Beznaděj stáří

Stalo se to jednoho krásného letního dopoledne. Jel jsem zrovna po hlavním tahu Havířovem a vzhledem k docela plynulém provozu jsem dovolil svým myšlenkám utéct někam za práh všedních starostí. Snad proto jsem si ji nevšiml. Drobné seschlé stařeny, pomáhající si při chůzi ošklivou dřevěnou vycházkovou holí. Vstoupila roztřeseným krokem do cesty, což se jí stalo osudným. Mé reflexy, za normálních okolností docela v pořádku, byli nyní ukolébány sladkým přemítáním. V okamžiku, kdy jsem dupl na brzdu, vylekaně vzhledla a naše oči se na okamžik střetly. Zahledl jsem v nich strach a bolest. Pak najednou odněkud vyšlehla tma a milosrdně spolu s tichem zastřela mé vědomí.

Probral jsem se v posteli a celé tělo mě bolelo. Pokusil jsem se vstát, ale musel jsem vynaložit spoustu sil jenom na to, abych se posadil. Po krátkém odpočinku vsedě jsem nakonec přece jenom vstal. Nemotorně jsem se rozhlížel a snažil se zorientovat a trochu se sebrat. Nejsem v nemocnici, jak jsem zprvu předpokládal, ale v nějakém bytě. Nábytek byl značně starý, ale docela vkusný a udržovaný. Zničehonic mi přišlo, že to tu znám a automaticky jsem šel do koupelny, aniž bych na chvilinku zaváhal kudy jít. Připadalo mi to podivné, protože bych klidně přísahal, že jsem tu nikdy nebyl. Se spoustou otázek v hlavě jsem tedy vstoupil do koupelny, rozsvítil světlo a pohlédl do zrcadla. A hleděl jsem do tváře té stařeny, co jsem ji srazil autem. Viděl jsem tytéž oči plné bolesti, tytéž zatrpklé rysy a šedivé vlasy. Ale byly to mé oči, mé rysy a mé vlasy. Dřív než jsem stihl propadnout panice, mé vlastni já začalo ustupovat do pozadí, jakoby ukládáno k věčnému spánku zmizelo někde v hlubinách mého mozku a bylo nahrazeno jiným, starším, mnohem unavenějším a ženským. Během několika vteřin jsem se zcela ztratil v nitru zestárlé a osamělé důchodkyně.

První myšlenka, co mě poté napadla už jako scvrklou babičku, bylo že mám dnes narozeniny. S lítostí jsem vzpomínala na své mládí, kdy tento den znamenal oslavu, spoustu dárků a přátel, hromady dobrého jídla, pití a hudby. Dnes už šlo pouze o smutnou bilanci minulého, nenávistné prokletí budoucího a odpolední nucená zdvořilostní návštěva "drahých" potomků. Mezitím jsem se oblékla a vyrazila do obchodu nakoupit nějaké ty chlebíčky a lahvinku vína. Bylo pěkné počasí. Slunce jásavě svítilo, jako téměř vždy v den mých narozenin, to jenom ve mně byla černočerná tma a prázdno. Jako stín jsem se ploužila po chodníku. Jako výsměch Stvořiteli podpíraná berličkou, jedinou oporou soumraku mého života. Zcela nepochopitelně se mé myšlenky víc a víc stáčely k mému muži, již téměř deset let mrtvému. Je možné, že by bylo vše jinak, kdyby ještě žil? Cítila bych se méně osamělá? Vždyť ke konci už jsme spolu stejně příliš nemluvili. Věnoval spoustu času svým známkám, dokázal se nad nimi hrbit s lupou v ruce celé dny a moji existenci nebral nijak zvlášť na vědomí. Přesto se mi po něm stýská. S těmito a ještě depresivnějšími úvahami jsem vstoupila na přechodu do vozovky, aniž bych se rozhlédla a vzápětí se mi do uší zařízlo kvílení brzd. Úlekem jsem až nadskočila a pohlédla jsem přímo do vyděšených řidičových očí, jehož auto se neúprosně na mně řítilo. Kvílení pomalu přešlo do jediného vysokého tónu, jenž svoji intenzitou drtil moje mozkové závity, až vše explodovalo do naprosté tmy a ticha.

Zmateně jsem se díval do oči té stařeny a s úžasem pozoroval, jak strach a bolest z nich mizí a jsou nahrazovány nadějí a prosbou. Vteřiny trvaly celé věky. Nemohl jsem její prosbě nevyhovět a tak jsem přesunul nohu z brzdy na plyn a vůz prudce poskočil vpřed. Stará a nešťastná žena přijala náraz auta s nesmírnou úlevou a já spokojeně pozoroval její tělo letící vzduchem. Už vůbec ne roztřesené a neohrabané. Zbytek mého znovunabytého já se laskalo myšlenkou na mohutný strom na kraji cesty. Stačilo jen strhnout volant a pak už jen čekat...