Sekera poznání

Tak tohle byl opravdu HNUS. Petr, sympatický dvacetiletý mladík, student dvou vysokých škol, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Byly tři hodiny ráno a místo toho, aby doháněl spánkový deficit z minulých dnů, stál ve vytahaném pyžamu v otcově zahnívající kůlně. Všude byla krev. Prostě všude. Na podlaze, na stěnách, na stropě a dokonce i ve škvírách a sucích dubových prken. Byla čerstvá, samozřejmě červená a poměrně hutná. Stékala pomalu po svém podkladu, pomalounku, nijak nespěchajíc - vždyť času bylo dost. Petr stál přímo ve dveřích, tak, aby se neušpinil a zároveň se vyhnul kapající tekutině, a s maximální neschopností uvěřit sledoval něco, na co by v životě ani nepomyslel. V duchu se jen těžko zmohl na jakýkoli komentář. V protějším levém rohu ležela zakrvavená sekera, hned vedle ní kanystr s benzínem a v pravém koutu poničené oblečení… Avšak vůbec to nejhorší si hovělo na podlaze u pravé stěny. Nahé cizí tělo – řádně zmasakrované – by nenechalo klidného ani toho nejotrlejšího zaměstnance nemocničních piteven. Muž středního věku, s nějakým tím kilem navíc, na hlavě rozmáhající se pleška, pod nosem prošedivělý knír – na koncích nápadně zežloutlý vlivem častého smáčení v pivním moku – a obrovská díra v břiše, naskýtající Petrovi naturalistický pohled do nejniternějších útrob člověka, pohled na rozervaná střeva a z nich vytékající zapáchající hmotu hnědého zbarvení…

„Proboha!“ vyhrkl konečně ze svých úst a sklopil zrak. Petrovi nebylo dvakrát do smíchu, žaludek se mu houpal z jedné strany na druhou a ani ten nepříjemný smrad ze zatuchlé krve, vnikající nenápadně do jeho nosních dírek, neposiloval v našem hrdinovi pocit fyzické a psychické zdatnosti. Bylo tedy jen otázkou času, než jeho organismus povolí a uvolní průchod stráveným potravinám…

Vzdor z jeho strany byl však bezúčelný a jenom oddaloval nevyhnutelné. Pár zdánlivě nekonečných vteřin, několik pohledů na nesympatického muže koupajícího se v kaluži vlastní krve a už se Petr prohýbal u vnějšího rohu kůlny, zvraceje přitom tak intenzivně, že vzbuzení patřičné pozornosti bylo jaksepatří na místě.

„Co je ti, synu?“ zaslechl Petr z povzdálí, odkudsi ze tmy a ihned mu bylo jasné, že se blíží jeho otec. Jedním rukávem si setřel z tváře zbytky vyloučeného jídla a druhým, tím čistším, pot z čela.

„Copak jsi to neviděl?!“ přecedil Petr přes své zuby, hlídaje se přitom, aby nemusel znova zvracet. Sotva však dořekl poslední slůvko, jím zbystřená otcova postava, lampou z kůlny místy osvětlená, mu přinesla odpověď nejenom na tuto otázku, ale i na řadu dalších, které by s největší pravděpodobností následovaly.

V Petrovi by se v té chvíli krve nedořezali. Natolik šokující bylo zjištění, ke kterému dospěl jedním jediným pohledem - pohledem na otce, potřísněného od hlavy až k patě rudou tekutinou a oblečeného ve slušivé řeznické zástěře.

Bylo něco málo po třetí hodině ranní a ti dva tam stáli před kůlnou, hleděli na sebe tak jako nikdy předtím a mlčeli, nenacházejíce ve svých myslích jediného vhodného slova.

Byla to scéna jako vystřižená z nějakého předválečného němého filmu. Jedná kritická a absurdní situace, nemající zdánlivě žádné východisko, dva herci proti své vůli, mimika v jejich tvářích natolik kamenná, že by i Sfinga mohla tiše závidět, a okolo nich vzduch… na první pohled neviditelný, přesto plný života, nenadálých pocitů a stovek výstižných slov.

Ve snaze zatarasit této němotě dráhu brzy se o své slovo přihlásil Petrův otec: „Vražedné ticho, řekl bych…“

„To ano,“ pokýval Petr lehounce hlavou a zamířil zrakem do interiéru kůlny, „kdo to tam leží?“

„To je můj šéf, synu…“

„Tvůj šéf?!“ otázal se Petr zcela nechápavě, ztráceje přitom první zábrany.

„Ano.“

„A co tam dělá?“

„Odpočívá?“ neodpustil si Karl menší žert. „Ne, vážně, trochu mě naštval, takže…“

„Takže jsi ho zabil?“

„Jo…“

„A proboha… proč?!“

„Protože mě zkrátka již delší dobu sral. A nejenom mě, ale i další mé kolegy. Kdybys ho znal, tak bys věděl, že je to svině, která si nezaslouží hovět si společně s námi pod tímto sluncem. Můžeš kroutit hlavou, jak chceš, můžeš mě poslat do hajzlu, ale věř mi, že jsem svým činem prokázal lidstvu neskutečnou službu,“ odvětil se zcela klidnou tváří Petrův otec.

Nečekaje na žádnou odezvu, došel pak ke kůlně, jedním táhlým krokem překonal dva schodišťové stupně a poslepu vykonaným dotykem zhasl vevnitř světlo.

„Ale to přece nemůžeš!“

„Ale můžu,“ řekl Karl, přistoupil k Petrovi a chytil jej svým typickým způsobem kolem ramen. „Nečekám, že mě pochopíš…“

Petrovi se v ten okamžik převrátil celý život vzhůru nohama. V objetí svého otce si uvědomil, v jaké slepotě doposud žil. Nyní z ní vystoupil, jenomže jako tentýž člověk. Nemohl přijmout otcovu filosofii, nemohl nad tím vším lehkomyslně mávnout rukou a kráčet dál, přičemž doufat, že jej nebudou pronásledovat výčitky svědomí. Jeho rozum mu to zakazoval a Karlův ledově chladný přístup k celé záležitosti jej doslova a do písmene děsil.

Přesto se ale nepokoušel z otcova sevření vymanit, vzít nohy na ramena a zdrhnout bůhvíkam. Nehledě na to, ve skrytu své duše přeci jen doufal, že tohle všechno je pouze výplod jeho fantazie – jinými slovy, další noční můra.

„Je tohle první člověk, kterého jsi zabil, nebo jich bylo už víc?“ optal se po chvilce dumání.

Tahle otázka Karla rozesmála. Na tváři se mu vyloudil jakýs takýs náznak úsměvu: „Heh… víš… celý život si žádá své oběti… a v tom mém jich bylo mnohem více vynucených nežli těch nevynucených.“

„Mám to tedy chápat tak, že jsi zabil vícekrát???“ netajil své překvapení již tak udivený Petr.

„Ano…“

Mladíkem tento příval nově nabytých zjištění řádně zacloumal. Stále si nechtěl připustit, že je jeho otec vrah, a proto pálil na jeho štít, na tu jeho zakrvavenou zástěru, jednu otázku za druhou: „To mi chceš říci, že už takhle činíš několik let a já o tom vůbec nevěděl???“

„Ano, synu. Může se to zdát těžko pochopitelné, ale je to tak. Je to záležitost několika let, neřkuli desetiletí…“

„Tomu nemohu věřit,“ zavrtěl Petr hlavou.

„Nevěř… nicméně je třeba si uvědomit, že každý, kdo na této planetě přijímá kyslík do svých plic, je vlastně vrahem. Někdo vraždí životní příležitosti, někdo zabíjí vztahy mezi lidmi a někdo zase mýtí vzpomínky… Já nejsem jiný, jen nevraždím nic z toho, co jsem předtím zmínil. Jsem tak trošku odlišný zabiják…“

„Takhle to ale, tati, nejde!“

„A kde je to psáno? V zákoně? Víš vůbec, kolik je tam hloupostí? A zvláště u tebe mě to překvapuje! U tebe jakožto člověka, který může dosáhnout opravdu slibné profesionální dráhy. Máš talent, máš vzdělání… máš tolik možností, a přesto budeš v budoucnu okolo sebe kydat hnůj. I ty jsi, můj synu, vrahem!“

„Tohle nemůžeš porovnávat!“ rozčiloval se Petr.

„Jsem na tomhle světě už několik let a moc dobře vím, jak to tady chodí a co mohu srovnávat. A můžu ti upřímně říci – až na jednu výjimku mi nikdy nebylo líto lidí, které jsem zabil. Je zde totiž jedna věc, která nás odlišuje. A není to skutečnost, že mou prací protéká krev, ale fakt, že zatímco já budu jednou vzpomínat, jak jsem tomuto světu pomohl, tak ty budeš naopak litovat. Budeš sám sebe proklínat, že jsi ze sebe nevyždímal maximum, že jsi celým životem proplul na půl plynu a že jsi se k hodně lidem zachoval jako nevybíravé prase. Za pár let dorazíš na pomyslnou křižovatku, která určí tvůj další osud, a já dám klidně ruku do ohně za to, že uhádnu, jakým směrem se vydáš. Nerozhodne tvůj rozum a výchova, ale tvá vychcanost, kterou jsme jako rodiče nebyli schopni v tobě potlačit.“

„Otče, prosím, mlč,“ vysoukal ze sebe Petr, drže si přitom ruce na uších.

„Nemohu… chci ti to říct, chci ti všechno vysvětlit…“

„Ne, prosím, ne!“

Karl se však nenechal odradit, přistoupil blíže k Petrovi a pozvedl jeho skleslou hlavu. Spatřil slzy - slzy člověka, který nepoznává svého otce… Pohlédl do jeho očí a počal mu pomalu promlouvat do duše:

„Všechno začalo, když mi bylo patnáct. Tehdy jsem se porval s jedním klukem, který mi neustále nadával a taky mě šikanoval. Byl silnější, ale já měl něco, co on ne. Když jsem mu vrazil do břicha rybičku, už se tolik nesmál… Ani nevíš, jak jsem byl zaskočen, když mým tělem neprojel pocit zděšení, ale pocit uspokojení. Právě tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že jako člověk nemohu nečinně přihlížet bezpráví, které se tady děje. Je všude okolo nás a nikdo s ním nic nedělá. Proto jsem se jednoho dne rozhodl, že budu konat všechno proto, aby byl tenhle svět mírumilovnější – byť za cenu nejhoršího lidského hříchu. Proto jsem nemohl nikdy brát zřetel na to, jestli je mi daná oběť blízká, či nikoliv. V tomhle směru jsem musel být neúprosný… Promiň…“

„Nechápu to,“ řekl Petr polohlasně a odvrátil svůj zrak zcela jiným směrem. „A co matka? Řekl jsi jí o tom?“

Tato slova Karla překvapila, jako by nemohl uvěřit tomu, na co se ho jeho vlastní syn ptá: „Ano… řekl, ale věděla to jen chvíli…“

„Chvíli?“ zeptal se Petr udiveně.

„Nemohl jsem ji dovolit, aby to šla vytroubit na policii. Myslel jsem, že ji můžu věřit, ale stačilo pár chvil, abych dospěl ke zcela jinému názoru. Zjistil jsem, že to není žena, které bych mohl podobné důvěrnosti sdělovat. Na to jsem však přišel hodně pozdě.“

„Cože?“

„Musel jsem ji zabít. Už už se obouvala, už už se viděla na policejní stanici. Sakra, to víš, že toho lituju…“

„Ty jsi ji zabil?! A kdy?! Dneska v noci?!“

„Prosím?“ vyhrkl překvapený otec. „Je tomu už dvaadvacet let…“

Karlova slovní odezva Petra naprosto zaskočila a vyrazila mu z úst jakoukoli reakci. Padl bezmocně na kolena a zabořil obě ruce do hlíny. Slzy na líci mu samým zděšením zkameněly. Aniž by věděl jak, v hlavě mu nastal velký zmatek a strnulý výraz ve tváři byl toho zářným důkazem.

„Co se děje, synu? Stalo se ti něco?“

„Nic,“ ozvalo se z jeho úst po několika minutách naprostého mlčení, „já jen… já jen myslel, že matka žije…“

„Promiň… domníval jsem se, že to víš,“ pokusil se Petra uklidnit jeho otec.

Pak se oba na dlouhou dobu odmlčeli. Trvalo to hodně dlouho a minuty ubíhaly snad nejpomaleji, jak jen mohly. Bylo skoro půl čtvrté a venku nebyla už zdaleka taková tma jako před hodinou. Pomaloučku svítalo a stejně tak se dělo i v hlavě postupně se zklidňujícího Petra. Ležel u otcových nohou a malinkými krůčky směřoval ke zjištění, že zde všechno nehraje tak, jak by mělo. Po chvíli pozvedl svou zablácenou tvář a podíval se upřeně do Karlových očí. Neviděl v nich však mladého studenta, ani odlesk měsíčního světla, ale něco naprosto odlišného – tlustého chlapa s prošedivělým knírem a s rozrůstající se pleškou na hlavě.

Petr prozřel. Bolestivě. Jakákoli slova byla v danou chvíli zbytečná a jen chabou náplastí přes bolístky skutečné pravdy.

„Synu?“

„Neříkej mi tak!“ vykřikl Petr důrazně a v mžiku se postavil zpátky na nohy. „Ty přece nejsi můj otec!“

Pak si setřel z pyžama bláto a hlínu, odstrčil od sebe neznámého muže a rázně vykročil směrem k potemnělé kůlně.

„Nechoď tam,“ prosil jej Karl, uvědomiv si své klopýtnutí.

Marně však…

Petr byl odhodlán podívat se pravdě do očí a „otcovy“ prosby proplouvaly kolem něj jako voda, která v korytě omílá pevně usazené balvany. Vystoupal ty dva schůdky, udělal krok vpřed, nahmatal na vnitřní straně kůlny spínač a rozsvítil. V rychlém záblesku spatřil sebe samotného a v tu ránu také pochopil, kde učinil/učiní zásadní chybu svého života. Na zemi již neviděl zohavené tělo, v koutě již neležela žádná sekera, ani krví potřísněné oblečení. Jen ta kaluž zůstala…

KALUŽ…

JEHO…

KRVE…