní: t* :o)

reka
17. 09. 2004
Dát tip
tip. Konec je vybornej, ale to uz tu napsali ostatni. A neomlouvej neco ve sve povidce tim, ze to tak bylo ve skutecnosti

sicco
08. 06. 2004
Dát tip
ty tvoje povídky by klidně mohly mít komerční úspěch. Vážně si myslím, že jsou publikovatelné a doufám, že se tak jednou stane. Jinak mi tohle hodně připomíná sympsny(zvlášť ti důchodci

Yossarian
26. 05. 2004
Dát tip
začátek mi připadal moc vyšroubovanej, ale koncem si to jednoznačně napravil dobrý myšlenky a postřehy jen bych nesouhlasil s názory některých kritiků- život v domově důchodců určitě není tak strašnej stereotyp a čekání na smrt- vono když máš sklerózu jak Brno, je pro tebe každej den vzrušujícím překvapením :o) né, teď vážně, důchodcům se omlouvám, i v pozdní části svého života lze nalézti určitá spestření, která okoření jinak nudný život tip

Craerassy
26. 05. 2004
Dát tip
Yoss..divil by ses, jak smutné je stáří v charitách a domovech na dožití...

Bismarck
22. 05. 2004
Dát tip
Koukám.. něco úplně jinýho než jsem čekal. To bylo naschvál, nebo se do tvorby tolik promítají změny v životě? :)

Leňour
21. 05. 2004
Dát tip
Opravdu dobrý. Donutilo mě to zamyslet se.

MeTB
17. 05. 2004
Dát tip
Jestli máš teď čas napsat kvalitní povídku, tak ti upřímně závidím; já se plácám mezi a) snahou jistou povídku dopsat a b) snahou nebýt vyhozen z UK. :-) (či vy nemáte zkouškové období?) Doufám, že aspoň jedno se mi povede. :-) Tom

Rimmer
17. 05. 2004
Dát tip
MeTB: Zkouškové máme. Nesmíš na to myslet :) Hanee: Ne, nevážním. V tomhle světě si to snad ani nemůžeš dovolit...

MeTB
17. 05. 2004
Dát tip
No, ani mi tak nevadí, že na to myslím já, jako spíš, že na to myslí i naši přednášející a cvičící... :-) Jak by to bylo krásné, kdyby to nebylo.

cufktish
16. 05. 2004
Dát tip
t!

Kytiii
16. 05. 2004
Dát tip
fakt super... bez komentáře, tady je zbytečnej :o) *

StvN
15. 05. 2004
Dát tip
Už bylo řečeno dost. Mě se líbí v podstatě jenom konec a Šafařík.

Rimmer
13. 05. 2004
Dát tip
Děkuju všem, kterým se líbilo, a samozřejmě i za konstruktivní kritiky. Hlavně Tomovi. Na toho budu reagovat: Já si nemyslím, že je hrdina nějak výrazně kladný. Na závěr se sice zachová skoro jako Brandon Walsh, ale v průběhu povídky žádnými klaďasovskými tendencemi netrpí. Myslím, že je docela lidskej. Až na konci se to v něm tak nějak hne, a i tak se zmůže v podstatě jen na gesto. (Ale tak to cítím já, protože jsem to já. Možná se mi to nepovedlo vykreslit.) Dcerka opravdu přijela stejně nečekaně jako v antické tragédii, ale nenapadl mě jiný způsob, jakým bych na ni čtenáře připravil. Šafařík by se mi o ní před jejím příjezdem nikdy nezmínil. Vztah k ní je pro něho jedna z nejchoulostivějších věcí. Nic, o čem vykládá na potkání. Šafaříková juniorová způsobí malinký náraz, o kterém mluvíš, ale to jsem chtěl. Je to náraz, který by měl změnit tvůj pohled na Šafaříka seniora. Když teď tak koukám na ten bubínek, ten jsem mohl vážně vypustit. Dál to nemá žádný význam a vtipný to taky zrovna není. Dík za postřehy. A neboj, pokud se mi nějak zformuje to, co mám teď v hlavě, tak v příští povídce budu zase lidský víc než dost :) Moc tě zdravím.

Lasy
12. 05. 2004
Dát tip
Tak sice to není zítra, ale jsem zpět jak jsem slíbil. Myslím, že Tvé psaní jde nahoru. Nejen stylysticky, ale i tím jaká si vybíráš témata - tedy, jaké si vybral teď. Tahle povídka má tvrdý konec, ale jinak než ty předchozí. Zkrátka se s náma život nemazlí a ani po šedesátce nebude :o) Lasy

