Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sebevražda

23. 11. 2004
4
0
8796
Autor
Danny

Každý má své životní téma - nebo několik témat. U mě je jedním z těchto témat sebevražda.

Zpočátku - jako malé dítě - jsem chtěl být nesmrtelný. Chvíli jsem i věřil že jsem... Ale pak se to přehouplo a na místo touhy po nesmrtelnosti přišla naopak touha zemřít.

Poprvé si to pamatuji, když jsme měli neštovice a naši museli být v práci - najali nám paní na hlídání. To jsem chodil do první třídy. My dva (já a sestra) jsme se najednou střetli s přísnou, rigidní výchovou od těchto paní na rozdíl od liberální, na dialogu založené výchově od rodičů. Pamatuju si, že tehdy mě poprvé napadlo vyskočit od nás z šestého patra z okna a tím problém "vyřešit".

Dále si pamatuju jak jsem při "utrpení" dítka školou povinného přemýšlel co by se po takové smrti stalo. Sám sebe jsem si představoval na jiném (onom) světě, který byl v mé tehdejší fantazii lepší než ten náš - třeba Studio Kamarád tam běželo nepřetržitě, nikdy nekončilo... A naše jsem si představoval jak jedí svíčkovou: "Ach jo, toto jídlo měl Daníček nejradši. Neměli jsme ho nutit do těch sportovních kroužků, třeba by tu teď s námi zůstal..."

Když jsem chodil do páté třídy, dávali v televizi seriál "Randall a Hopkirk". Hopkirka hned v prvním díle přejelo auto a pak jako duch, celý v bílém, procházel světem. Mohl projít zdí, teleportovat se kam chtěl, pozorovat lidi aniž by byl pozorován... Představoval jsem si tehdy, že mě taky přejede auto a budu v bílém, neviděn, pozorovat svoje příbuzné a přátele, občas telekinezí či inspirací něco trochu ovlivním, ale jinak budu "nad věcí".

Je zajímavé, že v opravdu těžkých dobách, které přišly poté, jsem na dobrovolný odchod ze života nepomyslel. Posmívali se mi tehdy spolužáci ve škole. Díky tomu jsem měl snížené sebevědomí a žádná holka o mě nezavadila ani pohledem.

Stáhl jsem se do sebe, to ano, ale nějak jsem to přetrpěl bez touhy zemřít.

Všechno "bouchlo" až za rok po odchodu z gymplu. Konflikt mezi mojí od přírody srdečnou povahou a drastickým uzavřením do sebe, tlak nevyužité fantazie, sexuální tenze... propukla u mě psychóza s bludy, halucinacemi, zrychleným myšlením... To mi bylo dvacet.

Když jsem se vrátil z psychiatrické kliniky, začalo období slabosti a deprese. Nemoc vyčerpala veškerou moji energii, bolelo mě u srdce, padal jsem do těžké deprese... Nedokázal jsem se vyrovnat s tím, že jsem psychicky nemocný, že nemám partnerku, která by mě pomohla, že, že, že...

A skutečně jsem skočil, přátelé. Cítím, že bych vám to takhle otevřeně měl napsat, ani nevím proč. Asi měsíc jsem se dával dohromady na Úrazovce, dva měsíce na psychině v Praze...

Zpočátku jsem po návratu do života (po tom všem) cítil ohromnou radost z toho, že můžu žít, že se můžu hýbat, mluvit... Ale touha nepatřit do tohoto světa, pocit že mi "tu" není dobře mě nikdy úplně neopustil. Občas pociťuji bolest ze samotné existence v této rovině reality, pocit že mě to tu nemá co nabídnout a já nemám co nabídnout zase nazpátek... Napsal jsem tu dokonce i dílo "Proč nechci být v tomto světě".

Připadá mi divné, že by Bůh donucoval lidi k tomu, aby tu zůstávali i když nechtějí (ve stylu "zabil ses? jdeš do pekla!"). Větu "život sis nedal a tak si ho nemůžeš vzít" považuji za demagogii - nevyžádaný e-mail či reklamu do poštovní schránky sis taky nedal(a) a vyhodit ji můžeš...

Zůstávám tu hlavně kvůli tomu, že tu mám ještě co na práci. Psát, inspirovat atd. Taky proto, že jsou tu přátelé a rodina, které by můj odchod zarmoutil. Přesto se mi často vrací myšlenky na sebevraždu. Chodím k psychiatrovi, antidepresiva beru, psychoterapii také podstupuji. Psycholožka říká, že pokud sebevraždu beru jako možnost, pak před ní je nutno vyzkoušet všechny možnosti ostatní, protože po ní už to nejde.

