Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
smíšek 3 (hakolase)
datum / id21.12.2004 / 138597Vytisknout |
autorexorcista
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno3370x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
třetí pokračování od toho prvního...spíše tedy volně vyplývající vyprávění
smíšek 3 (hakolase)

V zemi snů se právě ráno rozhodovalo, jestli stojí za tu námahu vylézt z pod peřiny a začít se nějak realizovat nebo si vzít den volna a zaskočit pak za soumrakem na partičku mikáda. Na obzoru se povalovala oblaka a, z určitého pohledu, to vypadalo jako neurčité tušení tvarů. Pán snů byl dnes asi trochu roztržitý. Svítání nadběhlo slunci a teď se nějak nemohli pohodnout na které straně vlastně mají vycházet. Vysoko na obloze kroužil pták, pomalu klesal a klesal, až se snesl na okenní parapet. Chvilku mžoural do místnosti, poskakoval a jeho spáry vydávali při dotyku s mramorem klapavé zvuky. Korálková očka těkala z místa na místo a důkladný pozorovatel by postřehl v celkovém ptákově chování mírnou nervozitu.

Chmm…echmm…mmm“

Matthew, velký a starý havran, přestal poskakovat a doplnil své vyjádření zklamání úšklebkem. Vzhledem k tomu, že měl místo většiny tváře zobák, byl to v celku heroický výkon. Ještě chvilku se díval do místnosti. Pak dvěma skoky docílil otočení vlastního těla o 180° a seskočil z okna. V místnosti stála ustlaná dřevěná postel, u ní noční stolek s lampičkou a pod oknem velká lavice s ošoupaným sedátkem. Na jedné ze zdí visel velký obraz v mořeném rámu. Je zajímavé, že kdykoli se v běhu vyprávění objeví důležitá věc, myslím tím věc velice důležitá pro další běh příběhu, věc, která ovlivňuje základní děj, tak právě taková věc je zmiňována jen okrajově a nezřetelně, jako by v náznaku a navíc bývá ještě tento předmět halen do stínu nebo pokrytý nevysvětlitelným povlakem tajemna. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že lidé očekávají v příbězích tajemné elementy. Věci, které přesahují normální chápání a které evokují jemné, sotva znatelné mrazení v oblasti šíje. Obraz, který visel na stěně napravo od dveří měl jednoduchý, prostý rám, barvy zašlého ebenu. Byl široký na polovinu rozpažení a vysoký přibližně stejně. Visel ve výšce obličeje středně vzrostlého muže a byl o několik milimetrů vychýlený na levou stranu. Malíř si dal evidentně záležet a vynaložil veškerý svůj um aby malbu dokončil. V barvách se dalo vytušit časté začínání s o trochu jiným barevným odstínem. Navíc se zdálo, obzvláště při dlouhém pohledu, že obraz vám poněkud deformuje perspektivu pocitem nesmírné vzdálenosti na dosah ruky a rozhozením základních proporcí. Obraz byl navíc halený do stínu.


* * *


Regály se táhly do nekonečna. Nebo tak se to alespoň zdálo z pohledu toho, kdo stál na jednom z jejich konců. Knihovník systematicky třídil sny, uložené v regálech. Jeho podpatky vytvářely na podlaze kakofonii šouravých a klapavých zvuků. Tempem profesionála věčnosti přenášel chybně zařazené sny, poškozené sny přemisťoval do Smíškova kouta na pracovní stůl a sem tam se pozastavil. To když v něm nějaký ze snů vyvolal tiché vzpomínky. Jeho ruce právě držely křišťálovou lebku s rudou růží uprostřed mozkovny. Když se podíval do očnic a trochu lebkou pootočil, zdálo se, že lístky růže se rozvíjejí. Knihovník měl rád nápadité sny. Většinu z nich vytvořili spolu se Smíškem, ale tenhle byl jeho vlastní prací, vznikl ještě před tím, něž Smíšek přišel do Morfeovi říše. Cítil, při pohledu na lebku, jemné lechtání hrdosti v zátylku. Celá knihovna byla tvořena obrovským sálem ve stylu barokní katedrály. Gigantická podloubí mizela kdesi u stropu, samo sebou předpokládáme-li, že někde nad chomáčem par a mléčné mlhy něco takového jako strop bylo. Pokud by někdo z lidského plemene hleděl delší dobu na strop knihovny, určitě by ho popadla závrať. V sále nebylo žádné osvětlení, ale vše bylo prostoupeno nažloutlým svitem, jakoby jen mimochodem regály, stěny i podlaha měkce zářili. Zapleskání křídel. Knihovník se otočil k protějšímu regálu a položil lebku na její místo.

