Já to nevím

                    Byla třeskutá zima, taková jaká umí být uprostřed Jesenických hor s dvoumetrovými závějemi do, kterých se dá skákat ze střechy a při dopadu se zaboříš jako do hromady toho nejjemnějšího peří natrhaného z malých housat.Splavy co v létě ukazují svoji sílu na dálku svým hlukem, byly tiché a spoutané, zakleté do jednoho němého kusu ledu.Střechy domů úpěly pod tíhou sněhu a okapy co si jindy prozpěvují s deštěm tančícím zlehýnka v jejich kovovém žlabu nesly tíhu ohromujících rampouchů jako Atlasové na okrajích domů.Ptáci oněmělí mrazem padali za letu do sněhu jako tmavé vločky, když neměli už sílu doletět až ke slunci, které se zdálo být tak blízko na modrém nebi vyčištěném severním větrem do omračující modři.To je moje poslední myšlenka než jsem zemřel.Já malý chlapec v zimní bundě se šálou kolem krku, jejíž konce lákaly k utažení rukama hloupých kluků jako oprátka, která byla zatažena kolem mého krku.Bylo to jako když otočíš vypínačem a z místnosti plné světla, zvuků a vůní je bezbolestné, nekonečné černé ticho…

                  Snad jsem se probudil do hluku a bolesti z dlaní pleskajících mě po tvářích a vyděšených obličejů plných strachu z následků, možná, že ano a dál jsem směl zůstat z části dítětem s čistým srdcem, které může vidět spoustu věcí, které jiným lidem unikají a vůbec, jejich čas kdy je směli vidět už uplynul jako dar na cestu zpět.Možná jsem zemřel a celý můj život se všemi roky, je jenom jedna vteřina pozemského času a iluze, před tím než odejdu.Kdo ví… Snad jen vítr, co hladil mi vlasy když jsem ležel na sněhu, tenkrát, nebo dnes ?