Koliková past

Přes Muráňskou Planinu

jdou nožičky lehce,

to z Fabovi hol'e

dolů se jim nechce.

Kolaps jako ušitý,

ledvina mě šílí,

všichni z toho kolem jsou

rázem celý bílí.

Medvěda jsme neviděli,

jen Radek chyt vlka,

asi ho to trošku bolí,

pořád nám tu fňuká.

Nutí nás jít do chaty,

bolí ho i nožky,

to si asi zapomněl,

koupit do bot vložky.

Pokračujem sami dále

na Veporské vrchy,

cesta dává trochu zabrat,

značkaři jsou mrchy.

Bouřka, liják, jdeme dále,

koliba nás volá,

zase jednou z nás chytráci

udělali vola.

Stan stavíme, pokecáme,

ohníček je milý,

ráno, ale, když mám vstávat,

řeknu "ještě chvíli".

V poledne se po hřebeni

pořád ještě belžu,

zase krize ledvinová,

věřte, to vám nelžu.

Autobus je moje spása,

aspoň že si sednu,

pak mě čeká už jen cesta

na nádraží v Breznu.

Z cesty plyne poučení,

myslíme si oba,

že to za rok,

nebo za dva,

zkusíme zas znova.