Buď zdráv, Matthew, jestli hledáš Smíška, musím tě zklamat, není tady.“

Havran naklonil mírně hlavu ke straně, dávaje tak najevo podezření:

Jo, jo, jo…moc pěkný ráno…hele, jak víš že hledám Smíška…eee…třeba jsem přiletěl za tebou.“

To si nemyslím, Matthew, málokdy jsi sem zaletěl z vlastní vůle před jeho příchodem a teď, když se ukážeš, sedíš zase u Smíška na ponku a povídáte si spolu.“

Knihovník popošel o pár metrů a zastavil se před snem o barvách a vanilkovém rohlíčku s housličkami. Vzal ho do ruky a zamyšleně si ho prohlížel. Matthew se třemi skoky přemístil k němu:

Mňo…hele, asi máš pravdu…nebyl sem v poslední době…hmmm…zrovna společenskej…ale…“

Knihovník, s očima stále upoutanýma snem, se pousmál:

To je naprosto v pořádku, Matthew, nevyčítám ti nepozornost, stejně si nemyslím, že mi dva najdeme společné téma k hovoru. Jestli hledáš Smíška, má dneska volno. Myslím, že se bude toulat někde kolem Kouzelné krajinky. Požádal Pána. Potřeboval si trošku setřídit myšlenky po té nemilé události s Noční můrou v zahradě snů u Elesu.“

Jo, to chápu…ehm…tak já teda zase poletím…někdy se stavím…fakt.“

Rád tě uvidím, Matthew, rád tě uvidím. A vyřiď Smíškovi, ať si nic nevyčítá. Noční můra za to nestojí.“

Žádnej problém.“

Matthew se koutkem zobáku pousmál, další ukázka neskutečné zobákové mimiky, a pak seskočil z police. Na půli cesty k zemi se mu podařilo roztáhnout křídla a zamanévroval směrem ke stropu. Knihovník jeho let chvilku pozoroval, připomínal mu vzpomínání starého člověka, pak se vrátil ke své práci. Po chvilce zase zastavil, podíval se ke stropu a pousmál se. Vždycky si myslel, že někde tam nahoře, kam se nikdy nedostane, je okno. Bylo to příjemné, vědět že měl pravdu. Ulehčeně si povzdechl. Třeba to bude opravdu pěkný den.


* * *


V domě Tajemství bylo ticho. Tedy, relativně ticho. Samozřejmě tu tikaly hodiny, ve stěnách sem tam vrzlo a ve sklepě bylo ticho nakažené napětím z přítomnosti něčeho blíže neurčeného a nepředstavitelně odporného. Tak přesně tenhle druh ticha se fikaně ukrýval za dveřmi domu Tajemství. Ticho se tu ukrývalo před hlukem v domě Záhad. V domě Záhad byla docela hlasitá rvačka. Její zvuky doléhali až sem. Ticho se ustrašeně dívalo klíčovou dírkou a znechuceně by si, nebýt tak nemluvné, mručelo pod nos. Na schodech zaškrábali drobné drápky. Ticho zděšeně uteklo do sklepa, rozhodnuto riskovat setkání s něčím blíže neurčitým a nepředstavitelně odporným. Na posledním schodu se zastavila groteskní postavička. Vypadala jako dráček s velkýma nohama, malými křídly a hlavičkou jako brambora, zakončenou zobcem, kupodivu podobným těm co mají krakatice. Ve skutečnosti to byl Irving. Maličký dráček s velkýma nohama, malými křídly a hlavičkou jako brambora, zakončenou zobcem, podobným těm co mají krakatice. Irving trochu nejistě zavětřil, přimhouřil očíčka a pak zvláštním způsobem, složeným převážně z poskoků a zběsilého mávání křídly došel k oknu. Posadil se na opěrátko gauče. Slunce se pohádalo s úsvitem a na truc zapadalo. Protější strana domu, na kterou se právě Irving díval, zářila zlatavou barvou. Stín, vrhaný ohrádkou vypadal pohádkově nádherně. Stromky v zahradě vrhali stíny a za obzorem se dalo ještě zachytit poslední kousky slunečních paprsků, které vrhali barevná prasátka ve tříšti skleněných střípků, letících společně s mírně obtloustlým mužem. Muž vypadl z okna. Přesněji řečeno byl vypadnut. Respektive vyhozen. Těžké tělo dopadlo do zahrady s praskáním lámaných kostí. Zasténání bylo téměř neznatelné. Irving si na to pořád nezvykl. Seskočil z opěrátka a pospíchal svým směšným způsobem muži na pomoc. Jak hopsal trávou a mezi stromy, zachytil v rozbitém okně domu Záhad Kainův pohled. Nebo spíše úšklebek. Kain stál u okna a díval se do míst, kam Ábel dopadl. Ruce měl založené na prsou, zamračené, husté obočí zakrývalo temné a kruté oči. Pak si Kain odfrkl a odešel někam do domu. Irwing dohopkal až k Ábelovu tělu. Okolní stébla trávy byla ostříknuta kapkami krve. Ábel ležel v nepřirozené poloze pod kmenem broskvoně a vodnaté, do široka otevřené oči hleděli nepřítomně k obloze. Maličký dráček dohopkal až k Ábelovo tváři, opatrně do ní strčil zobáčkem a když viděl že se jedno oko mírně přivřelo, sedl si vedle a čekal.

Iirgrrrrriiiiirh !“

Řekl Irwing a soucitně pokýval hlavou.


* * *


Matthew letěl. Ten fakt, sám o sobě nebyl nic světoborného, vzhledem k tomu, že byl pták. Ale vždycky se mu okrajově v podvědomí promítali záblesky vzpomínek na dobu, kdy ptákem rozhodně nebyl. Díval se na krajinu pod sebou. Snovou krajinu. Blížil se ke Kouzelné krajince. Už dlouho se rýsovala na horizontu. Maličká kulička, diamant, zářící na vzdáleném pásu oblohy. Bylo jich několik. „Rajských zahrad“, „vysněných Edenů“, které si spáči vytvořili ve své hlavě a kam přicházeli každou noc. Ať už to byl Malý ráj, Duhový les, Horský svět nebo trochu neskutečnější Tříštivá spektra jednoho dítěte s bujnou fantazií z periferie Varšavy. Patřil k nim i svět Kouzelné krajinky. Ten však vytvořil Smíšek. Když se spáč vnořil do kapky křišťálového lesku, uslyšel jemnou melodii větru ve stéblech trávy a větvích stromů, šoural se bosou nohou v oroseném koberci mechu nebo jen tak ležel a koukal do mraků, začal trochu chápat, co vlastně Smíšek myslí tím svým „Krása a štěstí se nedají vysvětlit, můžeš je jen vycítit a s díkem přijmout.“ Matthew byl spíše realista. Jeho štěstí se skládalo z bidýlka v teplé místnosti, malého hlodavce dvakrát denně a minima problémů. V poslední době ale rád zaletěl právě do Kouzelné krajinky. Často tam našel Smíška. A, tak nějak vůbec, bylo tam hezky. Ještě pár mávnutí křídly … a Matthew se vnořil do Kouzelné krajinky. Přivítal jej zával vlahého, jarního vzduchu, plného vůně květin a unaveně se protahujícího života. Pod ním se táhla zeleň, protnutá místy žilkami říček a potůčků, jako pihami poťopkaná místy barevnými zrnky květin. Nad hlavou mu putovaly mraky, odvážně se vrhaly do tvarových alegorií, vytvářely složité obrazce a epochální výjevy z mýtů. A pak se zase měnily v nadýchané obláčky pěny. Matthew na chvilku zapomněl, že je starý a nerudný havran, tělo mu zaplnila energie, rozepjal křídla jak to šlo nejvíc, zavřel oči a kroužil. Opisoval spirálovitě velké kruhy a připadal si jako orel nebo sokol. Nespoutaný, divoký a ostrý jako školákova tužka před písemkou. Cítil tu moc, tu sílu raději zemřít než se nechat upoutat, vzrušení z praskání trhané kůže, z brutality nořeného zobáku do tělíčka oběti a zostření smyslů při střemhlavém letu k zemi. Jeho tělo bylo plné. Měl pocit, že energie z něho musí unikat všemi póry a vytvářet na obloze za ním duhovou stopu. Rozevřel doširoka zobák a vykřikl. Nebyl to orlí křik. Ani zvolání sokola. Dokonce ani havraní krákání. Bylo to volání duše, která se rozhodla vykašlat se na degenerující tělesnou schránku, na kouli s řetězem u nohy, na svoje kořeny a uposlechnout volání věčnosti. Byl to zvuk svobody. Probral se z mátožného vytržení. Zamžikal do světla a natáhl rychle unikající vůni odezněných pocitů. To se mu při příletu do kouzelné krajinky stávalo často. Trochu podezříval Smíška, že přidal do vzduchu ve snu nějaké afrodisiakum, ale ve skrytu duše doufal, že je ta síla a energie v něm samém a jen čeká na podobné příležitosti aby se ukázala. Přestal kroužit po obloze a zaměřil se na hledání Smíškova koutku. Nebylo to zase tak složité. Smíšek sedával nejraději na vrcholku skalnatého srázu, zarostlém na hřbetě měkkou trávou. Byla tam bříza. Matthew nikdy nepřišel na to, proč se Smíškovi tolik líbí právě tenhle strom, ale jeho se také nikdo neptal, proč mu chutnají víc zamřené krysy než ty čerstvé. Bral to jako jednu z „těch“ věcí. Každý má přece právo na tajemství. Klesal ke srázu. Kolem bylo spousta křoví a nedaleko rostly první stromy velkého lesa. Opatrně si sedl na jednu z nižších větví stromku flekatého jako dalmatin a díval se do krajiny. Sráz měl ještě jednu nádhernou vlastnost. Bylo z něho vidět do dalekého kraje. Bylo vidět plynoucí řeku, když jste nastražili uši, mohli jste slyšet jak šumí její peřeje. Mohli jste sledovat západ slunce, kdy na obzoru prosvítají poslední paprsky škvírami mezi lesními velikány a vypadají jako tančící oheň. Mohli jste mít pocit, že víte o každém broučkovi, každé živé bytosti v krajině pod vámi a že můžete kdykoli sáhnout tam dolů a měnit běh času. Měli jste pocit …

Hoj, Matthew, který vítr tě sem zavál?“

Černý havran se skoro neznatelně nahrbil a klasickým dvojskokem se otočil o 180°.

Sakra, Smíšku, chceš abych zdechnul na leknutí?“

Smíšek chvilku přemýšlel. Celé dva kroky, které mu zabralo vyjití ze za břízy.

Byla by to, tuším, fascinující podívaná, ale…myslím…ne, nechci.“

Smíšek se usmál a dal tím příteli najevo, že s tou fascinující podívanou žertuje. Posadil se na zelenou trávu a opřel o kmen. Mošnu, kterou měl přes rameno, položil opatrně vedle sebe.

Tak,“ Zaklonil hlavu a zavřel oči:“ Co mi neseš, můj posle dobrých zpráv?“

Matthew chvilku přemýšlel, dalo se to velice dobře poznat podle toho, že křečovitě pohyboval hlavou. Najednou nevěděl jak začít.

Chrmmm…hele, nemoh sem si nevšimnout, že si od tý události s noční můrou nějak zamlklej…eee…trochu…“

Matthew se úkosem podíval na Smíška. Seděl v nezměněné poloze u kmenu. Zapadající slunce si trochu hrálo se stíny na jeho tváři.

Teda…mě do toho nic není…“ vychutnával si Matthew hořkou pilulku:“ Ale ON se zajímá jestli je všechno v pořádku.“

Smíšek lehce pokyvoval hlavou, jako by se jí na chvilku zmocnil vítr, ostýchavě cupitající okolo. Prsty si pohrával s lemem brašny.

Tak Pán se zajímá?“

Hele, kámo, On by jen rád věděl, jestli jsi v pořádku. Je jasný že tě to vzalo, to asi každého na tvým místě … teda mimo JEHO, samo sebou …, jde mu jen o to, že … hmmm … víš…“

Matthew se velice úspěšně zamotal do vlastních slov. Zakroutil hlavou.

Já to moc dobře vim, že mi u všech ptačích hnízd rozumíš, jenom mě v tom necháváš vykoupat, to od tebe teda není vůbec fér smíšku!“

Černá ptačí hlavička se protáhla dopředu a očíčka zlobně přimhouřila. Havran bezděky zasyčel, jako když uniká pára, téměř neznatelná korunka na krku se načepýřila.

Smíšek se pousmál a po očku kouknul na kamaráda.

Myslím, že támhle u lesa jsem zahlédl mrtvého rejska, Matthew, tak už se nezlob … nebo snad nemáš chuť?“

Pták zpozorněl a rychle se podíval doporučeným směrem, pak se ale otočil zpátky a vyčítavě naklonil hlavu na protaženém krku.

Hele, hele, tak lehce ti to neprojde, todle děláš furt. Uděláš si ze starýho havrana šaška a pak mě chceš podplatit chcíplou myší, za to bych ti měl vyklovat oči!“

Rejsek.“

Na tom nesejde jestli je to myš nebo rejsek … echmm … určitě je to rejsek?“

Jako že já jsem tvůj přítel.“

Matthew chtěl ještě něco dodat, ale nakonec zaklapl zobák a odlétl k lesu. O pár vteřin později se ke Smíškovi zaneslo sotva slyšitelné:“ No to mě oškubej a nacpi nádivkou, fakt, rejsek, a už tu musí ňákou dobu ležet, bašta!“

Opravář snů se usmál. Ještě na pár chvilek zavřel oči a rovnal si myšlenky v hlavě. Pomalu a opatrně uložil vzpomínky na dobu strávenou v domě Strážkyně Elésu, půvabné snové víly a pohladil lístek, který mu Elés věnoval. Pak otevřel oči, zhluboka se nadechl a čekal až se havran vypořádá s rejskem. Matthew vždycky tvrdil, že nejlepší jsou oči a Smíšek zase tvrdil, že mu stačí vlastní představy a nemusí vidět všechno. Pomyslel na svůj ponk, jak zná Knihovníka, jistě plný pošramocených snů a usmál se. Vzal si mošnu. Stejně už chtěl jít.

* * *


Ábel se šoural ke svému domku. Na rameni mu seděl Irwing a velice dobře se mu dařilo šířit kolem sebe auru lítostivosti.

Argrrrrh?“

Ne ne ne, Irwingu, s tím se nic dělat nedá, víš, takhle je to už dlouho a… eee… a já si myslím, že to tak ještě…“

Argh.“

Ano, dám si na ně pozor…že to tak ještě dlouho bude“

Ábel se opatrně šoural do schodů, jednu nohu táhl za sebou, ještě se mu úplně nezahojil výron kolene a každý pohyb byl odměněn prudkou bolestí. Došoural se ke dveřím a tiše odpočíval před tím, než se jeho ruka dala na dlouhou cestu ke klice. Nestiskl ji. Na šíji ho něco nepříjemně chladilo. Irwing těkal rychle korálky oček z místa na místo. Ábel se pomaličku, centimetr po centimetru, pootočil. Díval se koutkem oka na protější dům. Slunce na chvilku vyjuklo za obzorem, jen aby se přesvědčilo, že úsvit si bez něj neví rady a zase pomstychtivě zapadlo. V tom záblesku zlatavého světla zahlédl Ábel na vteřinu věčnosti v okně tvář. Kainovy oči sálaly směsicí zla, nenávisti, posměchu a opovržení. Pozoroval bez hnutí bratra, víčka přimhouřena a svaly ve tváři zatnuté v ironickém posměšku, až mu začali bělat koutky rtů. Kdyby ten pohled zasáhl školeného psychologa, asi by si okamžitě vyžádal mezi sebe a autora tváře několika palcové neprůstřelné sklo. Ábel si připadal spíše jako velice používaná testovací figurína v podniku testování aut. Už kolikrát přemýšlel, jestli je opravdu nutné, nechat se zas a znovu zabíjet. Mimoděk podrbal Irwinga na holé hlavičce. Dráček zapředl a z nozder vypustil trochu kouře, co voněl jako jablečný tabák. Ábel otevřel dveře a pak, když vešel dovnitř, je zase pečlivě zavřel. Nezamkl. Neměl klíč. Dveře ostatně nevlastnili klíčovou dírku. Dobelhal až ke křeslu a bolestivě se do něho ponořil. Irwing přelezl na vršek opěradla a přesunutím těžiště na zakrnělý ocásek dosáhl toho, že si sednul. Malým předním pařátkem se chytil Ábelovi hlavy. Přimhouřil očka. Ábel se ještě díval do okna, za kterým už byla v této chvíli tma. A za tmou dům, okno, bratr, Kain. Šepot zněl jako tiché mrholení deště na střechu z hliněných tašek:

Kamaráde, myslím, že dokud mě on zabíjí, může, tam někde, v tom lidském světě, vítězit dobro. Jako kdyby jsme já a on byli velké závaží na váze dobra a zla. Dokud tady, v říši snů, v domově pána Morfea, bude vyhrávat Kain a Ábel prohraje, může to být u lidí opačně. Někdy, milý Irwingu, někdy se mi zdává ve snu, že je to naopak, že mě nezabíjí, ale večeříme spolu nebo třeba hrajeme mikádo.“

Ábel zavřel oči.

Jenže, ani nevím proč, budím se pak se strachem.“

Irwing pomalu slezl z opěradla a stočil se mu na klíně do klubíčka. Vždycky spal s jedním okem otevřeným a sem tam zaškubal pařátkem jako pes. Šepot byl už skoro slabý jako myšlenka.

Já nevím, maličký, proč to tak je, jenom cítím, že to tak má být.“

Ticho, s nadějí tam, kde by se u někoho jiného řeklo tvář, nahlédlo do místnosti a protáhlo se mezi veřejí a stěnou. Roztáhlo závoje a se spokojenou úlevou se rozhostilo v pokoji. Ábel spal. Irwing chrupal na jeho stehnech. Sdálo se mu červeno s lanýžově šmolkovým a okolo sem tam hrozinka. Ábel nesnil. Nebo pokud ano, nebylo to tak zjevné jako u dráčka. Na nebe odkápnul kulatý měsíc, svítil stříbrně a kolébavě si mlčky pobrukoval „Good Morning Sunshine“. Hvězdám to bylo jedno. Prožívaly těžkou depresi. Soumraku nedávno ujelo, že hvězdy jsou vlastně planety, zářící odrazem slunce a to je pěkně vzalo. Byla tichá, noc. Jen za obzorem se téměř neznatelně ozývalo nakvašené brumendo slunce při hádce s kuropěním.


***

Smíšek stál ve svém pokoji. Díval se z okna, na obloze kroužil Matthew. Brašnu s nástroji při příchodu odložil na lavici pod oknem. Otočil se a přešel k obrazu. Hleděl na plátno v rámu. Soustředěně prohledával každičký milimetr povrchu, hladil ho pohledem, ohmatával jej očima a hltal výsledný efekt s lhostejnou dychtivostí žíznivého tonoucího. Stál před ním dlouho. Upřeně. Nepřítomně.

Musíme uznat, že se tento portrét povedl.“

Smíšek sebou trochu trhnul, ale už se mu podobná věc párkrát stala, takže zase tak moc překvapený nebyl. Koutkem myšlenek ho očekával, jen netušil kdy přesně přijde.

Mmm… pravda, mohlo to dopadnout i hůř… „

Smíšek nenašel rychle nějakou hezkou alegorii, tak nechal konec věty vyznít do ztracena. Vlády nad prostorem se opět ujalo ticho. Cítil HO kdesi vedle sebe, mírně za sebou. Je to jako když se vás vaše podvědomí vědomí i nevědomí najednou snaží přesvědčit, že vaše oči utrpěli kolizi s přeludem. A zároveň, celá vaše bytost ví, že ten „přelud“, je stokrát skutečnější než vy sami. Ale, jak už jednou Smíšek utrousil, dá se na to zvyknout. Nejhorší je právě ta plíživá síla prvního dojmu po zjištění, že to mravenčení v šíji není jen průvan, ale JEHO přítomnost. V reálu si na to nezvykl nikdy. Jen trochu otupěl.

Máš pravdu, Smíšku.“

Další pomlka. Ani jeden z nich na toho druhého nepohlédl. Ne za strachu nebo nenávisti. Nebo snad lhostejnosti. Situace to jednoduše nevyžadovala.

Byl za mnou Matthew…“

Vím, poslal jsem ho k tobě, jste přátelé, doufal jsem, že tě trochu potěší, blízkost přítele.“

Smíšek přivřel oči a zhluboka se nadechl.

Co uděláš s noční můrou?“

Morfeus si dopřál několik vteřin pomlky než odpověděl.

Vrátím ho do snů, patří tam a bez něho by ve snech byla mezera. Jen mu trochu…mmm…přistřihnu křídla. Už nebude hrozba, tedy určitě ne pro ostatní sny.“

Smíšek sotva znatelně přikyvoval. Pohledem stále lpěl na obrazu. Temnota malby, teď, v Morfeově přítomnosti, jakoby pohlcovala okolní barevné spektrum.

Pamatuješ si, jak jsi za mnou přišel a chtěl abych namaloval ten portrét?

Pán snů vydal tichý zvuk. Mohl to být vzdech, nostalgický vzdech, nebo také pousmání nad vzpomínkou. Ačkoli mohlo to být i tisíce jiných emocí.

Samozřejmě, a ty jsi odmítl. Řekl jsi: „to nemohu, nedokážu namalovat co nechápu a nedokážu pochopit to, co je větší než já, to v čem se sám nalézám.“

Smíšek se otočil na Morfea.

A přece se mi to podařilo. Musel jsem namalovat tvůj portrét, musel jsem to udělat pro zachování říše snů takové, jaká má být. Štětcem z kadeří snové víly, barvou z krve snových bytostí a na plátno z kusu tvého pláště. Na pokraji smrti snové země. Překonal jsem svůj vlastní um a talent. Stal jsem se součástí tebe.“

Poslední slova Smíšek skoro vykřikl. Oči upíral na svého pána. Morfeus stál na dosah ruky od něj, ale byl v tu chvíli neskutečně daleko od tohoto místa, daleko od něj, daleko od čehokoli známého. Byl v tom okamžiku svou vlastní říší, každou skulinkou, každým zákoutím, každým zrnkem snového písku, každou myšlenkou v hlavě spáčů. Byl SNEM!

VÍM TO, SMÍŠKU, TEĎ UŽ MĚ NIKDY NIKDO NEVYTRHNE Z MÉ ŘÍŠE, NYNÍ NEJSME ONA A JÁ, VÝTVOR A TVŮRCE, ALE JEDNA BYTOST…A ZA TO JSEM TI PŘIŠEL ŘÍCI DĚKUJI!“

Nikdo nemluvil, nikdo. Smíšek cítil díky všude kolem sebe, promlouvalo samo bytí, nashromážděné okolo. Sklopil hlavu k zemi. Cítil jak se změnil. Jak povyrostl. A cítil se velice unavený. Sedl si na postel, chvíli ještě pozoroval obraz, ale pak už zavřel oči a spal dříve, než se jeho hlava dotkla polštáře. Na okenním parapetu přistál černý havran, korálková očka chvilku neklidně poskakovala po pokoji, ale pak se ustálila pohledem na spáče na posteli. Pták ho dlouhou chvíli pozoroval. Pak se pousmál, což nebylo, díky zobáku, nic snadného a než zopakoval vysokou akrobacii při otáčení těla, řekl směrem do pokoje:

Jsi zkrátka pašák, Smíšku, pašák.“

Pak roztáhl křídla a odlétl někam do pomalu plujících mraků. Jak se ztrácel, nechávala jeho křídla v oblaku trhliny prapodivných tvarů. Ale to si možná už, s těmi mraky, hrála fantazie některého ze spáčů.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.