Velký básník řáká svý slova

Zápalky si svlékly kabátek,

navštívily mne těsně před skokem na druhou nohu,

slepilo se mi srdce

v majestát,

umřu na to,

umřu nedopadnu-li na druhou nohu,

co mám dělat,

co mám dělat,

ach, co mám dělat.

Vítr mi roztřepal vlasy

a duši.

Kočovné kmeny rozsekaly zbytky bytí

v polopropustných komorách,

já se jim vysmekám ze zajetí,

teču vztekem do zápalu,

snad dopadnu na druhou nohu.

Repertoár mých slaných tyčinek

se omezil na čistý konzum,

zabalím si je do šátku,

kdo mi uvěří,

že se nezlomím,

když je vyhodím

větru všanc jimi pohnout

do troud.

Hlavní město přestěhovali

a přejmenovali katalyzátor na techniku,

jsem textem a poddajnou jednotkou teploty

vymaněnou z teploměru a přece kdykoliv zjednodušitelnou

na chlad duše,

která se mi rozutekla

spolu s ostatními živly

a činy mé doby.

Ať dopadnu na nějakou nohu,

nemůžu bez toho o krok dál.