Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Sebevražda
datum / id23.11.2004 / 136400Vytisknout |
autorDanny
kategorieOstatní nezařaditelné
upřesnění kategorievyznání
zobrazeno6629x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Sebevražda
Každý má své životní téma - nebo několik témat. U mě je jedním z těchto témat sebevražda.

Zpočátku - jako malé dítě - jsem chtěl být nesmrtelný. Chvíli jsem i věřil že jsem... Ale pak se to přehouplo a na místo touhy po nesmrtelnosti přišla naopak touha zemřít.

Poprvé si to pamatuji, když jsme měli neštovice a naši museli být v práci - najali nám paní na hlídání. To jsem chodil do první třídy. My dva (já a sestra) jsme se najednou střetli s přísnou, rigidní výchovou od těchto paní na rozdíl od liberální, na dialogu založené výchově od rodičů. Pamatuju si, že tehdy mě poprvé napadlo vyskočit od nás z šestého patra z okna a tím problém "vyřešit".

Dále si pamatuju jak jsem při "utrpení" dítka školou povinného přemýšlel co by se po takové smrti stalo. Sám sebe jsem si představoval na jiném (onom) světě, který byl v mé tehdejší fantazii lepší než ten náš - třeba Studio Kamarád tam běželo nepřetržitě, nikdy nekončilo... A naše jsem si představoval jak jedí svíčkovou: "Ach jo, toto jídlo měl Daníček nejradši. Neměli jsme ho nutit do těch sportovních kroužků, třeba by tu teď s námi zůstal..."

Když jsem chodil do páté třídy, dávali v televizi seriál "Randall a Hopkirk". Hopkirka hned v prvním díle přejelo auto a pak jako duch, celý v bílém, procházel světem. Mohl projít zdí, teleportovat se kam chtěl, pozorovat lidi aniž by byl pozorován... Představoval jsem si tehdy, že mě taky přejede auto a budu v bílém, neviděn, pozorovat svoje příbuzné a přátele, občas telekinezí či inspirací něco trochu ovlivním, ale jinak budu "nad věcí".

Je zajímavé, že v opravdu těžkých dobách, které přišly poté, jsem na dobrovolný odchod ze života nepomyslel. Posmívali se mi tehdy spolužáci ve škole. Díky tomu jsem měl snížené sebevědomí a žádná holka o mě nezavadila ani pohledem.

Stáhl jsem se do sebe, to ano, ale nějak jsem to přetrpěl bez touhy zemřít.

Všechno "bouchlo" až za rok po odchodu z gymplu. Konflikt mezi mojí od přírody srdečnou povahou a drastickým uzavřením do sebe, tlak nevyužité fantazie, sexuální tenze... propukla u mě psychóza s bludy, halucinacemi, zrychleným myšlením... To mi bylo dvacet.

Když jsem se vrátil z psychiatrické kliniky, začalo období slabosti a deprese. Nemoc vyčerpala veškerou moji energii, bolelo mě u srdce, padal jsem do těžké deprese... Nedokázal jsem se vyrovnat s tím, že jsem psychicky nemocný, že nemám partnerku, která by mě pomohla, že, že, že...

A skutečně jsem skočil, přátelé. Cítím, že bych vám to takhle otevřeně měl napsat, ani nevím proč. Asi měsíc jsem se dával dohromady na Úrazovce, dva měsíce na psychině v Praze...

Zpočátku jsem po návratu do života (po tom všem) cítil ohromnou radost z toho, že můžu žít, že se můžu hýbat, mluvit... Ale touha nepatřit do tohoto světa, pocit že mi "tu" není dobře mě nikdy úplně neopustil. Občas pociťuji bolest ze samotné existence v této rovině reality, pocit že mě to tu nemá co nabídnout a já nemám co nabídnout zase nazpátek... Napsal jsem tu dokonce i dílo "Proč nechci být v tomto světě".

Připadá mi divné, že by Bůh donucoval lidi k tomu, aby tu zůstávali i když nechtějí (ve stylu "zabil ses? jdeš do pekla!"). Větu "život sis nedal a tak si ho nemůžeš vzít" považuji za demagogii - nevyžádaný e-mail či reklamu do poštovní schránky sis taky nedal(a) a vyhodit ji můžeš...

Zůstávám tu hlavně kvůli tomu, že tu mám ještě co na práci. Psát, inspirovat atd. Taky proto, že jsou tu přátelé a rodina, které by můj odchod zarmoutil. Přesto se mi často vrací myšlenky na sebevraždu. Chodím k psychiatrovi, antidepresiva beru, psychoterapii také podstupuji. Psycholožka říká, že pokud sebevraždu beru jako možnost, pak před ní je nutno vyzkoušet všechny možnosti ostatní, protože po ní už to nejde.

Ani nevím jak to celé zakončit... prostě cítím že jsem to měl napsat a že jsem to měl napsat takhle. Howgh.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.11.2004 00:00:00Dotek
Sorry, ale jsem naštvaný, uteklo mi takřka pod rukama pár úspěšných sebevrahů. A přitom stačilo tak málo...
28.11.2004 00:00:00Dotek
První co mě napadá je nadávka: "Hajzle!".
Kdybych na Písmáku nenašel ten počítačový klub tak tu asi už nejsem.
Máme fakt štěstí, že jsi to přežil.
"Šabat šalom, vole." Je vidět, že nás Bůh má rád.

Až příště budeš chtít skočit, zvu Tě na bungee jumping nebo raději na Kienovu houpačku. Jsem si zcela jistý, že se nám to vyplatí.
26.11.2004 00:00:00Paranoicus
K názoru cvokařky (podle vzoru hodinářka - produkuje cvoky) ani k názorům zde diskutujících se vyjadřovat nemíním, ale -

Danny, nezapomeň, že světu ještě dlužíš pár věcí!!!
25.11.2004 00:00:00Danny
jiko, abyss: bylo to v roce 2000 a vážil jsem tehdy kolem 100kg
25.11.2004 00:00:00JiKo
inu velký štěstí Danny!
25.11.2004 00:00:00j_i_r_i_k
Ale přesně proto tu jsme všichni - "máme tu ještě něco na práci"... A vždycky mít budeme, vždy se najde něco, co bychom ještě chtěli/měli udělat, nemám rád heslo "Žij každý den tak, jako by byl Tvůj poslední.", protože v jeho světle vyvstává otázka, na niž nedává odpověď - a co pak budu dělat zítra?

Pokud Ti "tu" není dobře, je to v pořádku - ale řešením není odejít, řešením je si "tu" přebudovat tak, aby Ti dobře bylo...

A nebo krtek nikdy nepožádá plameňáka o tanec?
24.11.2004 00:00:00Abyss
ze ktereho patra si skočil?
24.11.2004 00:00:00Danny
ze šestého. zničená slezina, kus plíce pryč. jinak NIC zlomenýho... díky bohu...
24.11.2004 00:00:00JiKo
No z šestýho...odvaha. Neumím posoudit. Už sem takle párkrát na mostě či na ochozu Olomoucké věže (cca 30m a 30cm šíře) přemejšlel jestli mám dost odvahy. člověk má většinou jen jeden pokus. Bylo by krásný zjistit jak chutná písek v očích.... ale ne dnes...dnes ještě ne.

ps: kdy to bylo?
24.11.2004 00:00:00Abyss
indiskretni otazka kolik vazis? vis ze se to da spocitat? (pro jakou vahu ze ktereho patra skocit)... to je smutne me sesty patro prislo dost vysoko...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.