Co je to?

„Co je to,?“ zeptal se žebrák kolemjdoucího pána, ukazujíc na dlouhou černou hůl v jeho ruce.

„Já jsem to!,“ odpověděl děda Valentýn zvědavci a udeřil žebráka magahonovou tyčí do hlavy, tak silně, že ten upadl s proraženou spodinou lebeční. Děda Valentýn byl filantrop.

Děda Valentýn zašel za roh, sedl si do Mc Donaldu, objednal si café Laté a vanilkovou taštičku. Srkal u stolku tu svoji kávu a zvědavě pozoroval jak si nějaké děcko ( v hracím koutku) skládá z lega symbol slunce. Dnes, ale bylo zamračeno a foukal studený vítr, což dědu Valentýna notně pobouřilo. Dítě začalo hrát na multibarevný xylofon. Paličky držené v dětských rukou bily nemilosrdně do xylofonu. Vznikala kakofonická melodie, která začala naplňovat prostor a odrážejíc se od stěn nabírala na síle a postupně slábla, aby mohla znovu propuknout s novou a mnohem děsivější silou, neboť dítě plné energie změnilo strategii a začalo do xylofonu bít vlastní hlavou. To už bylo dost i na dědu Valentýna, který neměl začínající muzikanty příliš v lásce a musel proto zakročit se vší rozhodností, jaké byl v té chvíli schopen. Rozhlédnul se, ale ostatní návštěvníci bufetu se nerušeně bavili a občas i smáli. „Vaše chyba, holomci,!“ řekl jen tak pro sebe děda Valentýn a obrátil do sebe kávu tak prudce, že málem zalknul. „Nedáte-li jinak,“ řekl již silněji, ale nikdo ho neslyšel, potom vytáhl z kapsy prak, nabil ocelovou kuličku a střelil dítě do hlavy. Dítě spadlo omráčené na xylofon a zahrálo svou odolnou lebkou, ten den poslední skladbu na počest slunci, které bylo skryto za mraky.