Jak se dělá sladká rejže

„Je tvůj fotr sklenář?“ zasyčel náhle kdosi za mnou, protože jsme zrovna seděli v zahradní restauraci někde v Brně a sledovali na velkém plátně, kterak naši hokejisti znemožňují své kolegy z Kazachstánu.

„Máš tlustý sklo, vole!“ přidal se hrozivě znějící hlas, a hubený, nervózně vyhlížející mladík konečně neochotně uhnul z výhledu.

  Je to ovšem zajímavé, že aniž kdokoliv řekl – „uhni, nevidíme přes tebe“- dotyčný snadno pochopil, o co jde.

S pojmem „tlustý sklo“ jsem se u nás setkával odmalička, nejčastěji ovšem u tatínka, zvláště když dávali v televizi Spartu a my si zrovna s bráchou hráli na schovku a pletli se tátovi před obrazovkou.

Jednou jsem zkusil použít „tlustý sklo“ sám, to když u nás byla na návštěvě korpulentní teta Drahoslava a překážela v obýváku, když jsem se koukal na Magion.

Nejenom že rodiče neocenili, jak blízko jsem byl tenkrát s tím svým „tlustým sklem“ pravdě, ale teta  z výhledu na Rosáka neuhnula a ještě jsem schytal pár pohlavků, abych příště nebyl drzý.

Od těch dob nikoho „tlustým sklem“ neobtěžuju a raději trpělivě čekám, až dotyčný vážený překážející uhne sám.

Což někdy může být docela problém, zvlášť když sedíte někde na pevně daném místě, třeba v zaplněné restauraci, a nezbývá vám nic jiného než vždycky ze svého místa vykukovat dopředu dozadu a hledat nejlepší pozici, kde je na tu televizi nejlíp vidět.

Ono takové poťouchlé vyčuhování přes rameno může bejt taky pěkně nebezpečné a někdy může vést i k vážným nesrovnalostem a záhadám.

  To jsem takhle jednou trávil dopoledne ve vlaku a během veledlouhé cesty do školy si cpal do hlavy poslední nevědomosti o světových dějinách do roku 1914 na chystaný odpolední test.

Snad abych si od učení na chvíli trošičku odpočinul, zabloudily moje oči na ostatní cestující v kupé.

Muž na lavici naproti se cpal nějakým salámem a žena vedle mě si právě z tašky vytáhla rozměrnou knihu a začala hledat brýle na čtení.

Mrknul jsem na nadpis otevřené stránky, a v tu ránu na mě šly mrákoty.

Tady snad každej studuje mezinárodní vztahy!

Na stránce totiž stálo- Růžový nástup s Habsburky.

Začal jsem se mořit usilovným přemýšlením, kdy že to bylo, ten růžový nástup v Rakousku?

Odpoledne z toho píšu, a já to nevím, takovou základní věc, jistě součást naší české historie!

Znechuceně jsem se vrátil ke svým poznámkám, abych alespoň ostatní události předválečné stihnul nastudovat, a ženy jsem si přestal všímat.

Roztěkané myšlenky mi však nedovolovaly hlouběji se soustředit na řádky popisující námořní reformy v Německu z přelomu století, a tak jsem se znovu vrátil do přítomnosti, rozhodnut přeptat se na ty Habsburky.

Pozorně jsem si svoji sousedku prohlédl- teda na studentku už moc nevypadala (jedině z třetího věku).

Nedalo mi to – „Prosím vás, můžu se zeptat, co to čtete?“ zjišťoval jsem co možná nejslušněji.

„To je dárek pro naši dceru do výbavy, Kuchařka pro začínající hospodyňky,“ vysvětlila mi ochotně žena a usmála se: „ Bude se totiž vdávat.“

Ještě jednou jsem mrknul na otevřenou stránku- stálo tam, kterak připravit chutný pokrm podomácku zvaný sladká rýže.

Nadpis zněl Rýžový nákyp s jablky.

Začal jsem se hystericky smát a poznámky na odpolední test jsem vyhodil z okna.

Zápočet jsem napsal na plnej počet.

Od těch dob zásadně ve vlacích nečtu cizím lidem přes rameno a sladkou rejži jíst odmítám.