MeTB
12. 05. 2004
Dát tip
Hm. Tak jo, jak to vidim ja: Libi se mi, ze jsi se pustil do existencialnejsiho rybniku nez obvykle, ale - nasel jsem tam par veci, ktere mi nesedely. Hlavni hrdina te povidky se mi zdal moc *umelohmotny* (spis bych mel rict *papirovy*), nez abych ho videl pred ocima - to by se dalo skousnout v parodii, ale ve *vazne* povidce mi to cini potize. Je to takovy byt unaveny, presto naprosty kladas. Chybel mi lidstejsi rozmer (a vim, ze ty ho popsat umis). Ta zena, ktera prijela nakonec, je deus ex machina, jako bys chtel povidku nutne ukoncit nejak hluboce a zamyslene - a ta zena je...jako...kladivo, kdyz uz se predtim nepocitalo pouzitim sroubovaku, jestli mi rozumis. Zkratka neco, co v povidce do te doby nebylo a kdyz se to pouzilo, zpusobilo to naraz (ackoliv to snad slo udelat nenapadneji). No, take se mi zdalo, ze vtipky (asi tak do dvou tretin povidky) *moc mackas*; OK, daly stavu poprve, podruhe taky jeste neco vyteklo, ale potreti uz se to droli (to se tyka hlavne pasaze s prasklym usnim bubinkem). Na druhou stranu, duchodce filuta me doopravdy rozesmal. Shrnul bych to takhle: pro me je to jedna z tvych slabsich povidek - coz vubec neznamena, ze by to byl spatny text, jen...zkratka viz vyse. Tom

severanka
12. 05. 2004
Dát tip
rovnaký pocit ako Dero

Lasy
11. 05. 2004
Dát tip
vzepstupná tendence zbytek zítra Lasy*V

Shellinka
11. 05. 2004
Dát tip
*** Ten konec bolí... :-// Ale je krásná. Ty vole, důchodce filuta! Tak to mě rozesmálo... :)) TIPík Rimmi.

ulita
11. 05. 2004
Dát tip
Důchodce filuta dobrý...:) Jinak - překvápko...

Anni
11. 05. 2004
Dát tip
Tohle nebylo veselý... Ani trochu... Běhá mi mráz po zádech z toho svinstva. Ale napsaný super, jako vždycky:o) Líbí se mi, že vyjádříš co cheš bez používání kýčů a přilišného patosu... *

fungus2
11. 05. 2004
Dát tip
Zdařilé. TIP

kabe
11. 05. 2004
Dát tip
no neni to spatne napsany, sice je tam dost takovejch intelektualnich nadhozu ale ty se nastesti nepodarilo promenit (nebo jsi nechtel) , presto ten konec neni dobrej (myslim si ja) cely to vyzniva jako ze stari je na hovno, coz si nemyslim, vdecny tema ti duchodci, coz?

Tragicus
11. 05. 2004
Dát tip
vynikajici... smutne mi to sice neprislo, ale ta myslenka je dobra, i kdyz s ni nesouhlasim :

Bluie
11. 05. 2004
Dát tip
Duchodce filuta dokonalej, ale konec smutnej.... :o( ale celkove klasicky Rimmerovsky vyborny. Uz se zas mooc tesim na dalsi dilko:o) joo, a tip, samozrejme.

John_Ceder
10. 05. 2004
Dát tip
když jsem to čet, tak jsem si říkal, že nic moc, ale ten konec mě přesvědčil, že je to dobrý..

sidonia
10. 05. 2004
Dát tip
zezačátku mi to přišlo jako jen tak na legraci, říkám si no ne, Rimmer změnil styl, ale ta myšlenka na konci a celkově ten závěr celý je absolutně skvělý... hýřila bych superlativy, ale nic mě zrovna nenapadá, takže jen stručný tip:) *t

Elyn
10. 05. 2004
Dát tip
ještě avi

dismorphia
10. 05. 2004
Dát tip
“Disciplíny jste si ale rozebraly už včera. " - předpokládám, že i ty sis rozebral, čili rozebrali.. ---- "Už během prvních kroků nám došlo, že jsme nosiče plamenů měli volit důsledněji. Entusiasmus se mu sice upřít nedal. Pohyb však ano." "Přisedl jsem k němu, a aniž bych ho pustil ke slovu, vylil jsem mu srdce do tácku s libereckým párkem:" tak takhle je obalený to ohromný sdělení, který povídka má... jsi to prostě ty.. aneb "humor je vážná věc" - přesně podle toho vzorce píšeš.. skvělá, děkuju.. * a El * za avi :)

Craerassy
10. 05. 2004
Dát tip
Rimmere..taky jsem čekala legraci, ale povím ti, že tohle má v sobě všechno..a mnohem víc..:-) tip*

WiruZ
10. 05. 2004
Dát tip
jo ten konec je great!!! moc.....

Fidunka
10. 05. 2004
Dát tip
Taková ze života..a ten konec typicky rimmerovsky smutnej:( po předchozích úsměvných situacích, tak trochu návrat na zem:) Líbí, povedlo..takže jedoznačně:t*

Sama
10. 05. 2004
Dát tip
takovej hodne smutnej klaun...*

Dero
10. 05. 2004
Dát tip
Na mě to od začátku působilo hrozně smutně a tím koncem jsi mi jen potvrdil mou domněnku, kam že to směřuješ. Náznaky Tvého humoru tomu dodávají na čtivosti, ale nepřebíjí ten smutný podtext. Musím se zmínit o výtečné práci se slovy. Každé zapadá a téměř to vypadá, jako bys nad každým seděl a přemýšlel, jak na čtenáře zapůsobí. Ačkoliv jsem si téměř jistý, že Ty ses už s takovým talentem narodil ... ;o) Gratuluji ... **** + v

Kohy
10. 05. 2004
Dát tip
Ja... vis...... proste nebudu nic psat. K necemu takhle vynikajicimu neni treba nic dodavat. Diky za to, ze pises.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru