Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Povídání o jezeře

14. 12. 2004
9
0
7630
Autor
Rowenna

Měla bych synovi pověsit v pokoji záclonu. Vyčistit si zuby. Zapéct brambory a upéct první várku vanilkových rohlíčků. Letos ne, říkala jsem si, letos už ne, a stejně mě už v listopadu svrběly prsty a toužila jsem po vanilkové vůni, která prostoupí celý byt. Trochu jsem hořela, vzplanuly mi vlasy, byla jsem jako fakule, sršnatá páchnoucí fakule. Chytla jsem od adventní svíčky, to jak jsem se nořila pod stůl, abych vylovila telefon, ze kterého bych popřála hezký advent dcerám, mamince, sestře... Vydrbala jsem saponátem okno, a pak jsem před ním stála v rozpacích, co jsem to dělávala potom? Něco jsem na to používala, aby se ta okna leskla. Vypadá to, že jsem okna nemyla už věčnost, není to pravda, myji je tak pravidelně, jak pravidelně je myje normální uštvaná ženská. Jen jsem měla před namydleným oknem okno. Takhle skončíme, bolí nás na hrudi a záda, jsme skoro slepé a buď usneme v půl osmé večer, nebo ve tři hodiny ráno. Nemůžeme si vzpomenout na telefonní číslo domů. Pletou se nám děti, vnoučata, pravnoučata. Vykládáme jako vlastní ty historky, které se nám nestaly. Nevíme, jestli v Jeseníkách nebo v Beskydách tenkrát... ten... to...  Pulírujeme sporák a za ledničkou se nám hromadí mastný fujtajblový chuchvalec. Možná tam někdo bydlí. V noci vylézá, malý šmudla, šplhá po prostěradle, a pak stojí naproti mému obličeji a pozoruje mě. Občas někdo létá bytem. Někdy vím, že je laskavý, vím to, protože se musím usmívat. Někdy je to černá šmouha a je zlá, to taky vím, protože se bojím. Když jsem byla dítě, měla jsem lítající postel. No, které dítě ji nemělo? dnes ta moje stojí jak přibitá k podlaze. Přibitá, přitlučená mrcha těžká nelítavá. Slouží. Je pomocník. Ale nevykládá si se mnou. Nic mi neslibuje. Taky se ale pod ní většinou neschovává bubák, to je pravda.

Jako malá jsem bydlela v jezeře. Nejdřív jsem se tam bála.  Pořád jsem se snažila zachovávat pravidla ze světa tam venku. Neuměla jsem zacházet s ploutvemi a ocasem. Chtěla jsem chodit a nedocházelo mi, že nemusím. Chtěla jsem mluvit, a nechápala jsem, že je to zbytečné. Chtěla jsem více barev než šedou, modrou a zelenou a zlatou. Chtěla jsem se dotýkat zdí a stropů a podlah, chtěla jsem stát zády k něčemu pevnému. Když jsem se poprvé potápěla, dospělá ženská, zase na chvíli jsem se tam vrátila. Tentokrát s gumovými ploutvemi, ale znovu jsem nemusela mluvit, dotýkat se pevných stěn, necítila jsem ustrašenou touhu přitisknout se zády ke zdi, schovat se v co nejmenším prostoru. Na břehu tenkrát stály moje tři děti, musela jsem se vynořit zpátky. Byly malé, minimálně jedno mělo věčně rýmu, jedno pořád padalo, byly ušmudlané, měly hlad  a někdo je musel umýt, nakrmit a utřít jim nos.

Když jsem jela v sobotu večer do Prahy, ve zkresleném obraze na skle okna vlaku jsem zírala na svou tvář. Vypadala jsem, jako by mi bylo sto. Propadlé tváře. Nějakou hnědou krustu na tvářích a bradě. Doširoka otevřené oči, celé bleděmodré, slepé. Já, zatím vidoucí, jsem se dívala na své slepé oči, jak budou vypadat. Cítila jsem morbidní zvědavost. Takhle se nikdy neuvidím, až budu opravdu slepá. Cítila jsem hrůzu. Kradmo jsem si prohlížela starého pána vedle mě a jeho obraz ve skle. Vypadal normálně. Dojela jsem do Prahy a prožila film „Mrtvý muž“. O vizích a tušení.

 

Občas přemýšlím, zda se mám kam vrátit. Najdu cestu zpátky do jezera? Postel vypadá pořád pevná, bezbubáková. Prozatím si ale musím vyčistit zuby, upéct první várku vanilkových rohlíčků, pověsit synovi záclonu v pokoji a povléknout čistě postel. Zapálím si poslední vonnou tyčinku, kterou nesežral pažravý pes, a pak se rozhodnu, že píšu hloupé básně a že je na čase přestat je psát. Ve vodě uteče, ve vodě topí se, zbytečná finesa, a marná láska, nač měnit slova v obrazy pro blázna? Protože

je málo

a je hodně

času ještě do svítání

kramář v sýpce

kradmo zháší

loňské svíce. Ještě takhle

vyhořet. Když už úroda se ztrácí

když už noc se nechvěje

 

a poslední svíce svítí

kterési té v jezeře.


