Sedmiplakavá

Gabriele

Opět po roce jsme se stmívali
na cestách otevřených na pole
a jenom občas zpět, skrze bahno
z oblázků a vlčího máku co spadl
ti do vlasů Jsou zase po roce
zlomení ptáci a divno ruce
šahají mi do spánku jen na
okamžik se klepu a doufám
v tvoje zahřátí, když se
s trošku smutným smíchem
ptáme navzájem, kde mají
stromy stropy a jako děti
kostrbatě nakreslení tahy
po srdci z papíru si odpovídáme
neurčitě v nebíčku

kde nehučí už žádné vlaky
a těla lidí nemají zbraně a
hodnoty jsou jen usoužené stíny se
skoro radováním nad svými výlety
představ Přejížděly mi
nehty po víčkách a odkapávaly
zpět do krve hledáme spolu nebe
přes kouř mrakodrapů a polopobledlých
polopseudojasných lamp skloněných
jste bílá slečno do smutněnkova
položená na samotě v bytě oplakávaná
telefonem s hlasem tichým jako jsou
vlasy máminky

lalala chytáš štěstí topolů a
asi i věříš na princezny a šílená
strachem do noci se mi klepeš,
když krev teče ze zaťatých nehtů
k ránu pak lásko býváš sama
až bojíš se mi do masa
vzlykat

bezbranou posedlost smrtí s
kousky rýhami propletených prachem
do dlaní a v očích slunečnice
korálků pro sedmi plakavou
tvou vůni

i když asi myslím si na moře
(vzdycháš a chutnáš solí, do křiku
racků se mi svlékáš nakonec
pohřbena pod vlnou)
na hladinu dopadají kapky
což vypřemýšlím, že pokaždé,
když jsi smutná dá se do deště
a můry zavřou oči před tichem

zase jsou rána trutnovská
padnou za kopec a hledám tě
v kopřivách a trávě však,
pod padlým křížem z olova
tvé ostny popadaly k zemi
a najdu tě tam jak ležíš
přimknutá k andělovi bez hlavy
a křídlem uraženým na stranu
tolik mladá a spíš má
krásná narkoleptička probuzená
do rosy zas a zas padá
ti z očí

---