Báseň na Mostě Legií

Mosazné zvuky na Mostě Legií.

Večer. Zelené stěny. Ten večer

- je chladný, po mostě jdeme já a ty.

Vidíš : je po nudném odpoledni

a večer tak pěkně v hlavě zní.

V dálce na druhé straně řeky,

přátelé na nás mávají.

My dva je však nevidíme.

Všechno je dlouhé, táhlé...kroky

na dlažbu malátně sedají.

Dívám se na tebe : pelerína, šála,

sponka spínající vlasy a boty na mráz

a náledí a v duchu už se směju :

vždyť ty jsi stále oblečena!

Ale hned zmlknu zase. Vím,

až sejdem se ještě jednou oba

opilí o půlnoci ve vratkém pokoji,

až pohlaví mrazem syknou,

to padnem v huňaté peřiny.

Vápenná tma nahý obraz těla

z černého kouta vykrojí.

Usměju se znova : vždyť ty

nejsi oblečena! stále...

Po chvíli bosé nohy vstoupí

na zelené kachličky...voda crčí...

ale...ten dech, výkřiky... úpění...ticho...

sání...a ticho zase. Nic z toho nám

ty sprchy internátní, sprchy kolejní

nesmyjí z kůže. Nikdy, nikdy.

Jaký to čas? Jaká doba?

Mosazné zvuky na Mostě Legií.

Tam v dálce mrzne Újezd, tam na noc

chodí mlha až za hranice žluté zimní tmy.

Hodiny na nábřeží počítají pozpátku...

Rok dvatisíce? Dvatisícejedna?

V obráceném běhu času

na chronologii pramálo záleží.

Vždyť stačí že jdeme,

že stále jdeme po Mostě Legií.