Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O stádu bílého poníka

10. 06. 2006
2
0
4849
Autor
Fairiella

Tento příběh má ne moc veselý průběh, ale celkem dobrý konec...

O stádu bílého poníka

 

  Stádečko o patnácti zvířatech si žilo vcelku poklidně. Spásali trávu u šplouchajícího potoka v horách Kozlího vousu, když...

  Král té země dal nařídit, že chce poníky pochytat. Chtěl si prý totiž založit vlastní chov. Všichni poníci se začali bát v předtuše zlého. Nechtěli být zavření uvnitř ohrady, ani se učit potrhlé rozkazy. Nejvíc ze všeho se báli kování. Jednou se k nim zaběhl veliký královský kůň. Řekl jim, že když je chytí, jednou za čas je zavedou ke kováři. To je člověk, který jim přiloží na jejich kopýtka žhavá želízka, která později zchladnou a zůstanou jim na nožkách navždy... Roztřásli se při té představě.

  Jenže král měl s nimi jiné úmysly. Jednou jel kolem toho stádečka. Pomyslel si:    "Jak jsou tlusťoučcí! Moc rád bych okusil koninu z jejich tělíček..."

  Když se koníci dozvěděli, co se jim má stát, že to má být ještě horší, než čekali, ztuhli strachy. Pomysleli si, co my chudáci uděláme? Musíme utéct, rozhodli se.

  Přesně ve stejný okamžik, jak je to napadlo, rozeběhli se. Ale kam?! Kam mají prchat? Dali se na cestu do hor. Ale ty jsou plné hlubokého sněhu! Nic jiného jim nezbývalo.

  Všechny vedl starý šedý poník. Byl už opravdu moc, moc stařičký, stěží se udržel na nohou. I tak na svůj věk měl dost síly, aby vedl stádo. Ale už měl vybraného nástupce. Měl jím být bílý poník. Drobný koníček byl totiž velmi chytrý. Navíc byl rychlý, a i když byl tak malý, síly měl na rozdávání...

  Král si jednoho dne všiml, že stádo zmizelo z původního místa, a dal jej hledat. Několik honáků poslal do lesa, několik do hor.

  Když za sebou poníci uviděli dva honáky,  mohli se strachy pominout. Dali se do velkého trysku, v čele s bílým poníkem. Ale dva tuhle rychlost nestíhali. Byl to starý vůdce a jeho žena. Byli oba příliš staří a i přes výtečné zdraví už ze sebe víc dát nemohli. Honáci je dohnali a odvedli ke králi.

  Král nebyl příliš spokojený, protože viděl, jak jsou polapená zvířata stará. Nařídil, aby je dali ihned do salámu, protože z chovu by nic nebylo.

  Naše stádo o tom naštěstí mezitím nemělo ani potuchy. Trochu poplašení poníci sice zrychlili, ale už mysleli, že je nic zlého nepotká. Když tu konečně promluvil bílý poník. Řekl, že se už nikdy nemůžou vrátit zpátky, že by je určitě chytili královi honáci. Když se jich ale aspoň pár dostane přes hory, mají šanci, že se stádo opět rozroste. Několik členů na to cosi mumlalo, ale ostatní bílému poníkovi museli se smutkem v očích dát za pravdu.

  Král posílal další a další honáky do hor Kozlího vousu, ale už stádo nikdy nenašel. Pomyslil si, že asi někde zapadlo do sněhu a pomřelo.

  To ale dál pokračovalo nehostinným krajem. Přibývalo sněhu a ubývalo trávy. Bílý poník za chvilku už nebyl vidět, jak všude zářil bělostný sníh. Jak ho zábla kopýtka! Všichni začínali brblat, měli totiž hlad. Byla jim taky zima a do toho další dva onemocněli. Jeden (černý) měl omrzlinu na noze a špatně chodil. Ten druhý (plavý) na tom byl hůř, o jeden kámen si zvrtl pravou zadní nohu a nemohl na ni vůbec došlápnout. Za dva dny už se jen vlekl. Nakonec ostatním řekl, prosím, nechte mě tu. Já tu radši zemřu, než abych se díval, jak kvůli mně musíte zpomalovat. Vidíte? Tam dole už jsou zelené kraje a louky čerstvé travičky.

  Bílý poník i přes protesty ostatních smutně přikývl. Dobrá, je-li to tvá vůle, zůstaň tu. Budeme ti navždy vděční, že jsi obětoval svůj život pro záchranu stáda. Dal pokyn k odchodu, ale v tu ránu se ozval druhý nemocný. Já tu také zůstanu. Je to můj nejlepší kamarád a navíc se mi beztak velmi špatně chodí. Zítra bych byl na tom stejně.

  Vtom zařehtala jedna hnědá klisnička. Ne, nechoď! Potřebujeme tě tu! Když přijdeme o jednoho, je to, jako bychom přišli o deset, tady v těch nehostinných krajích.

  Ale poník s omrzlou nohou zavrtěl hlavou. Ne, jděte. Akorát bych vás zpomaloval.

  Všichni se otočili k odchodu, jen hnědá klisnička stála na místě.

  Když on, tak i já.

  Všichni se zaraženě ohlédli. Mají najednou přijít o tři členy stáda?! Ale nevypadalo to, že by někoho z těch tří mohli přesvědčit. Stáli zarputile jako ochránci hor na té úzké zasněžené pěšince. Na jejich hřbety už pomalu dopadaly vločky lehoučkého sněhu a hned tály. Zkoprnělé stádo se na tu scénu dívalo pěknou chvilku, než si bílý poník uvědomil, že z toho nevinného snížku může být brzy pěkná chumelenice. Dal konečný pokyn k odchodu. Všichni sice uposlechli, ale pár se jich otáčelo na ty tři nešťastníky, dokud nezmizeli za kopcem.

Ti na sebe jen mlčky hleděli. Klisna přistoupila blíž k poníkovi s omrzlinou. Víš, vždycky jsem tě měla ráda. Pro tebe teď i zemřu. Zemřeme tu všichni spolu. Ty, já i tvůj kamarád.

  Poník černý jako uhel se na ni smutně zadíval. Ne, to jsem nikdy nechtěl! Proč jsi nešla s nimi? Také tě mám rád. Nikdy jsem s tebou nechtěl umřít. Chtěl jsem s tebou žít...

  Ale oba věděli, že na nějaká vyznání už je pozdě. Sněhové vločky na jejich hřbetech už ani nestačily tát, protože začalo hustě chumelit.  Plavý poník se zvrtnutým kotníkem náhle padl jako podťatý a už nikdy nevstal. Skelným zrakem zíral na dva ostatní kamarády, řekl jim, kéž byste se vy dva zachránili... a to bylo to poslední, co řekl. Jeho oči zhasly a už je nerozsvítilo ani slunce, které vyšlo o pět minut později. Škoda, sluníčko, že jsi vykouklo zpod mraků! Nevidělo bys, že tři poníci na malé pěšince v horách umrzají, že dva z nich na sebe jen neustále hledí a pomalu odcházejí Jinam. Nevidělo bys ani malé stádo o deseti členech, jak se trmácí do údolí. Ale nakonec jsi přece jenom vykouklo. Jenom neplač! Byl by z toho další sníh...

To stádo teď jde z posledních sil. To stádo už se loudá krok co krok. Nemají na výběr.  Buď dojdou do údolí, kde je teplo a všeobjímající zeleň, nebo se zastaví a ukončí svou pouť. Horami i životem.

  Bílý poník ale stále neztratil naději. Sice ho trochu bolela levá přední noha, ale snažil se na to nemyslet. Řekl, musíme věřit sami sobě i celému stádu! Musíme dojít- jeho řeč se na chvíli zastavila, když bolestně zařičel. Noha ho bolela čím dál víc... Ale pak pokračoval: Musíme dojít dolů do údolí, už jenom sejdeme tenhle svah a... nastražil uši. Co je to za hluk? To není hrom, to je... Lavina! Stádo  se dalo do rychlého úprku. Po široké kamenité cestě se bílému poníkovi špatně klopýtalo, ale stále se držel v čele. Zato čtyři ze zadních řad už se šíleným leskem v očích zastavovali. Nestihneme to! volali za ostatními. Jen běžte dál!

  Ostatní to jen popudilo k rychlejšímu běhu. Lavina už byla neskutečně blízko, když... najednou hluk ustal. Stádo ještě kousek uběhlo a pak se obrátilo. Po čtyřech druzích nebylo ani vidu. Zmizeli pod pokrývkou sněhu. Přišli tak o tři hřebce a jednu kobylu... měla mít hříbátko...

Sklesle pokračovali, už ne tak horlivě jako dřív. Proč se zachraňovat? Zbylo jich jen šest. Bylo načase, aby zase promluvil bílý poník. Když dojdeme až dolů, zachráníme se.

  Ale je nás jenom šest, skočil mu neslušně do řeči statný hnědák. Březí kobylka byla totiž jeho milá a pomalu ztrácel chuť někam jít. Bílý poník pokýval hlavou.

  Ano. Jen šest. Ale jsou tu tři klisny a tři hřebci. Při troše štěstí se z našeho stádečka může jednou stát aspoň třicetičlenné stádo.

  To hnědák samozřejmě dobře věděl, ale nedokázal si představit, že by měl zapomenout na svou milou...

  Bílý poník měl zato svou tajnou lásku ještě naživu. Byla také sněhově bílá, jen na pravé zadní noze měla malou černou skvrnku ve tvaru srdce. Doufal, že stihne říct, co k ní cítí, než... popravdě už začínal mít strach, že s jeho nohou to bude asi vážné. Přežijí jen ti nejsilnější.

  Jednou to ohlásil stádu. Mám veliké problémy s levou přední nohou, asi mi hnisá rána uvnitř kopyta. Možná jsem si naštípl rohovinu a... nevím... ale možná nepřežiju, a tak bych vám rád řekl, že jako nástupce jsem zvolil tebe. Otočil se ke své milé.
  Proč mě, můžu se zeptat, bílý poníku? Zadíval se jí do očí, ale nic neřekl. Umínil si, že jí to řekne jednou o samotě...

  Šli už velmi dlouho, když tu jejich kopyta ucítila hebkost trávy! Ano, byli dole!  Konečně vyšli z těch smrtonosných hor! Už se nemohli dočkat, až okusí tu šťavnatou trávu, až se napijí chladivé vody místo žvýkání sněhu. Bílý poník byl na tom už opravdu špatně. Druhý den slunce pálilo, jako by se chtělo omluvit, že bylo v horách tak slabé. Pod vysokánským smrkem se pásla malá bílá klisna s černým srdcem na noze. Zdálky jste mohli vidět, jak nervózně k ní jde bílý poník, jak pokyvuje hlavou, a také ? jak kulhá.

  Ahoj. Přišel jsem ti říct, proč tě chci jako svého nástupce stáda. Miluji tě. Kdybych umíral s tím, že to nevíš, asi bych si to vyčítal.

  Zírala na něj beze slova. Jako by jí to nedocházelo. Celý velký význam těch slov! Řinčela jí v uších. Miluji tě, miluji tě, MILUJI TĚ!

  Miluji tě, řekla. Dlouho se na sebe dívali...

  Nazítří už bílý poník nejen kulhal, on už se nemohl hnout z místa. Noha ho příšerně bolela při sebemenším pohybu. Ale byl šťastný, i když umíral. Její vyznání ze včerejška mu znělo v uších stále. Ale co bude se stádem? Bude jich už jen pět...

  Jako by mu četla myšlenky, přišla bílá za ním a povídá: Neboj se o budoucnost stáda. Cítím, že s tebou budu mít hříbě. Vím to...

  Smutně na ni pohleděl: A já ho nikdy neuvidím. Doufám, že mu řekneš, jak moc jsem vás všechny měl rád... Zavolej všechny, cítím, že má duše odchází.

  Kdybyste stáli opodál, vidíte, jak přichází k bílé dvojici dva uhlově černí poníci, za nimi jedna plavá kobyla a jedna hnědá klisna, pokyvují hlavou a smutně hrabou kopyty.

  A malý bílý poník naposledy potřásl hlavou. Setřásl tak poslední zbytečky naděje ze své hřívy a upadl. "Íhahá", zaryčel.

  "Íhahá", odvětili ostatní poníci a bílý poník odešel do světa Za zelenou loukou.

  Stádo pak ještě dlouho hledělo na svého vůdce, silného, rychlého, odvážného a vždy při síle.

  Bílá kobyla s tak malou černou skvrnkou na pravé zadní noze, že byste ji zdálky neuviděli, se jako první tiše odvrátila. A za ní ostatní. Odvedla stádo ještě níž, tam, kde roste nejkřehčí tráva pod horami Kozlího vousu.

  Dnes už je stádo veliké, je v něm patnáct rozmarných kobylek a klisen a sedmnáct bujných hřebečků. Jeden z nich je malý, bílý, ale přesto rychlý a odvážný. Je to syn našeho poníka a klisny s černým srdcem na noze. Po ní má na noze srdci podobný flíček.


Havranka5
04. 11. 2005
Dát tip
avi

To je nádherně dojemné vyprávění. tip

Fairiella
02. 11. 2005
Dát tip
Lucie_Plocová díky :-)

Havranka5
13. 05. 2005
Dát tip
Neděkuj, myslím to upřímně. Nemusíš popisovat ten akt přímo (i když z metrového odstupu je to fakt úchvatné podívání :-) doporučuju pro inspiraci, zvlášť ty oči, ten oddaný pohled, ta čistota a bezelstnost toho celého, jak odlišné mnohdy od té lidské falše, trapnýho hranýho studu, podvádění a nalhávání.) Kdo nezažil, neviděl na vlastní oči, asi nepochopí. No jo, jsem z vesnice, no... Mě nejvíc dojal ten námět přechodu hor, padlí na stezce za lepším životem, je to opravdu moc symbolická osnova příběhu cesty za lepším životem přes překážky. A také ta obětavá láska. jak na něj nejprve nechápavě koukala, a pak si vlastně uvědomila, že ona je v tom taky až po uši. Nevědomky. A neříkej, že neumíš psát povídky. Vypravěčský talent máš více než dobrý. To se neutají. Ju a posílej mi avíza, náhodou sem nezaskočit, nedozvěděla bych se o Tvých odpovědích.

Fairiella
13. 05. 2005
Dát tip
Jasně, že neumím psát povídky. Tohle je možná výjimka, že se mi něco pakovýho povedlo... a že mám dobrý vypravěčský talent... no já nevím... těžko říct... možná. .. a možná ne... no... možná někdy jetště něco napíšu. Teď pracuju na jednou delším útvaru, ale je to spíš takovej pokus...

Havranka5
12. 05. 2005
Dát tip
Moc krásný příběh, pěkné zpracování pro děti. Vytiskla, četla, rozplakal mě ten boj stáda a postupné odpadávání a hlavně ta upřímná koňská láska. Dlouze se na sebe dívali... Nevím, jestli jsi se někdy přichomýtla k tomu aktu, když se ..no..jak to jen říct slušně... dělají hříbátka. Pokud jo, tak víš. Ten jejich vzájemný pohled, těsně poté, co z klisny seskočí, je nezapomenutelný. Co vytknout? :-) Trošku mi nesedne odvíjení děje a zrovna v jedné z nejhezčích pasáží: "...Zírala na něj beze slova. Jako by jí to nedocházelo. Celý velký význam těch slov! Řinčela jí v uších. Miluji tě, miluji tě, MILUJI TĚ Miluji tě, řekla. Dlouho se na sebe dívali... Nazítří už bílý poník nejen kulhal, on už se nemohl hnout z místa. Noha ho příšerně bolela při sebemenším pohybu. Ale byl šťastný, i když umíral. Její vyznání ze včerejška mu znělo v uších stále. Ale co bude se stádem? Bude jich už jen pět... Jako by mu četla myšlenky, přišla bílá za ním a povídá: Neboj se o budoucnost stáda. Cítím, že s tebou budu mít hříbě. Vím to... Smutně na ni pohleděl: A já ho nikdy neuvidím." Tak nějak nevím, kdy k tomu hříběti došlo. Takhle to vyznívá jako milosrdná lež. Ale když to nyní znovu a znovu čtu, tak mi opět tryskají slzy. Každopádně, pokud chceš, abych přitom brečela víc, mohla by jsi tu jejich lásku rozvést víc, abych si je dva stačila víc oblíbit a víc se do jejich lásky svými city vnořit a prožívat jí s nima. A teprve před vrcholem ho nechat padnout a umřít. Nečekaně, hloupě a krutě, zkrátka srdceryvně. Ale i tak to bylo dost citovka. Určitě si velkého havrančina Tipa* plným právem zasloužíš. Je to jedna z nejhezčích pohádek nepohádek, co jsem tu kdy četla. A přitom by stačilo jen trošku jiné zpracování a byl by z toho drsný a krutý příběh boje o život a zachování rodu. Tahle osnova hledání nové země stádem/rodinou za útrap při přechodu nepřátelské pustiny by se dala použít na spoustu nejrůznějších podob. Tobě se povedlo jí navíc napsat pro děti. A to se cení. Velké Díky

Fairiella
12. 05. 2005
Dát tip
Díky moc, Havranko. Moc si cením všeho, co jsi napsala :-) Nevím, jestli bych do toho příběhu dokázala přímo zakomponovat akt, při kterém vzniká zmíněné hříbátko, protože... nevím, připadá mi, že bych nevěděla, jak to napsat... asi ne.. ale hrozně mě do´jímá, že ses nad tím rozbrečela, fakt. to se mi snad nikdy nestalo, že by někdo pod přečtení nějakýho mýho díla brečel.. tedy aspoň o tom nevím.. fakt ještě jednou díky. :-)

Dave_Zw
30. 08. 2004
Dát tip
Docela dobrý, ale tak nějak...nudaaaa. Asi jsem na to málo sentimentální...

Fairiella
30. 08. 2004
Dát tip
Dobře, díky za kritiku.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru