Bílá růže

               Bílá růže

     A skrze okna padaly velké sněhové květy. Modrá sněhová královna si přivinula bílou růži k líci. Jenže růže do večera zvadla. Modrá sněhová královna začala plakat a růže zůstala navždy uprostřed síně pod křišťálovým ledem ze slz. Královna se postavila a rozhodla se najít stejnou růži. Takovou, co má květ i listy stejné. Zeptala se sněhové vločky, kde by mohla najít takovou bílou růži. Vločka popolétla, usedla na opěradlo královnina křesla a vypověděla jí, které všechny světy a země pěstují bílé růže. Královna se rozhodla, že projde všechny světy dokud tu růži nenajde. Poručila mrazu, ať dohlédne na ledové království a vyšla.

     Chodila až prochodila snad všechny země a světy. I ty, které by nikdy nemohly pěstovat květiny natož bílé růže. Když se však královna vracela, potkala Smutek. Byl oděn v černém dlouhém kabátě a jeho krásné dlouhé černé vlasy v uzlu tak pohlcovali světlo až se královna rozplakala. A plakala ještě víc, když se mu podívala do očí. Jedno oko měl černé jako měl své vlasy a to druhé bylo bleďoulince modré, jen černá panenka mu svítila. Přiblížil se a políbil jí.

     Když se královnina poslední slza při tom dlouhém polibku slila na Smutkovu bílou tvář, a když pak ta slza upadla na zem, vyrostla na tom místě ta samá bílá růže.

     Jsou jen dvě stejné bílé růže s ledově křišťálovým třpytem. Jedna roste a je poznáním lásky a ta druhá … tu má sněhová královna uvězněnou pod křišťálovým ledem uprostřed síně. Uprostřed tak velké síně, jak je a navždy bude láska Smutku a sněhové královny.