Příbuzní mají slevu

Kde otcův škleb se jal mi lát

A pýchou dmul se vilný kat

Já odsek‘ hrozen neštěstí.

A lidem chtě jej roznésti

Jsem odplul na svém divanu

Tam, kde pak silen zůstanu.

Za nabílený palác snů.

V mrzkosti světa nezesnu!

To dálo se již tolikrát,

Když naplnil se bolu džber.

Já potřísniv svým masem tér

Pak dal se lesem na útěk

S tím kmetem, který v mládí lék

Na nevinnost se zkusil mít

A teď jej škádlí ostrý břit

Z mé loupeživé výpravy.

S lodí, jež není od kávy

Pookřál až pod vějířem

Ve sladké dřeni žlutých šťáv.

A pod hlavou mi hučel splav

Na druhé míze zavěšen.

S mou moudrostí pláče do plen

A krájí bílé rukávy

Dřív než se kovy dotaví.

Pod mrakem horských divizen

Rozléhá dál se vlků sten

A strach mne chytá do pasti –

Do kobky, kde i vánek ztich‘.

Má rozeklaná sanice

Se chvět má teď mi nejvíce

Za noci šedých rusalek.

Rusý pirát si k rumu klek‘

A dobrotu svou lokaje

Se chytá Země okraje,

Když bouře ryk se rozléhá

A drsné zpívá malé há.

Pod tlakem ulic luceren

I já už byl jsem nevěren,

Měl v tváři pot a na rtech dík,

Cizoložil jsem – bezbožník.

Bezbožnil jsem – cizoložník,

Jak tupý, pudy hnaný psík.

Já zlobně smál se na bohy,

Na oddíl hlupců ubohý,

Který se lidem vydal v plen.

Co těžkého tady drtí?

Strach z života snad či smrti?

Vždyť bory šumí po skalách,

Kam Praotec své věrné táh‘.

Na boudu zářných realit

Se sekerou chtěj‘ loutky jít

A guláš vaří Sobě…slav

Z Augiášova stáda krav.

Na hlavu krev už mi teče

A otírám se krajkami.

Tu Noe dál si na člunu

Užívá modrou lagunu,

Chce klid jako všichni vdovci.

Ábel obětoval ovci

A Kain teď sedí o hladu

Modleje se za náhradu.

Tak to je špatný znamení.

Bratři – nebratři? zpěnění,

Však Eva chlapce usmíří.

Když nikdo výš už nemíří

I já se držím při zemi.

Očerněn jenom sazemi

Faráře nemusím se bát,

Věšel mě na ostnatý drát

A sám dřív tonul v neřestech,

Slastně vrněl, kéž teď by zdech‘.

Až dosloužím chci do sběru.

Nemyslet na tu příšeru,

Co přátelé mou ženou zvou.

Mřít po boku s tou medúzou

Je krutý vtip a kdo jej zná

Ví, samota že líbezná

Je, když máš "tohle" po boku.

To monstrum – jako z Baroku,

Tak buclaté a baňaté,

Není to zrovna slabé té.

Lepší kytaru obejmout,

Než s touhle sdílet stejný kout.

Tak do strun sahám zavčasu

A hraju zase pro masu

Lidí co vidí umění

V tom, když krev láskou napění.

O lásce šlágry umím psát.

Jak šlapka a aristokrat

Se sešli spolu na trati

A dřív se domů nevrátí

Než ptáčkům spolu nasypou

A zulíbaj‘ se pod lípou.

No a tak dále, plytce tak,

Jak vždycky psal se tenhle brak

S nímž média se ráda cpou.

Když větrem letím za Tebou,

Chtěl plavit bych se na kře,

Však Petr zas mě zapře.

A já se zapřu o zídku,

Nebera nic si servítků

Oči si páskou převážu

A potom sám si dokážu

Že pušek bát se netřeba.

Propluji jako améba

Mořem svých černých myšlenek

A skočím zpátky do trenek.

Osedlám svého Pegasa,

Ostruhy vtlačím do masa

Až se mnou tryskem vystřelí.

Letíme spolu na jmelí,

Vždyť už se blíží Štědrý den

A v kaskádě všech lidských jmen

I Ježíš náhle octne se,

Zimu a smrt nám přinese.

ZIMU, SMRT, NÁŘEK, ženský KŘIK!

Cholerou hasne cholerik

A naposled si zasténá

Do tónů "svého" Chopina.

Zamkne se do tmavé skříně,

Pomodlí se k Meluzíně.

Pak do klubíčka se stočí

A naposled na obočí

Sáhne si chladnoucí rukou.

Srdce vždy rychleji tlukou,

Když někdo oči zavírá…