Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

1438 (2/2)

15. 09. 2004
4
0
3038
Autor
Heulwen

add 1/2 na přání: větší písmo :-)

 

Když jsme se poprvé zastavili, abychom se poptali na cestu, zdejší měšťanky si mě pohrdavě prohlížely, ale možná i závistivě. Měly na sobě šaty gotického střihu dávno vyšlé z módy, tak bych se měla šklebit já. Jejich hatmatilce jsem nerozuměla a byla jsem vděčná jedné velice výrazné dámě, co ovládala latinu. Když už jsem konečně narazila na první osobu schopnou se mnou mluvit, nehodlala jsem jí jen tak propustit a hned po nástinu cesty jsem se optala i, kde jsou husitská vojska a hrozí-li nebezpečí. Žena se hlasitě rozesmála a i ty ostatní se zubily: “Je vidět, že jedete z daleka, paní. Loni byly rozmetány poslední zbytky naší osvobozenecké armády na hoře Sion, ale i ten proklatý Zikmund je po smrti. Teď je králem Českých zemí Habsburk Albrecht“,řekla nakonec žena upjatě a odkráčela. Moc jsem nechápala, o čem to Měšťanka mluvila, pochopila jsem jen, že nastal zvrat a v zemi je klid pod nadvládou Habsburka… nebo jsem si to alespoň myslela.

Otec nám vždy dopisy od svého staršího bratra předčítal. Roku 1403 prý odjel z domova do Sudet, protože ho rodiče nutili do sňatku s bohatou šlechtičnou, a tam podle nejnovějších zpráv svého přítele rozprodával jakýsi Jan z Michalovic svá panství, což viděl jako příležitost pro nový život. Rodiče ho zavrhli a veškerou péči věnovali mladšímu synovi, tak nebylo divu, že o pár let později utekl s dcerou jednoho váženého anglického obchodníka do Benátek. Pak jsem se této nesourodé rodině narodila já. Otec tady své šlechtické jméno moc nepoužíval, jen když mi chtěl zajistit výhodný sňatek (že by dědičná nemoc jeho rodiny?). Jinak benátskému manželskému páru všichni přezdívali Rossiniovi. V posledním dopise od strýčka stálo, že žije spokojeně jako man na skromném hrádku, který od Michalovice odkoupil a dokonce, že už je ženat s nejstarší sestrou Hynka II. Berky ze Šarfenštejna (Ostrého). Její otec odkoupil od Michalovice celé osterské panství (ostatně si vzal i Michalovicovu dceru) a ze svých hradských center: Šarfenštejna a Schónbuchu rozsáhlé panství spravoval. Dále psal, jak si ho vážil, jak dobře dokázal využít rozvoje obchodu a řemesel svých měst a dokonce své panství rozšířit. Dodal, jaká je škoda, že před 3mi lety zemřel, ale že bratr jeho manželky prý svému otci nebude nic dlužný.

 Konečně jsme přijeli do Bentsenu (Benešova nad Ploučnicí). Zdejší obyvatelstvo bylo převážně německé a němčině jsem docela dobře rozuměla. Střídavě okukovali mého italského kočího a můj výstřih a horlivě popisovali cestu na Šarfenštejn. Franze Ahne von Rosenhofa prý neznali a při zmínce o Berkově dceři smutně klopili oči a pak prohlásili, že měl dcer spoustu. Když se konečně rozestoupili, poskytli mi výhled na neutěšené náměstíčko. Nejbližší domy byly nové a opravené, ale za nimi zely prázdné řady a vzadu jsem dokonce zahlédla spáleniště porostlé travou. „Tady hořelo?“, zeptala jsem se paničky vyhřívající se před pekárnou tak malou na Benátské rozměry. „Ano, ale už před 12ti lety. Vypálil to tu Jan Roháč z Dubé, jeden prašivý husita.“ Bože, vypalovat města, to je ale barbarské! „Přišlo hodně lidí o život?“, strachovala jsem se. „Ani ne“, řekla panička s úsměvem, „Už dvakrát před požárem to tu bylo obsazeno husity a většina lidí prchla.“

 Bylo už pozdní odpoledne a já pobídla kočího, ať jede co nejrychleji k Šarfenštejnu. Chvíli jsem si zdřímla a zrovna jsem v duchu porovnávala propastné rozdíly mezi mnou a zdejším obyvatelstvem, když kočár náhle zastavil. Nervózně jsem se vyklonila. Že bychom tam už byli? Ne, venku byl jen les, nepropustný les podél řeky Ploučnice. Chtěla jsem vynadat kočímu, že nemáme čas na odpočinek, ale v tom jsem ucítila ostří na krku a jeho dech u ucha. Pietro, ten grázl! Vezl mě až sem, aby mě nenechal okradenou daleko od příbuzných a bez pomoci, jak galantní! Dle jeho pokynů jsem vyndala z cestovní truhly mou truhličku a po nervózním roztrhání nádherných stužek jsem ji otevřela. Přece se nenechám zabít. K mému úděsu jsem zjistila, že si z ní už někdo bral. Velkých zlaťáků tam byla sotva čtvrtina, ale diamant zabalený v hadru a mé šperky zůstaly. Zřejmě to byl tedy někdo, kdo se pohyboval ve stejné společnosti a nemohl si dovolit zastavovat či dokonce nosit mé šperky. A navíc spěchal. Ale jak to mohl tak zavázet? Pietro se nestaral, že mělo být zlaťáků víc. Vyndal mi dokonce pár mých nejoblíbenějších šperků, ale pak už mizel s truhličkou v podpaží podél řeky. Vztekle jsem zabouchla truhlu a chystala se vylézt na kozlík, naštvaná, že do zdejšího panství přijedu jako chudá trhovkyně. Vtom jsem ale uslyšela nezaměnitelný svist šípu a výkřik zakončený chrčením. Prudce jsem se otočila k místu, kde ležel Pietro s šípem v hrdle. Z lesa se vynořovali lupiči. Polil mě studený pot a zoufala jsem, proč jsem se musela vydat zrovna do kraje zlotřilých husitů a nikoho nenapadlo mi obstarat ozbrojený doprovod, což je v této divočině zřejmě nutné. Když se přiblížili, strach opadl. Byli dobře oblečeni a vypadali spíše na zachránce. „Děkuji Vám!“, vydechla jsem, když směrem ke mně jeden nesl mou truhličku. „Copak se tu potulujete, děvenko?!“, ozvalo se za mnou. Stál tam nepříjemně vyhlížející, ale bohatě nastrojený muž. „Jedu se optat pána ze Šarfenštejna, kde bych našla své příbuzné.“, odpověděla jsem nedůvěřivě. Muž se uchechtl, převzal si od poskoka truhličku a přehraboval se v mém zlatě. „Pěkné, má slečinka ještě něco?“ „Kdo jste?!?“,vykřikla jsem, když začali prohledávat vůz a jeden dokonce prohmatával, nemám-li zašité nějaké cennosti v lemu šatů. „Řekl bych vám to, ale nevěřila byste mi... hmm, tohle si s dovolením také vezmu!“ Sotva jsem se držela, když mi sundával z krku náhrdelník. „Tak kdo jste, vůdce těch zpropadených husitů? Ať vím, s kým si to má strýček Ahne vyřídit, on mě pomstí!“, prohlásila jsem přesvědčeně, ale lupič se k mému vzteku začal smát. „Ano, a pan Berka vás pověsí! Přece nebude trpět loupežníky tak blízko hradu!“,přidala jsem si o něco výhružněji, ale zlořádův smích ještě zesílil. „Drahá dámo, husitské války už jsou dávno pasé a pánem na Šaufenštejnu jsem já!“ Teď jsem upustila os vší opatrnosti a začala se smát jemu. „Do jakého Kocourkova jsem to přišla, aby panstvo loupežilo ve vlastních lesích!“ Ale jemu to tak vtipné nepřipadalo: “Tak dost! Jsem Zikmund z Vartenberka a do toho, co dělám, Vám nic není!“ Nenašla v jeho slovech jediné zaváhání, jediný náznak lži. „..A..a kde je Hynek Berka?“, zakoktala jsem. „Nestarejte se, musel to tu rozprodat.A teď už nastupte,tady Jozef vás doprovodí na Šarfenštejn. Žádnou Familii Ahne neznám, ale jsem si jist, že za takovou pěknou neteřinku zaplatí ještě pěknější výkupné. Jeď, Jozef!“ Hodil ji do kočáru a zabouchl. Nasupeně jsem seděla a ničemu nerozuměla. Když jsme byli na místě, Jozef mi pohrozil a pak ke mně strčil pacholka na hlídání a odběhl. Při pohledu na to „panské centrální sídlo“ jsem nevěděla mám-li brečet nebo se smát. Na stísněném neudržovaném nádvoří pobíhal kde kdo a kde co a jediné, co jakš takš fungovalo, byl černý trh, který se nikdo ani neobtěžoval ututlat. Rozhodla jsem se něco dostat z pacholka. „Tvůj pán- jaký je? Co se tu za poslední roky stalo?“ Pachole nedostalo rozkaz mlčet, tak rozsáhle vyprávělo, jak Zikmund v době ohrožení husity chytře přeběhl na jejich stranu a jak udatně teď bojuje s šesti lužickými městy, která proti němu založila alianci. Pana Berku ale neznalo. Rozhlížela jsem se po někom, kdo by mohl vědět víc a taky mi pomohl se dostat z té ožehavé situace nejlépe než se vrátí Jozef. Každopádně jsem nechtěla být přítěží pro strýčkovu rodinu a i když mu otec napsal dopis,kdy ho prosí, aby se o mě postaral a určitě také, aby mi našel manžela, pořád jsem cizí holka a za tu se vysoké výkupné nedává. „Mohu vám nějak pomoci slečno?“,přitočil se ke mně pán na kozlíku velkého obchodního vozu. Seděl vedle kočího, měl černý kabátec, černý hladký knírek a rozcuchané vlasy. Možná by se byl podobal Pietrovi, kdyby si mě neprohlížel jasně zelenýma jiskřivýma očima. Chvatně jsem přemýšlela. Pachole působilo hloupě, tak jsem na něj přesvědčivě sehrála, že měl hlídat truhlu a ne mě. „Jozef už sehnal vůz, koukám, tak mi pomož s tou truhlou, dál si jí ohlídám sama.“ K muži na kozlíku jsem mezitím vrhala zoufalé pohledy s prstem před ústy. Tvářil se jako by bylo vše v největším pořádku. Pacholek ještě zmateně prohlásil, že si myslel, že měl hlídat mě, načež jsem se nuceně zasmála jeho hloupnutí a bezostyšně lhala, jak mi jeho dobrý pán Zikmund zajistil ochranu, doprovod a hlídání mě i mých zavazadel. Pachole si zřejmě pána idealizovalo a sežralo mi to. Pak jsem se chlácholivě usmála a rychle vyskočila na kozlík, protože už jsem v dálce zahlédla Jozefa. „Řekni Jozefovi, že si mě v pořádku převzali!“,křikla jsem naposled na pachole a tomu v černém tomu v černém jsem úzkostně zašeptala, ať jedou rychle. Ztratili se mi z očí dřív než Jozef k pacholeti prokličkoval, a tak už jsem neslyšela, jak pachole začalo rozčileného Jozefa přesvědčovat, že jsem v dobrých rukou. Když jsme vyjížděli z brány, zelenooký se na mě usmál:“Jsem Willy Schwarzenberg a jaké je ctěné jméno této půvabné Zikmundovi kořisti?“ „Anna Ahne von Rosenhof.“, řekla jsem upjatě, ale vyjela bych díky názvu „kořist“ víc, kdyby se tak neusmíval. „Vy jste příbuzná Franze a Marie Ahneových z Fredewaldu?“,zeptal se a já vyskočila: “Ano, ano, znáte je?“ „Bohužel Fredewald padl za husitských válek a všichni jeho obyvatelé byli pobiti včetně jeho statečného pána. Marie opustila tento kraj se svým bratrem, který byl nucen celé panství prodat. Bohužel byl jediným kupcem Vartenberk, který k úpadku panství také valně přispěl.“ Pro lidi, které jsem nikdy neviděla, jsem neplakala, ale byli to moji jediní příbuzní tady a na cestu domů nemám. Willi Schwarzenberg, vážený statkář a obchodník mě však vzal pod svá křídla a o rok později si mě na svém statku na Folknářích (Falkensdorf) vzal. Napsala jsem domů a našla v této divoké krajině štěstí. Otec napsal mimo jiné, že se ve studni utopila moje oblíbená matčina mladá komorná, která tak ráda pozorovala mé ruční práce. Ještě téhož roku zemřel obávaný Zikmund z Vartenberka a jeho synovec Jan ml. z Vartenberka je roku 1444 po bitvě se Šestiměstím, ke kterému se přidalo vojsko litoměřického landfrýdu a Pražané , nucen podepsat příměří.


Heulwen
18. 09. 2004
Dát tip
Vampireo: Jasně, Jizera byla keltsky Isara, Labe bylo Albh, Ohře Aga, Otava Atava a a vůbev všechny řeky končící na -ava, protože to znamenalo ve starokelštině vodu. Bohužel nic není doložené, ale Sudety rozhodně nevznikly po Mnichovské dohodě! Hanee: Tak to jsou divný, já jsem si teda ten hrad představovala na nějakém ostrohu. Boje... hmm,snad čtenářovi dojde,že jsem měla na mysli jen ten nejužší smysl- krvavou řežbu. Díky!

Vampireo
17. 09. 2004
Dát tip
K názvu Sudety: Matně si vzpomínám, že jde o mnohem starší název než je obecně vžité. Používali ho už staří obyvatelé české kotliny - Keltové. Z jejich jazyka pochází řada sudetských názvů, např. Jizera, Krkonoše, Ještěd. Za Keltů byly Sudety horami na severní hranici jejich území. Celkově se nejdená pouze o české pohraničí osídlené Němci, ale o geografický název pohoří Jizerské hory + Krkonoše a okolí. Stejně jako my máme Sudety na severu, mají je Poláci na jihu, Sudety nejsou vymezeny hranicemi států. Je velká škoda, jaký význam dalo Sudetům příšerné 20. století.

Vampireo
16. 09. 2004
Dát tip
Hezké. Mám rád takové čtení, takže odpouštím i jistou uspěchanost stylu. Celkově moc hezké.

fungus2
16. 09. 2004
Dát tip
Líbilo. TIP

Heulwen
16. 09. 2004
Dát tip
Hanee: -gotický střih= moje chyba, nechám jen to staromódní,neuvědomila jsem si to - máš pravdu, je hrad Sion, ale říkalo se mu "hora", češi jsou zajímaví :-) - Sudety ponechám,ačkoli nevím rok vzniku toho názvu,nevím,jak oblast jinak označit. Předpokládám,že by mohla být tak označována od doby Přemysla Otakara II.,který do té neosídlené oblasti pozval německé osadníky a ti tu žili až do války jako vesničané i měšťané. I má rodná víska byla zvětšiny německá. Proto berte všechny "sudeťany" jako němce. - Zikmund byl ve své podstatě taky němec žijící na č. území a Annin otec byl německý šlechtic... -černý trh- prostě taková nějaká šmelina,ať si čtenář představí,co chce (prodej vajec od panských slepic,prodej divoké zvěře,kterou mohli samozřejmě získat jen vyvolení apod.) -no já je všechny narvala na kozlík a nadále v tom nevidím problém :-) - bitva na hradě Sion je oficiálně poslední větší bitvou Husitů,kde byli dle historiků rozprášeny poslední zbytky, sice neumlkají,ale největší boje končí.

Heulwen
16. 09. 2004
Dát tip
Hanee: Jinak moc děkuji za výtky, je to muj první z historie,tak si určitě neber servítky,ať se příště chyb vyvaruju. Jasně, klasický mord římanů kelty nebo obráceně :-) To by... hmm,už se to tvoří... dííky!

Heulwen
16. 09. 2004
Dát tip
Vampi, Canni, fungus: Děkujuu ;-*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru