Dokonalá romantika

Ta situace byla krásnou ukázkou toho, že i ticho může být nesmírně romantické. Psal se prosinec roku 1957 a v tehdejším Chicagu panovala taková zima jako nikdy předtím. Teploty hluboko pod bodem mrazu a takřka nepřetržité sněžení se tenkrát stalo neodmyslitelnou součástí všedního života všech tamějších občanů.

Bylo něco málo po deváté hodině večerní a ti dva tam stáli, jako kdyby jim to nechutné počasí ani nevadilo. To, že mlčeli, však neznamenalo, že by si neměli co říci, ale naopak. Ve svých myslích si byli vědomi toho, že se blíží něco, co si oba po několik předchozích nocí přáli a co se velice tučným písmem zapíše do jejich soukromého života. George, obeznámen s tím, že první krok spočívá právě na muži, nijak nemeškal, přistoupil blíž k Alicii a odhrnuv jí z tváře dlouhý pramen hnědých vlasů, dlouze se zadíval do jejích smyslných očí.

V tom okamžiku pochopil, že má-li se něco stát, tak právě nyní je ta nejvhodnější chvíle. Napřáhl tedy svou pravou ruku a něžně si Alicii přitáhl ke svému mužnému tělu. Tiskli se na sebe, společně si předávali své teplo a ve vzduchu neviselo nic jiného a nic krásnějšího, než čím je první vzájemný polibek.

„Alicie, jsi tak krásná,“ zakroutil George nevěřícně hlavou a směle pokračoval dále, „jsi to nejhezčí, co mě mohlo v mém životě potkat.“

„Ale nepřeháněj.“ Ta slova Alicii lichotila a nenadálé zčervenání její pleťové pokožky bylo toho důkazem.

„Mohu tě políbit?“

Alojs: „Tak co na to říkáš?“

Honza: „Si děláš prdel, ole?“

Alojs: „Jako s čím? … Líbilo se ti to, nebo ne?“

Honza: „Je tam špatně úplně všechno… Jazyk je na romantiku moc vědecký (novinový), občas ti tam chybí i jiné věty než souvětí (hlavně v druhém odstavci - tam to trochu rozsekej) a pak ten úvodní odstavec…“

Alojs: „A co je špatného na prvním odstavci?“

Honza: „To samé, co na větě: Nenadálé zčervenání její pleťové pokožky bylo toho důkazem. FUJ!“

Alojs: „Mně se to líbí.“

Honza: „Ale mně ne. A většině lidí se to taky líbit nebude.“

Alojs: „Co mám tedy dělat? Mám to hodit do koše?“

Honza: „Ne, zkus to přepracovat… Ale pozor na délku! Už teď je to dlouhé tak, že si to hodně lidí na Pískámovi nepřečte.“

Alojs: „Nějaké rady, jak to vylepšit?“

Honza: „Neboj se používat normální slovíčka, přidej tam trochu humoru, vždyť je to celé takové nemastné-neslané… Udělej to zkrátka takové, abys čtenáře zaujal hned prvním odstavcem.“

Alojs: „Takže humor, všední fráze a nějaký ten slang?“

Honza: „Přesně tak.“

Alojs: „Tak mi dej chvilku… Za chvíli se ozvu.“

Ta situace byla krásnou ukázkou toho… …ale prdlajs! Šikégou – 1957. Venku kosa jak z nosa, tma jak v pytli a na ulici ani živáčka. Tedy kromě dvou lidí na náměstí. Dvou spřízněných duší. Dvou, dvou, dvou… tralalala!

Bylo něco málo po deváté hodině večerní. Ti dva tam stáli. To nechutné počasí jim ani nevadilo. Mlčeli. Ale to neznamenalo. Že by si neměli co říct. Ale naopak. Ve svých myslích si byli vědomi toho. Že se blíží něco. To. Co si oba po několik předchozích nocí přáli.  To. Co se velice tučným písmem zapíše do jejich soukromého života. George. Obeznámen s tím. Že první krok spočívá právě na muži. Nijak nemeškal. Přistoupil blíž k Alicii. Odhrnul jí z tváře dlouhý pramen hnědých vlasů. Dlouze se zadíval do jejích smyslných očí.

V tom okamžiku pochopil, že má-li se něco stát, tak právě nyní je ta nejvhodnější chvíle. Napřáhl tedy svou pravou ruku, vyhrnul si rukáv a nachcípaným hlasem řekl: „To je sval, co?“

Alicie se náhle začala smát. Celé jí to přišlo nesmírně vtipné: „A můžu si šáhnout?“

George nijak neprotestoval: „Můžeš, kotě!“

Jakmile to dořekl, Alicie přistoupila blíže ke svému partnerovi, sundala si rukavičku a holou rukou stiskla jeho pevný a velký sval. Ač byla zima (ano, kosa jak z nosa), nemohla Alicie neregistrovat pulzující krev v jeho naběhlých žilách.

„Ty jseš ale korba,“ řekla a přitiskla svou tvář k té Georgeově, „kolik kilo uzvedneš?“

Přestože za jiných okolností by George na tuhle otázku rád odpověděl, nyní nemohl. Jeho dýchací ústrojí bylo totiž zasaženo extra-mega-hyper-super-trooper-smradem (původně jsem tady chtěl napsat, že jeho dýchací ústrojí bylo zasaženo rychnou, ale nebyl jsem si jistý, jaké i/y se tam píše). „Do prdele… táhne ti z tlamy, že to až není možné… Co jsi proboha jedla?“ vyhrkl zcela reflexivně.

„To budou asi ty Olomócké syréčky,“ odpověděla Alicie pohotově. „A navíc jsem si už asi tejden nemyla zuby.“

„Alicie, jsi tak krásná,“ zakroutil George nevěřícně hlavou a setřel si z tváře zbytky plísňového sejra, „jsi to nejprsatější, co mě mohlo v mém životě potkat.“

„Ale nepřeháněj.“ Ta slova Alicii lichotila. Najednou zrudla jako člověk, který na záchodě tlačí, tlačí, a přesto nevytlačí.

„Mohu tě políbit?“

Alojs: „Tak co říkáš teď?“

Honza: „Je to lepší, to ti říkám na rovinu, ale co má proboha znamenat ten druhý odstavec? Vždyť ty věty jsou jako pěst na oko!“

Alojs: „Říkal jsi, že tam mám moc souvětí a že to mám rozsekat…“

Honza: „Ježíši! Tak to jsi mě špatně pochopil. Já myslel, abys to upravil jen mírně a ne tohle!“

Alojs: „Takže co má dělat?“

Honza: „Víš co… Překopíruj tam ten původní text. Když tak lovím v paměti, zas tak špatné to nebylo. Možná se to nebude líbit a2a2a, ale ten to snad už nějak zkousne (:-)).“

Alojs: „A zbytek? Dobrý?“

Honza: „Je to lepší, ale něco tomu chybí. Vtipné je to ažaž, teď bych do toho zapracoval nějakou akci a vulgarismy, něco, co čtenáře překvapí a pořádně nažhaví… A taky nějaký překvapivý konec. A možná bych to i zkrátil. Je to dlouhé, nikdo to nebude číst.“

Alojs: „Rozumím. Nic neříkej. Za chvíli se ti ozvu.“

Ta situace byla krásnou ukázkou toho… …ale prdlajs! Šikégou – 1957. Venku kosa jak cip, tma jak v řiti a na ulici ani živáčka. Tedy kromě dvou lidí na náměstí. Dvou spřízněných duší. Dvou, dvou, dvou… Tralalala!!!

Ale to už dlouho nemělo trvat. Vzduch byl nasáklý nebezpečím a příchod něčeho hrozivého byl takřka neodvratný. Bububu!

Ááááááá!

A teď ty vulgarismy: hovno, sračka, p******a, zku******a, hovadina... [To jenom, abyste věděli, jaká slova použít při hodnocení mého skvostu.]

Bylo něco málo po deváté hodině večerní a ti dva tam stáli, jako kdyby jim to nechutné počasí ani nevadilo. To, že mlčeli, však neznamenalo, že by si neměli co říci, ale naopak. Ve svých myslích si byli vědomi toho, že se blíží něco, co si oba po několik předchozích nocí přáli a co se velice tučným písmem zapíše do jejich soukromého života. George, obeznámen s tím, že první krok spočívá právě na muži, nijak nemeškal, přistoupil blíž k Alicii a odhrnuv jí z tváře dlouhý pramen hnědých vlasů, dlouze se zadíval do jejích smyslných očí.

V tom okamžiku pochopil, že má-li se něco stát, tak právě nyní je ta nejvhodnější chvíle. Napřáhl tedy svou pravou ruku, vyhrnul si rukáv a nachcípaným hlasem řekl: „To je bicák, co?“

Alicie se náhle začala smát. Celé jí to přišlo nesmírně vtipné: „A můžu si ho omakat?“

Jakmile to dořekla, náměstí se mohutně otřáslo v půdních základech. Dlažební kostky vyletěly metr do vzduchu, a aniž by stačily dopadnout zpět na své místo, zopakoval se tentýž jev. A po chvíli opět. Dž! … Dž! … Dž! a ještě jednou Džžžžž!!!

„To ti tak tluče srdce?“ zeptala se Alicie zvědavě.

„Já myslel, že to jsou ty luštěniny,“ zareagoval George hbitě a nehledě na blížící se nebezpečí, přistoupil natěsno k Alicii a strhl jí z hrudě zimní bundu, košili, kovové brnění, korzet a hnedle podprsenku. Naskytl se mu neuvěřitelný pohled.

„Ty si neholíš hruď?“ neskrýval své překvapení muž s velkými svaly a malým mozkem.

„Ne. Jednak ušetřím za kožich, jednak mám své chloupky tak dlouhé, že si z nich mohu uplést krásné copánky. Jo... a taky žeru ušní maz, drbu se v nose a na WC si utírám zadek holou rukou.“

„Alicie, jsi tak krásná,“ zakroutil George nevěřícně hlavou a směle pokračoval dále, „jsi to nejhezčí, co mě mohlo v mém životě potkat.“

Alicie v tu ránu zčervenala. Vypadala, jako kdyby měla na tváři popáleniny čtvrtého stupně.

Georgeova nadrženost nabírala na intenzitě: „Mohu na tebe skočit?“

Sotva to ale dořekl, zem se opět začala otřásat. Dž! … Dž! … Dž! Několik málo vteřin stačilo na to, aby se vše hezké v životě George a Alicie naprosto vytratilo. Stalo se totiž něco nečekaného - před oběma výtečníky se zjevil obrovský Tyranosaurus-Rex.

Chlamst!

A oba byli v prdeli.

Kapúto finíto!

Alojs: „Tak teď je to, myslím, dokonalé.“

Honza: „Hmmm… četl jsem si to dvakrát a musím uznat, že je to opravdu dobré. Vypiloval jsi to ve všech možných ohledech. Teď se mi ta tvá romantika líbí.“

Alojs: „Takže už to můžu nahodit na Písmáka?“

Honza: „Ani se nemusíš ptát. Tohle je jasná věc!“

Alojs: „Tak jo. Díky.“

Třísk!