Zhuleně a pomalu

Poznal jsem pár týpků co maj hodně trávy a co jí taky hodně hulej a pak do tmy svítí svýma

červenýma očima a přestanou se smát jen tehdy, když jim dojde dech a začnou se dusit pod

tlakem kouře v plicích co ho tak ochránčlivě drží, aby ani kousíček nepřišel nazmar a pak je už

zase tady u mě, v mé ruce, v plicích, v duši, na očích které se stále soustřeďují do jediného

bodu, který prostupuje každým jsoucnem a sahá až daleko za schopnost myšlení a ztrácím

pojem o čase, o bytí samotném, když sedím jak přikovaný a jazyk se mi v ústech přilepil na patro

a mé tělo zalilo příjemné teplo, jen na ruce je mi zima protože do nich bodá tisíce miniaturních

jehliček a já s nima musím hejbat, jinak by snad odumřely a pak bych se neměl ani jak najíst

protože slunce vytvořilo záplavu zlatých přívěšků, ve kterých se topím a slyším své srdce jak

tluče divně nahlas a hlava v rytmu pokyvuje a celé tělo by chtělo k hvězdám, stoupat a válet se v

nadpřirozených jevech a mluvit o filozofii a chlastat, pak se poblít tam dolu, lidem na hlavu, když

mě nechápou a pak si spokojeně lehnout se svou dívkou do postele a milovat se v

rytmu reggae.