Óda (snad ještě) pro mojí Ivču

Óda pro Mojí Ivču

Pro kterou si trpím

A nemůžu jíst, nemůžu nic

A nejde mi psát

Jsem raketa vyslaná do vesmíru

se vzkazem pro nikoho

a miluju tak moc,

až se mi smějí

a po nocích nespím

z očí mi pramení

miluju Ivču, která nerozuměla mým básním

ač na ní verše prstem ukazovaly

miluju Ivču

a moje srdce, ten nejpatetičtější klišeovitý orgán

krvácí mi do svalu a snaží se probít přes kůži

aby vyřval světu, jak dá se ještě milovat

milovat

milovat

milovat a krvácet

a plakat

a drsnět, zdrsnět si do anestetika

 

Óda (snad ještě) pro mojí Ivču

Abych dokázal, že se nemají zamilovaní jen tak odepisovat

Na otázky není sil

Stejně tak na jídlo, na pití, na spánek…na déšť

A když jsme si zpívali ve vaně

Když jsme se milovali

Smáli se

Nenáviděli

Ubližovali

Když jsem ti napsal první báseň

Když jsem ti poprvé řekl, jak tě miluju

Když jsem ti zpíval

Když jsem tě učil na kytaru

Když jsem se ti snažil do jedinýho polibku zaklít svůj svět

Když jsem se ti vyzpovídával

A když jsi se vyzpovídávala ty mně

Když jsem ti chyběl

Když jsi mi chyběla

Když jsem tě hladil

Když jsem tě pozoroval ve spánku

Aniž bys o tom věděla

Když jsme se opili

Když jsme jednou…večer…v autě

Když jsi mi voněla

Když jsme ráno jedli sýry a pili vínko

když jsme byli spolu

když jsem toužil po tom

abys mi řekla, že mě miluješ

 

takhle mi prší

po večerech

takhle mi pramení

takhle mi krvácí

---