Ani nevím jak to celé zakončit... prostě cítím že jsem to měl napsat a že jsem to měl napsat takhle. Howgh.
Dotek
29. 11. 2004
Dát tip
Sorry, ale jsem naštvaný, uteklo mi takřka pod rukama pár úspěšných sebevrahů. A přitom stačilo tak málo...

Dotek
28. 11. 2004
Dát tip
První co mě napadá je nadávka: "Hajzle!". Kdybych na Písmáku nenašel ten počítačový klub tak tu asi už nejsem. Máme fakt štěstí, že jsi to přežil. "Šabat šalom, vole." Je vidět, že nás Bůh má rád. Až příště budeš chtít skočit, zvu Tě na bungee jumping nebo raději na Kienovu houpačku. Jsem si zcela jistý, že se nám to vyplatí.

Paranoicus
26. 11. 2004
Dát tip
K názoru cvokařky (podle vzoru hodinářka - produkuje cvoky) ani k názorům zde diskutujících se vyjadřovat nemíním, ale -

Danny, nezapomeň, že světu ještě dlužíš pár věcí!!!

Danny
25. 11. 2004
Dát tip
jiko, abyss: bylo to v roce 2000 a vážil jsem tehdy kolem 100kg

JiKo
25. 11. 2004
Dát tip
inu velký štěstí Danny!

j_i_r_i_k
25. 11. 2004
Dát tip
Ale přesně proto tu jsme všichni - "máme tu ještě něco na práci"... A vždycky mít budeme, vždy se najde něco, co bychom ještě chtěli/měli udělat, nemám rád heslo "Žij každý den tak, jako by byl Tvůj poslední.", protože v jeho světle vyvstává otázka, na niž nedává odpověď - a co pak budu dělat zítra? Pokud Ti "tu" není dobře, je to v pořádku - ale řešením není odejít, řešením je si "tu" přebudovat tak, aby Ti dobře bylo... A nebo krtek nikdy nepožádá plameňáka o tanec?

Abyss
24. 11. 2004
Dát tip
ze ktereho patra si skočil?

Danny
24. 11. 2004
Dát tip
ze šestého. zničená slezina, kus plíce pryč. jinak NIC zlomenýho... díky bohu...

JiKo
24. 11. 2004
Dát tip
No z šestýho...odvaha. Neumím posoudit. Už sem takle párkrát na mostě či na ochozu Olomoucké věže (cca 30m a 30cm šíře) přemejšlel jestli mám dost odvahy. člověk má většinou jen jeden pokus. Bylo by krásný zjistit jak chutná písek v očích.... ale ne dnes...dnes ještě ne. ps: kdy to bylo?

Abyss
24. 11. 2004
Dát tip
indiskretni otazka kolik vazis? vis ze se to da spocitat? (pro jakou vahu ze ktereho patra skocit)... to je smutne me sesty patro prislo dost vysoko...

Notreal
23. 11. 2004
Dát tip
no když ti to pomohlo...

JiKo
23. 11. 2004
Dát tip
co ti mám napsat čéče. trochu o tom hovím a tak chápu že bojuješ sám proti svý hlavě.... Však chtě nechtě se vkrádá srovnávací myšlenka, kamarádky bratr na vozíku nemoha chodit byl stižen infekcí. po zachraňující operaci se jeho stav ještě zhoršil a tím jistě i kvalita života snížila. No jenže stejně cítím, že má vůli žít.... hrabat se ale pořád dopředu..... Takové paradoxy řekl bych, jaký je můj závěr? proč píšu to srovnání? Ó jak různé příběhy a lidé jsou na světě a jestli je tam někde nahoře Bůh tak je asi na dovolený anebo neexistuje. V každym případě na to prostě sere. Toš ať si trhne nohou říkám si. A to jak skončíme, je stejně nakonec jen a jen v našich rukách....

JiKo
23. 11. 2004
Dát tip
kritika byla psán v afektu, ale že Bůh je xind za tím si stojím.... ten kluk není jediná věc co mě v tomdle směru životem potkala jsou tu i další a bližší..... ps: Tip nemá smysl dávat, je to jen terapie, viď...

Nicollette
23. 11. 2004
Dát tip
však co na to říct asi tohle: na světě existuje určitě někdo komu na tobě záleží, vždyť proč by to měla bejt zrovna nějaká drahá polovička - i tak se všichni podváděj a rozejdou se, chvilková nebo chvílová záležitost - a sice to může znít jako otřepaná fráze, ale tim, co sis udělal, nebo co dělaj i jiní lidi, tim někomu strašně ubližuješ... a já si nechci protiřečit, protože sama na to kašlu a jestli se budu chtít zabít tak se zabiju. Tady de ale o ty tvoje halucinace a blouznění, já vim, že je to tu někdy k nevydržení, ale tim, že ses tomu poddal, už to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Než skočit... Prostě jak to říct.... popsal si něco, svůj život, co se mě teď momentálně velmi týká. Což vo to nějaký halucinace, hlasy, strach, šílenství, o mě nejde, ale já se bohužel dostala do pozice pozorovatele a dívám se jak to ničí někoho jiného - a to zatraceně bolí. Takže... nemůžu mluvit nějak konkrétně, ale ťal si do živýho a přeju ti jen, aby ses sebral, aby si byl v pohodě a netrápil se tim protože to fakt bolí

cufktish
23. 11. 2004
Dát tip

absurd
23. 11. 2004
Dát tip
většina vyznání se mi hnusí až k zvracení,ale tohle nevímproč ani trochu..myslím že je to dobře napsané

a2a2a
23. 11. 2004
Dát tip
Danny, děkuji, že jsi zde napsal. Děkuji také JiKo a Nicoletce. Oba.obě jsou fajm. JiKo, nesouhlasím s tvou kritikou Boha, ale rozumím jí, ale jinak jsi fajn. Danny, jsi nemocný. Nejsi sám, je spousta jiných nemocných, z nichž mnozí nevyléčitelně a jiní tak, že mají značně omezené možnosti pohybu, apod. Ty jsi nemocen do té míry, do jaké si to namlouváš a připouštíš. Něco o tom vím. Je to běh ma dlouhou trať. Prvním tvým úspěchem je to, že jsi schopen citlivěji vnímat svět okolo sebe. Zatím ho vidíš jakoby černě, ale zároveň máš touhu - touhu někoho mít. Máš odvahu - odvahu veřejně se přihlásit ke svému problému. Ten nick neznamená anonymitu. Ty víš sám nejlépe, že když jsi to psal, měl jsi pocit, že na tebe všichni vidí. Jsi tedy odvážný. Pro dnešek se smiř s tím, že jsi na dlouhé trati, hodně dlouhé. A máš první výhru za sebou. Nezůstal jsi na startu. Vyběhl jsi. Další dílčí úspěch. Začínáš si věřit, protože ti nevadí diváci. A když ti nevadí diváci, neběžíš si pro ostudu. To by jsi přece ani nevyběhl. Když budeš chtít, napiš mi kdykoliv a pokud budu tak říkajíc na lince, odpovím. A šetři s dechem. Vydržíš. A tvou odvahu ti závidím. To většina z nás nedokáže.

Ženatej
23. 11. 2004
Dát tip
Ale hovňajs! Kup si zahradu, nebo přiď na tu naší (29 árů), naklepej kosu, vysekej to aspoň vokolo rybízů, nakrm králíky, pošmajchluj se s nima, dej si zteplalý pívo rovnou z flašky a pořádně si krkni. Vyber si jednoho z těch ušáků a já ti z něj udělám svíčkovou. Možná i brusinky se někde najdou. Bude líp.

vesuvanka
23. 11. 2004
Dát tip
Danny, je moc dobře, že jsi to napsala svěřil se s tím, co Tě trápí. Určitě se Ti uleví, a tady začíná první krůček k tomu lepšímu v životě. A život je krásný, i když se někdy člověk cítí osamělý nebo má pocit, že už ho nemůže nic oslovit. Vždycky se najde někdo nebo něco, co stojí za to, abychom žili a úplně nepropadli beznaději. Po prvním přečtení Tvého dílka jsem se podívala na Tvoji stránku a i na Tvé osobní stránky. Jsi velice nadaný a tvůrčí. Obdivuji Tvé znalosti. Ve své tvorbě určitě pokračuj - i tato tvůrčí činnost Ti dodá jiskru do života. Věř, že bude lépe. A já Ti moc držím palce, aby všechny ty deprese ustoupily a přeji hodně síly, energie a sluníčka do života.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru