Bílý Orion

„Duše zemřelých, duše zemřelých“, zanotoval v rychlém sledu přes svůj pysk Vladimír, jehož vysoký hlas, nesoucí se po větru, rozezněl prázdnou poušť.

Libor, mohutný, podsaditý muž, který přemohl jaguára, právě vyšel ze stanu a pravil: „Ty jsi velký básník Vladimíre“ a bez dalšího slova se vydal se do pouště. Jeho kročeje zanechávaly v horkém, sypkém písku beztvaré stopy. Liborovi činil každý pohyb nehorázné utrpení – koupal se ve svém vlastním postu. Jeho silně otylá postava nebyla uzpůsobena horkému podnebí. Pot vytvořil spolu s jemným pouštním prachem nepříjemnou směs, která se nacházela všude na Liborově těle. Jeho potní žlázy produkovaly nadměrné množství mazlavého potu. Maje na krku armádní dělostřeleckou busolu, směřoval Libor neomylně na severoseverovýchod. Za jednou z nespočetných dun někdo ležel. Libor k němu za nějakou dobu se supěním dorazil. Byl to zesláblý, lítost vzbuzující a na smrt vyčerpaný beduín v otrhaných šatech. Vedle něj ležela puška – stará anglická Enfieldka a poloprázdný kozí měch na vodu. Beduín byl zřejmě natolik slabý, že pušku nechal ležet. Libor si sundal bílou tropickou přilbu a utřel si kapesníkem zpocené mastné čelo, udělal krok kupředu, těžce se s námahou ohnul k zemi a vzal umírajícímu měch s vodou, aby si s ní vzápětí umyl své zaprášené boty. Následně odhodil již zcela prázdný měch na zem, dáli se to tak nazvat písek.

Poté se otočil a kráčeje zpět ve svých stopách, které již začínaly zvolna mizet, zamířil k táboru. Nebožák jej sledoval skelným pohledem a neslyšně šeptal vyprahlými ústy kletbu, která s určitostí patřila Liborovi. Ten se však smál jakýmsi vnitřním smíchem, neohroženého bělocha.

V táboře čekal na Libora Vladimír, líně pokuřující čibuk. Obláčky dýmu ze silného tabáku stoupaly pomalu k nebi. Vladímír tiskl zuby troubel a občas vyplivl zahnědlou pálivou močku, jež mu barvila chrup dožluta. Tento ambiciózní a ješitný muž právě poslouchal pohanské, turecké písně – na vinylu, samozřejmě, jak také jinak. Gramofon na kliku nepotřeboval elektřinu a byl odolný proti všudypřítomnému písku. „Hej sodovkáři, dej mi prda,“ řekl Libor a natáhl ruku k Vladimírovi. Ten mu beze slova podal rozpálený čibuk a Libor si pomalu zabafal.