Eilil
11. 04. 2005
Dát tip
..t

Diana
10. 01. 2005
Dát tip
Já měla také lítací sny, ale lítala jsem silou vůle. Měla jsem noční můry v podobě zrzavé zlé ženské, která mne honila - někdy se změnila v rotující válec. A na svůj obraz v oknech vlaků, tramvají a metra se ani podívat nemůžu, tak jsem tam ošklivá. Moc přesvědčivě jsi to všechno napsala. T

Jeheheman
16. 12. 2004
Dát tip
další šmudla:)) Název mě přitáhl, jezera, řeky, moře a rybáře, to je mojééé.. Takže mírné sklapnutí naprázdno. Líbí se mi pasáže se kterými se umím ztotožnit, když jsem byl hrozně malý, tak se mi opakoval sen, kterému jsem proto tenkrát dal i název "O Vlnáčovi". Vlnáč bylo snové jezero nad kterým se nezvykle potichu točil řetízkový kolotoč. A já jsem plaval v tom jezeru, přestože mi tenkrát plavání přišlo jako stejně fantastická dovednost jako létání. (Reálně jsem dodnes neplavec.) Strašně mě to bavilo jak jsem v něm plaval, naprostá euforie. Jezero mělo jednou vadu, že ač bylo velké, bylo snadné jej určitým pohybem silně rozvlnit, stejně jakoje to snadné ve vaně. Z toho jsem měl trošku strach, ale vždy jsem to aspoň na chviličku zkusil a lekl se.. V oknech vlaku vypadá člověk vždycky o dost starší. Dívám se tam jak budu vypadat za dvacet let a jen si přimyslím konečné stádium plešatosti, naší rodince vlastní:)) Jo je to někdy depka, člověka to nutí se do toho okna usmívat aby ten pohled snesl. Tak mě napadá, že jsem naprázdno nesklapl vůbec.. tip samo

romi
14. 12. 2004
Dát tip
*

Rowenna
14. 12. 2004
Dát tip
Katugiro, prevíte, teď jsem si přečetla, čímže se docent skála zabýval. Tyhle věci vznikly z čistých bezalkoholových meditací.

katugiro
14. 12. 2004
Dát tip
Já doufám, že se stále ještě zabývá...

Rowenna
14. 12. 2004
Dát tip
no jo, čímže se zabývá... mizero. Ani slůvko k odskalnění toho textíku?, jo, píšu si u tebe černý puntík. :-))))))))))))))))))))))))))))))))))

katugiro
14. 12. 2004
Dát tip
(jsem se jenom lekl, jestli toho na tomhle světě už nenechal) To je jasné, že vznikly z bezalkoholových meditací - no právě! :) V léčebně si pacient dobrovolně musí psát deník a plno dalších věcí... a ten druhý a třetí odstavec, to věrně připomíná bezalkoholovou meditaci. Na závěr tři slůvka k odskalnění: 1. dej 2. si 3. pivo :)

Rowenna
14. 12. 2004
Dát tip
fakt jo? tohle si píšou? Ono je to někde zveřejněné? Nebo ... ale nebudu šťourat. :-)) Je to možné, že se takhle někam do podobných míst dostanou. Pivo si ráda zase někdy dám, že až žbrundat budu. :-)))))

Rowenna
10. 12. 2004
Dát tip
hele, že aspoň pro někoho bylo promítání dobré. :-))))))))

Tam, kde se nebe potkává s vodou.... :))

Rowenna
10. 12. 2004
Dát tip
vidíš, moje paměť děravá, jak to je? Nezastavíš běh mraků tím, že postavíš loď?

Rowenna
10. 12. 2004
Dát tip
Děkuji, Vissel, za tip, ale tohle už je druhé povídáníčko. Tím lehce lobbuji směrem v historii zpátky. A zároveň proradnému pištovi zdůrazňuji, že on tip nedal.

Jojo, tak to bylo... Ad tip: Posledně jsem ti dal Výběr, to je na několik tipů dopředu. :))

Rowenna
10. 12. 2004
Dát tip
lakomec, lakomec, chytil dědka za konec. :-)))))

!!!!!! (hrozím hůlčičkou) :)

Rowenna
10. 12. 2004
Dát tip
pohroz vlkem, to bude mít větší oučinky. :-)

Dobrá. Hrozím ti tedy opruzením!

gabio
10. 12. 2004
Dát tip
je moc dobrá... docela mě zarazila ta část s tou slepotou... myslím, že bych se do toho okna dívat nemohla... t

Natasha_
10. 12. 2004
Dát tip
Ještě jsem mladá, abych to viděla tak ostře - ale už i mne hadr dohnal, a cídění a plechy a vařečnaté peklo matlavo smirkovo všechno jedno :) Ale...ve tři ráno, aspoň to ne.. :)

katugiro
10. 12. 2004
Dát tip
asi tak od pátého řádku jsem se nemohl ubránit představě, že čtu záznam z deníku jednoho ze Skálových albertovských pacientů, moc zábava, psychedelické rohlíčky a dobrá liferatůra *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru