stokorcový les

 
Příběh, který vám chci vyprávět se stal v době, kdy na Stokorcový les zaútočila zničující vedra.
Toho obzvláště parného dne se medvídek Pů rozhodl, že vyrazí na návštěvu ke Králíkovy.
Králík byl známý tím, že měl vždy velké zásoby medu a neváhal pohostit návštěvu tak,
že se najedla do sytosti. Medvídek se při vzpomínce na med mlsně olízl a pohladil si
plyšové bříško. Pomalu šel po cestičce vedoucí ke Králíkovu domu a občas si pomlaskl.
Ptáčkové trylkovali na větvích nad pěšinou, sluníčko si plnilo na 210%, na obloze bouchalo
ažuro a všechno se zelenalo jako o závod. Pů se už blížil ke Králíkovu domu.
Do očí mu zablýsklo prasátko z okenního skla a v té chvilce se okolo cestičky rozložily
záhonky zeleniny a květin, které si Králík pěstoval. Medvídek chvilku váhavě prohlížel ten
neřád co mu Králík říkal Mrkev, pak zakroutil hlavou nad tím jak někdo může jíst něco jiného
než med a zaklepal na dveře. Jenže nic se neozvalo. Ani Králíkovo "Vstupte", ani kroky,
dokonce ani cokoli jiného podobného. Pů nad tím zavrtěl hlavou a pak zavolal:
" Haló...Králíku...jsi tu?"
Odpovědělo mu jen prázdné ticho, tedy dá-li se něco takového za odpověď považovat.
" Vypadá to...," pokrčil rameny Pů,...že tu asi...tedy...nejsi."
Opatrně strčil packou do veřeje a ta se otevřela. Pů vstoupil do místnosti, kde se
pravděpodobně přehnala vichřice. Stůl byl povalený na bok a jedna noha chyběla úplně,
židle se válely v několika kusech po koberci a vytvářeli zajímavou mozaiku se střepy z nádobí.
Medvídek si chvilku prohlížel torzo čajové konvičky. Pak ho opatrně položil na jeho původní
místo a opět se rozhlédl.
" Králíku?" Vyzkoušel ještě jednou zavolat, ale zase se neozval ani hlásek.
Pů dostal trochu strach. Odkolébal se do prostřed místnosti. Cestou rozkopl nějakou
hromádku měkkých,bílých věcí. Podíval se pozorněji. Zděšeně si přitiskl tlapky na ústa.
To byl Králík! Tedy to, co z králíka zbylo. Všude v okolí se válely kousky molitanových vycpávek.
Medvídek vyběhl z domu a zastavil se až když byl dům daleko za ním. Okolo zase kypěla životem
příroda a zvířátka vydávala zvuky čisté živočišné radosti ze života. Ale Pů nic z toho neviděl.
Před očima se mu stále houpal obrázek kousků molitanu. Horečně přemýšlel co teď udělat.
Pak zase rychle vyrazil. A vedro bylo stále větší a větší.

* * *

Když Sova právě třídila svoje rodinné obrázky, rozlétly se dveře a do místnosti se vřítil
vyděšený Pů.
" So...so...," nemohl popadnout dech, tak jen ukazoval packou ven.
" Huuuu,"podivila se Sova," copak se ti stalo Pů?"
Medvídek se konečně vydýchal:
" Sovo...já jsem byl na návštěvě u Králíka...a Králík...on je...mrtvý!"
" Huuuu, víš to určitě, Pů?"
" Někdo ho... stáhl z kůže, Sovo. Zbyl z něho jen molitan!"
"Huuuu, musíme zjistit, kdo to udělal, zavolej ostatní a přiveď je ke Králíkovu domu."
Pak rychle odlétla. Pů chvilku stál a pak si všiml hrnce medu na stole.
" Na to...se ale musím...,"nabral packou med a lačně ho olízal,"...posilnit."

* * *

Všichni stáli na Králíkovo zahradě a sledovali Tygra, jak kolem nich zachmuřeně
krouží a škrábe se na hlavě pod Holmesovskou čepicí.
" Je to jasné!" Vykřikl najednou a zašermoval lupou, kterou pečlivě kontroloval
celou zahradu.
" Králíka někdo zabil!"
" P...p...pů, já...já mám strach." Leklo se prasátko a vklouzlo za medvídkova záda.
Ten se chvilku se zdviženými packami ohlížel po malinkém zvířátku a pak řekl:
" Ano, prasátko, všichni máme strach, ale musíme odhalit kdo to Králíkovi udělal, víš?"
" Mohl to být kdokoli z nás!" vykřikl Tygr a zuřivě gestikuloval:
" Je docela možné," zamhouřil oči a podíval se kradmo na všechny ostatní,
" že je teď mezi námi!"
" Jéééééé!" Vykřiklo prasátko a schovalo hlavičku pod Půův svetr.
" Ostatně,"nadhodil ještě Tygr:" neviděli jste tu někde mojí žvýkačku?" A pokračoval v
pátrání s lupou.
" Nemyslím si, že by to někdo z nás dokázal." Ozval se táhlým hlasem Íáček. Tygr k němu
okamžitě přiskočil a profesionálně si na něj posvítil halogenovou lampičkou:
" Kdepak jsi byl včera mezi ránem a večerem!" Udeřil na oslíka a už držel pero s blokem.
" Ležel jsem ve svém domě." zamžoural Íáček do světla a pak sklopil pohled k zemi.
" Viděl tě tam někdo, kdo ti to může dosvědčit?"
" Myslím," Íáček přešlápl," že ne."
" Huuuu, tohle nikam nevede, mohli bychom se obviňovat navzájem a nikam by to nevedlo,
musíme se po vrahovi podívat v okolí domu." Prohlásila sebejistě Sova.
" Písk, to je pravda, určitě tu ještě někde, písk, v okolí bude."
Sysel si posunul geologickou přilbu z nosu a rozhlédl se po ostatních. Nikdo nic
nenamítal, ani nenavrhoval nic rozumnějšího, a tak se rozešli aby hledali Králíkova vraha.
Jen Tygr ještě nadhodil:" Kdyby jste někdo našel mojí žvýkačku, tak mi jí schovejte!"

* * *

Sova stála zamyšleně u zadní stěny domu a přemýšlela. Pátravým zrakem hleděla na louku před
sebou. Byla pokryta pestrou směsicí květinek a v žáru letního dne se trochu vlnila.
" Huuuu, tudy přijít nemohl, nechal by po sobě zmačkané květiny," rozjímala Sova nahlas,"
takže musel přijít dolem nebo horem." Sova se rozhlédla po louce a pak pomalu zdvihla oči ke
korunám stromů. Jak mžourala do sluníčka, zdálo se jí, že spatřila u jedné větve pohyb.
Nerozhodně udělala směrem ke stromu dva kroky. pak se podívala pozorněji. Skrz řídké větvoví
proklouzávaly sluneční paprsky a bodaly do očí. A pak ji jeden z těch paprsků zasáhl do hrudi.

* * *

Pů s Prasátkem obcházeli dům a hledali vraha. Medvídek se právě zaujatě díval do dutiny
jednoho z padlých stromů, když Prasátko vykřiklo:
" Hej, Pů, tamhle se něco zablýsklo!"
Pů se podíval naznačeným směrem a zaclonil si packou oči před sluncem.
" Třeba...je to ten vrah...Prasátko...půjdem se tam podívat."
" Ale, Pů, já mám strach, co když to bude opravdu ten vrah."
" Neboj se, Prasátko, když tam bude, zavoláme ostatní a všichni si s ním poradíme."
" Tak dobře, Pů."
Medvídek vzal Prasátko za ruku a vyrazili směrem k záblesku. Když tam došli, zahlédli,
jak se louka podivně vlní. Ten pohyb je zaujal tak, že si ani nevšimli několika per,
ležících na opálené a udusané trávě. Jen Sovu nějak ne a ne zahlédnout.
Zavolali tedy ostatní, aby se poradili co dělat dál.

* * *

Když zjistili, že Sovu už asi nenajdou a konečně našli i opálená pera z jejích křídel,
sesedli se všichni na kraji lesa a zachmuřeně hleděli na zem. 
" Víte," řekl najednou sysel s očima stále upřenýma do trávy," písk, jednou mi děda vyprávěl,
jak v jednom hodně parném létu, písk, se začali dít podivné věci.
Nacházeli tenkrát zvířátka, písk, která někdo vykuchal a stáhl z kůže. Dědeček mého dědy,
tenkrát prý říkal, písk, že je to práce ďábelského lovce trofejí." Sysel se podíval
ustrašeně po ostatních:
" A není to prý zvířátko. To se stává jen v horkých měsících. A ten rok bylo opravdu velké
horko."
" Pů, já...já mám zase strach."
" Možná!" Začal Tygr s přimhouřenýma očima," má na svědomí i moji žvýkačku."
Pů se rozhlédl po ostatních. Přejel pohledem zamračeného Tygra, Vystrašené Prasátko,
totálně flegmatického oslíka Íáčka i Sysla, který už zase pozoroval co se děje v trávě.
" Musíme se bránit!" Pů seskočil z pařezu na kterém seděl a vypadal jako velice
nebezpečný medvídek.
" Jasně, písk!" Vytrhl se ze své letargie Sysel a vzrušeně se rozhlédl po ostatních,
" ehm...tedy, ale jak?" Pohlédl trochu zmateně zpátky na Půa.
" No...tedy...musíme držet při sobě...a...také...najít nějaké zbraně," pohled upřel
na tygra:
" Tygře, ty máš doma spoustu věcí, nešal bys tam i něco jako zbraně?"
Tygr se zatvářil velice vážně a začal si hladit bradu. Po chvilce chození do
kolečka vystřelil tlapkou do vzduchu:
"Vuchuchů, Mám to, myslím, že by bylo nejlepší se jít podívat!"
" To je...pravda, půjdem." Ukončil medvídek poradu a všichni vykročili k Tygrovu domku.
Jen Tygr se ještě otočil a pohrozil do vzduchu:
" My vás pomstíme, Králíku a Sovo...a tebe taky, žvýkačko!"
Pak se otočil na patě a mohutnými skoky spěchal za ostatními. A ve větvích se,
snad z horka, tetelil vzduch jako kdyby tam někdo rozlil barvy. Léto vrcholilo.

* * *

Prohlídka tygrova domu odhalila spoustu věcí, které by snad mohli být zbraněmi.
Bohužel nikdo ze zvířátek si nebyl jistý co ty věci mohou být, natož jestli jsou
to zbraně. Všichni se rozhodli, že nastěhují do Tygrova domu zásoby a opevní
se v něm proti útoku neznámého nebezpečí.
Tygr s Íáčkem pomalu táhli vozík s hrnci medu a nebylo jim do řeči.
Sysel šel po jejich boku a ostražitě prohledával očima každé křoví a každý úkryt.
V packách svíral cosi, co Tygr nazval "hrozně nebezpečný cinkobřink" a stále se
snažil přijít na to, jak vlastně ten cinkobřink funguje, protože se zapomněl
Tygra zeptat. Malá karavana postupovala po cestě a jen občas zastavovali aby
si Tygr s Íáčkem odpočinuli. Když při jedné takové zastávce seděli na povaleném
kmeni a dívali se na vozík, který byl snad s každou další zastávkou větší a
větší, řekl najednou Sysel:
" Nezdá se vám divný, písk, že vůbec nezpívají ptáci?" Na podporu své otázky
zvedl hlavu ke korunám stromů a pozorně si je prohlížel.
" To jedy velice zajímavá věc." Řekl Tygr a seskočil z kmenu na zem. Založil
si tlapy na prsou a jednou si zase hladil bradu. Při tom si prohlížel listoví
střídavě na levé a pravé straně.
" Já nevím, já jsem jen osel." Prohlásil Íáček a pohodil hlavou ze strany na stranu.
Tygr obcházel kolem vozíku a založil si tlapy pro změnu za zády.
" To, že nezpívají ptáci, je velice podivná věc," mluvil a mračil se na cestu pod sebou:
" Ale hlavně, mohlo by to znamenat, že ten neznámý útočník je blízko!" Zamračil se a
zasyčel:
" Možná už je mezi námi!"
Sysel, který se na něho díval vytřeštil oči a hrozně nebezpečný cinkobřink se mu
roztřásl v tlapkách.
" Vuchuchů, dostal jsem tě, Sysle!" Zasmál se Tygr a ukázal jednou tlapkou na
třesoucího se ochránce vozíku s medem. Sysel upustil na zem cinkobřink a díval se na Tygra.
Když se ozvalo táhlé párání látky, stačil Tygr jen zaregistrovat molitanovou vycpávku,
pomalu se snášející jako sněhové vločky k jeho nohám. Íáček vyděšeně spadl z kmene a
zůstal ležet rozpláclý na zemi. Sysel se pokusil zvednout cinkobřink, ale v polovině
pohybu mu po hlavě zatančili tři červené čárky a spojili se do trojúhelníku. O několik
pikosekund později se syslova hlava změnila v molitanovou vánici. Íáček ležel tak nešikovně,
že hlavu měl na zemi a zadeček ještě z poloviny na kmeni. Vyděšeně se díval na dvě divné nohy,
které se pomalu přibližovaly. Pak ucítil na zadečku škubnutí a před obličejem se mu houpal
střapec s mašličkou.
" Prosím, neberte mi ocásek," řekl smutně:" Je to jen ocásek, ale mám ho rád."
Neznámý poklekl a sklonil hlavu tak, aby viděl oslíkovi do očí. Podivně tvarovaný obličej
se zaleskl ve slunci, dvě velké černé oči bez víček se na něho upřely a lovec zopakoval:
" Mám...ho...rád."
Íáček zavřel oči. Uslyšel ještě svištivý zvuk kovu. Pak se, jako už tolikrát v tom divném
horkém létě, na zem snesla závěj molitanových vycpávek.

* * *

Prasátko s Půem netrpělivě vyhlíželi ostatní zvířátka s nákladem zásob. Hlavně Pů byl celý nesvůj.
Dostával už velký hlad a v bříšku mu kručelo o sto šest. Obrátil se od okna do pokoje a začal
už snad po tisící hledat v Tygrovo domečku něco malého na svačinku. A jako tisíckrát před tím,marně.
" Prasátko?"
" Ano, Pů?"
" Myslím,... že bychom je měli jít... hledat. Třeba je to na ně moc...těžké a čekají, že
jim půjdeme...pomoct."
" Ale, Pů, nemůžeme přeci vyrazit ven jen tak, beze zbraně. Já se moc bojím, tohle není
pro taková malá zvířátka jako jsem já."
Pů přistoupil ke hromadě věcí, Tygrem identifikovaných jako zbraně. Podrbal se na hlavě a
packou přendal několik předmětů na stůl:
" Tak se vyzbrojíme, Prasátko."

* * *

Pů pomalu a opatrně vystrčil hlavu z křoví. Několik větviček slabě zacinkalo o kotlík na
jeho hlavě.
" Myslím...,že je to v pořádku, Prasátko. Nikde nevidím žádného...eee...žádné nezvířátko."
Roští se několikrát zatřáslo a když na zem dopadlo pár lístků, objevila se i hlavička
prasátka vkusně oděna do cedníku.
" Jsi...jsi si jis...jistý, Pů? Možná když je to nezvířátko, nebude vypadat nijak nápadně.
Tře...třeba je dočista nenápadné."
" Myslíš, Prasátko" Znejistěl Pů a rozhlédl se ještě jednou.
" Mož...možná je to docela nenápadné nezvířátko a nožná...nožná je někde tady blízko...jejky..."
Medvídek se rozhlédl kam se Prasátko rychlým skokem ukrylo před vlastními slovy.
Nalezl je omotané okolo kmínku keře, který se třásl jako osika.
" Já myslím..., Prasátko, že nezvířátko by jsme asi poznali...tedy, doufám."
Prasátko se pustilo keříku a pro jistotu se ještě jednou důkladně rozhlédlo po okolí.
Cestička se tetelila v horku, okolo se zelenaly stromy a tráva na louce také nevypadala
nijak nebezpečně. Po velkém listu lopuchu lezl slimák a poblíž právě líně přelétával motýl.
" Asi máš pravdu, Pů."
Prasátko se nechalo za packu vytáhnout z křoví a pořád se ustrašeně rozhlíželo.
Druhou pacičkou k sobě tisklo předmět složený z mnoha jiných věcí, kterým dal
za vznik pravděpodobně potupný zánik jakéhosi přístroje.
" Doufám, že ta zbraň bude fungovat." Potěžkalo Prasátko pohledem to cokoli co drželo
v ruce a zase se rozhlédlo.
" Já myslím..." Prohlédl si Pů pozorně svou i Prasátka zbraň," že bude, i když nevím...tedy...jak."
Vydali se na cestu. Pů Prasátko držel za packu a maličké zvířátko ťapalo poslušně za neustálého
rozhlížení za ním. Tak došli až k vozíku. Byl vidět už z daleka. I bílé závěje okolo něj.
" Pů...je to...jsou to..."
Medvídek, který se blíž díval na kopečky molitanu se odvrátil k Prasátku a odvedl je za vozík.
" Ano, Prasátko."
Maličké zvířátko skrylo tvář do Půova svetříku a tiše vzlykalo. I Pů měl co dělat aby zadržel slzy.
Hromádky molitanových vycpávek nemohly patřit nikomu jinému než jejich kamarádům.
V duchu mu probíhaly vzpomínky. Tygr přihopsá se svým "vuchuchů" a "na tohle jsou tygři mistři".
Sova, která si vždy věděla rady a dokázala poradit i ostatním, Králík, se svou pečlivě upravenou
zahrádkou, Sysla, který jej svým podrýváním často přiváděl k šílenství a malý oslík Íáček s domkem
na spadnutí.
" Kdo to jen mohl udělat, kdo mohl být tak krutý!" Zaštkal medvídek.
Jakoby v odpověď na tu otázku položenou celému světu se ve větvích zablesklo.
Půa odhodila tlaková vlna přímo na vozík.
" P...!" Exploze tepelného paprsku přervala Prasátku otázku a tělíčko.
Otázku hned na začátku a tělíčko na chumelenici vycpávek.
Pů se patlal v rozbitých hrncích. Celé bříško, packy i hlavičku mu pokrýval med.
Pak něco těžkého dopadlo na zem. Medvídek strnul. Kroky se přibližovaly. Písek cesty
sténavě skřípal pod nohama příchozího. Jakési vlnění vzduchu se postavilo před vozík a
pátravě zkoumalo zbytky roztrhaného zvířátka. Najednou se zablesklo a k zemi se
snesla sprška jisker. Vzduch voněl spáleninou. Pů měl co dělat, aby zadržel výkřik.
Jako kdyby vyrostlo ze země, stálo před ním monstrum. Velké bylo jako hora a oblečené
do sítě a podivuhodných přístrojů. Ruce toho netvora pokrývala směs medu a molitanu a
na jednom z přístrojů, přichyceném na ruce, přeskakovaly zkratové jiskry.
Neznámý se snažil odstranit med z tlačítek, ale marně. Vydal neartikulovatelný
zvuk a přístroj strhl z předloktí. Když se o několik sekund později rozprskl po zemi,
vyplivl zoufale ještě několik jiskřiček. Postava se otočila k vozíku a Pů
překonával další výkřik. Na opasku té bestie se pohupovala torza jejich přátel.
Byla tam Králíkova hlava, několik per, Tygrův rozpáraný kožíšek, Syslova geologická
helma a Íáčkův ocásek. Pů pozoroval soka jak obezřetně pozoruje vozík.
Ten sáhl ke spánku a chvilku tam něco šteloval. Pak zase něco zamumlal a,
byť měl medvídka na dosah ruky, obrátil se a odešel do lesa.
Pů zhluboka vydechl a omdlel.

* * *

Už se začalo stmívat, když opět přišel k sobě. V celém kožichu měl zaschlé cucky medu.
A pak se ťukl do čela, až to čvachtlo:
" On mě neviděl, protože jsem měl na sobě med! Nemůže vidět MED!"
Zahrozil tlapkou k lesu a spíš pro sebe procedil skrz zuby:
" Já ti ještě ukážu!" Pak se na moment zamyslel a dodal:" Nezvířátko jedno!"
Po vydatné svačině se vydal medvídek s nákladem několika hrnců k tygrovu domu.
Když se docela setmělo, měl připraveny všechny věci na lov.
Tygrovu špuntovku si přehodil přes rameno, do brašny u pasu nasypal žvýkačky a cukrlátka.
Pak ještě spotřeboval dva hrnce medu na maskování a večeři a když na
jeho hodinkách bylo právě akorát na malou svačinku, otevřel dveře domu a vydal se
do tmavého stokorcového lesa, pomstít svoje mrtvé přátele.

* * *

Na velkém palouku plála hranice dřeva a vrhala stíny na okolo stojící lesní velikány.
Plameny tančily po dřevu a praskání se neslo daleko do kraje. Na palouku se nepohnul
ani lístek trávy, ani větvička keře a ani vlnka nešplouchla na potůčku co protékal
prostředkem mýtiny. Pů seděl na místě odkud mohl dobře vidět a sem tam roztržitě
posunul špuntovku na kolenou. Půlnoc už dávno minula. Hvězdy blikaly na temném nebi
noční morseovku a naprosto kašlaly na to co se děje dole pod nimi. Když v tom,
se na okraji palouku pohnulo křoví. Pů nervózně poposedl a pozvedl pušku k zacílení.
Křoví zašustilo podruhé a něco se začalo prodírat ven. Chlupáč vyskočil na nohy a
udělal pár kroků tím směrem. Křoví se už docela nezřízeně otřásalo a vyhlíželo
jako docela slušně nastydlý keř. Když byl Pů jen několik kroků od křáku,
vyrazilo něco proti němu. Pů stiskl spoušť a špuntovka s mocným heknutím
vyplivla obrovskou kouli ze žvýkaček a bonbónů. Zásah! Hmota se omotala
kolem útočníka a naprosto mu znemožnila veškerý pohyb. Medvídek vytáhl
provaz a přistoupil k lepkavé hromadě. Naslinil si prst a odtrhnul kus žvýkačky.
Setkal se s vyjeveným pohledem zaječích očí. 
" A kruciš." Medvídek udělal krok zpátky a se založenýma rukama pozoroval vrtícího se zajíce.
" Ty asi nebudeš...nezvířátko, co? Tedy...vypadáš docela zvířátkovsky," Pů se podrbal na hlavě:
" Asi...trošku...jako zajíc."
Otočil se a popošel k potůčku nabrat vodu, aby zajíce vyprostil.
Medvídek se sklonil k hladině a spatřil svůj odraz. Ale nejen svůj.
Po druhém břehu se blížil neznámý útočník. Tiše jako kočka se přibližoval k hranici.
Pů se lekl a neudržel rovnováhu na kluzkém břehu. Jak široký, tak dlouhý se
natáhl po hlavě do vody a dalo mu moc práce, aby se dostal znovu na břeh.
S hrůzou zjistil, že upoutal lovcovu pozornost. Ten se teď zastavil a hleděl přímo na medvídka.
A pak se rozběhl. Pů na nic nečekal a dal se na útěk. Běžel do lesa a pak po cestičce k Tygrovu domu.
Tam se musí schovat. Ale stále se přibližující dupání pronásledovatele nevěštilo nic dobrého.
Pů utíkal a utíkal až najednou neměl kam. Před ním zela propast. Pozdě si uvědomil,
že k Tygrovu domku se jde oklikou kolem strže. Dal se přímou cestou a teď nemá už kam utéci.
Před ním hluboký sráz a za ním. Otočil se. Lovec právě vyběhl na planinku před propastí.
Rozhlédl se pomalu nalevo a napravo a opět upřel zrak na medvídka. Pak se dal pomaloučku na pochod.
Při chůzi cosi montoval na krku. Ozvalo se syčení. Totéž potom udělal i na druhé straně.
Položil si dlaně na tváře a medvídek zjistil, že to co neznámý nosil na obličeji byla přílba.
A ta nyní dopadla do trávy. Dvojice čelistí složených ze dvou tesáků se zachvěly a
oči probodávaly Půa jako neviditelná kopí. Medvídek bláhově zadoufal, že jej lovec
kvůli medu pořád nevidí, ale rychlý pohled ho ujistil o opaku. Pád do vody smyl
většinu medu z jeho kožíšku do potoka. Pozpátku došel až ke srázu a zastavil se.
Útočník stál asi pět kroků od něho. Natáhl paži a z pouzdra na předloktí svištivě vyjela dvě ostří.
Medvídek se v návalu hrůzy panicky rozhlížel kolem. A pak něco uviděl v trávě.
Rychle se sklonil a ukryl to v pacce. Lovec udělal jeden krok , pak druhý, třetí.
Pů se trochu přikrčil a zatáhl packu dozadu. Čtvrtý. Rychle přeměřil vzdálenost od
zabijáka a packu natáhl co to šlo. Pátý. Vymrštil tlapku a padl na zem. Lovec se chytl
za hlavu a setrvačností kolísavě udělal další krok. Ten byl však do prázdna. Medvídek se
rychle převalil k okraji propasti. Zahlédl ještě, jak se lovec snaží servat hmotu z očí,
pak se jeho tělo láme o skalní výstupky a dopadá na dno rokle, změněné v beztvarou kaši.
Postavil se. Pohlédl na tlapku, smetl z ní zbytky žvýkačky a s pohledem upřeným na východ
slunce tiše řekl:
" Našel jsem jí, Tygře."





Postavy použité v povídce jsou imaginární a ačkoli zde vystupují zvířátka,
nejedná se o bajku, nehledejte tedy žádné ponaučení (snad jen: nikdy si
neplácejte žvýkačku do očí). Slabší povahy ujišťuji, že při psaní povídky
nebylo zabito ani zraněno žádné zvířátko. Pravda je někde venku!




M. H.







________________________________________________________________________________

Poznámka pod čarou:
Jelikož mi bylo vytčeno, že má pohádka nemá ten správný konec, dodávám, že Pů,
si pak našel jiné přátele (dromedára, housenku, pakoně Úqáčka, tukana a blechu)
a žil s nimi šťastně až do další globalizace.