Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

S Makčou ve snách

23. 08. 2004
3
0
4009
Autor
Movsar

Makče

„Kdo je to?“ „Makča.“

Otevřel jsem. „Zrovna jsem četl starou knihu, jejíž listy jsou nasáklé potem dávno zemřelého morfinisty,“ sdělil jsem na uvítanou Makče v jedné místnosti mého skromného příbytku. „Cítím jejich ostře sladkou vůni a děkuji tomu nebohému muži,“ přivřela rozkošnicky černou linkou lemovaná víčka Makča. Její dlouhé řasy se podobaly trnům koruny na hlavě nešťastnice odsouzené k smrti v plamenech.

„Kacířko!“ sklonily se stěny pokoje nad ženou „neřestnice!“

„Budeme číst,“ prosvítil sešeřelou místnost vybledle modrými zraky neznámý společník sedící u stolu a v rukou sevřel onu knihu vázanou v kůži súdánského otroka z dob britské kolonizace.

„Uvařil jsem nám na tu dlouhou pouť čaj“ na stole stála souprava s jen mírně kouřící konvicí „který budeme požívat krátkou cestou,“ přejel jsem si ostřím nože o jazyk „a bořit tak vžité představy o světě,“ nespouštěl jsem oči ze stále stojící Makči. Rohová lampa ozařovala zvědavě krásy jejích tvarů až se stíny jejího těla rozechvěly.

„Usaďme se,“ zaškvrčelo prachem oděné rádio v koutě.

Klesli jsme tedy do přívětivé náruče kavkazského koberce a věnovali se už jen knize a čaji. „Až dočteme kapitolu, modří hadi vpití do kůže tvého břicha, dotýkající se svými jazyky v jeho samém středu, oživnou a naše rty zalije vlhkostí jedový likvor,“ upozornil jsem. „Jsem připravena na všechno,“ odvětila naléhavým hlasem Makča. „To je dobře,“ zadíval se muž s vybledlými zraky na ženu a chladnými prsty zkontroloval obsah kapes svého tmavého saka. Jedna z rukou mu v kapse uvízla a on ji tam nechal čekat na příchod dalšího tisíciletí.

„Nuže čtěme,“ vybídl jsem muže a Makču k činorodosti.

Nocí, která vstupovala tento den do mého skromného chrámu kroky méně smělými než jindy, se nesla slova neznámé řeči a podivných tvarů. Rozuměli jsem jim však a po dočtení kapitoly dále už jen mlčeli.

Když jsme se ráno z toho laudánového snu probudili do lezavé poetiky zdí nevelké místnosti, byl polibek tří úst sladkobolnou pečetí oné lehké noci.


Makča
25. 08. 2004
Dát tip
drobná retuš: a propo, ta ruka blíž srdci je samozřejmě levá..člověk už ani neví, kde mu srdce stojí:-)

Zbyhoň
25. 08. 2004
Dát tip
Tož ty přímé řeči jsou trošku ujeté, nemyslíš? Takové věty bys myslím nedal dohromady jen tak z fleku :o) Jinak celkem pohoda…

petr(angel)
24. 08. 2004
Dát tip
bud mas VELMI bujnou fantasii, nebo se priklanim k nazoru, ze je ve hre jeste neco dalsiho (co zminil sveetcry). Presto je to svym způsobem poutave a inspirativni. Diky za to.

Dr_Lecter
24. 08. 2004
Dát tip
Ani nevim, proc se mi to libi, ale docela to ujde...T

Makča
24. 08. 2004
Dát tip
Jak milé, drahý M:-)...tak zvedám hozenou rukavici...a co třeba takhle? ...Rozdírajíc si dlaně o drsnost omítek zdí, hledajíc v pasti světa a čtyř stěn dveře, nahmatala ruka, jejíž sklovitá zakrvácenost se zaleskla v zacházejícím slunci, zvonek a bez přemýšlení ho stiskla. Nevázaná spontaneita mé pravé ruky, která od této chvíle již nikdy nebyla tak zcela poslušna mozku, mě lehce znepokojila. Nutno říci, že i později chovala se vždy v intencích prostého faktu, že blíže srdci...Zvonek fungoval a blížící se kroky nedávaly čas dalším úvahám, a tak přede dveřmi zůstala vedle mě jen docela malá kaluž krve, ve které se mrskalo pár mých myšlenek s očima zoufale poulícíma do tmavého prázdna, které bylo náhle narušeno rozšiřujícím se kuželem světla otvírajících se dveří. Ona samozřejmost, s jakou se po stisnutí zvonku otevřely dveře, mi vzala dech. V existenciálně zvířeném a neustálými proměnami zmítaném vesmíru mé hlavy První samozřejmá jistota magna, jednoduchá, předvídatelná kauzalita. To poznání naplnilo mě velikým klidem, který pak nepodařilo se vzít už nikomu a ani dech, který mi byl před několika řádky odejmut a který jsem už nepopadla, to nedokázal. Zemřela jsem tedy na prahu ráje a příslibu vášnivé noci myslí bez milostných her...nikdy nespatříc očima tohoto světa zraňující ostrost rysů tváře (to na revanš rozkošnicky černou linkou lemovaným víčkům) muže, který našel mě toho večera již jen bezvládně ležet přede dveřmi svého skromného příbytku...ach, ta fantazie je ale svině:-)))))

sweetCry
23. 08. 2004
Dát tip
Fakt dík, teď sem kvůli tobě dostal strašnou chuť na tripa

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru