C O P Y R A I G H T

C O P Y R A I G H T  – všechna práva vyhrazena.

Deník číslo:          Koho to zajímá, začínám si psát deník pokaždý, když mám depku.

Důvod:         Viděla jsem právě v kině Deník Bridged Jonesové 2, a tý ten deník pomohl, tak proč mě ne?

Psala si i váhu... Tak na to nemám... Rudnu už při pohledu na váhu (nemyslím na číslice, protože je to tak půl roku, kdy jsem naposledy dostala odvahu se na ni postavit).

Výška:         167 cm

Barva očí:    skoro modrá (trochu do zelena a do šeda)

Barva vlasů:          od přírody popelavá (taková ta vyblitá), ale zázraky chemického průmyslu způsobily, že se na svět prodrala i ta docela fajn blond

Přítel:                   jeden

Milenec:      žádnej (což není vada na kráse, kdybych neměla strach, že přijdu i o tu jednotku přítele)

Děti:                     nula (a to nějak nemám sílu měnit – starat se o sebe – abych se nepověsila na nejbližší švestce - mi zatím dává zabrat samo o sobě)

Vzdělání:     ukončené střední s maturitou, teď studuju vejšku – třetím rokem (trapný je, že třetím rokem studuju furt prvák)

Datum (no jó vlastně, datum – bych málem zapomněla): 10.12.04 (pátek)

Začít hned psát nějakej děj a strašně Vás zabavit, by sice bylo hrozně fajn, ale kromě toho, že se umím jen blbě šklebit, hrát si na nafoukanou krávu, prudit bráchu a bát se o přítele, neumím vlastně nic. Pořád si hraju, jak jsem fakt strašně nesobecká, milá, chytrá a šikovná. Občas si i (dokonce) na chvíli myslím, že se tvářím děsně svůdně (přitom jsem k smíchu). Taky kritizuju vychrtlý modelky a dělám strašně důležitou, když nadneseně popisuju jejich 180 centimetrů, 40 kilo... A klepu si na čelo, jak se můžou někomu líbit. A nutím se uvěřit svejm kecům, že se velký prsa a mohutnej zadek musí líbit každýmu, kterej se líbí mě. A pak mi sedí dole v žaludku ten děsnej vtíravej pocit. Strach. Obava, že to není pravda. Že i Lukáš kouká po mnohem hezčích holkách. Co sice nechoděj na vysokou a kouřej (protože já nekouřím), ale jsou drobný a příjemný (ne takový ty hrom do police jako já), nechaj kluky bez řečí jít do hospody a nevadí jim, že si občas daj nějakýho toho jointíka. No jo, můj Lukáš není Mark Darcy (supr právník s titulem lord). Je to obyčejnej kluk, kterej má průměrnou práci i plat, průměrný vzdělání... a je moc hezkej. A já ho mám moc ráda. Tuším, že jestli se konečně nedonutím vypustit svoje přefouklý pneumatiky, tak se poohlídne po jiný. Co nebude v noci vyžírat ledničku a tajně se schovávat s rohlíkem na záchodě. A taky se nebude furt litovat...

Dneska jsme byli v kině. Na Bridged – jsem už psala. A bylo to fajn. Dal mi moc hezkou pusu, když jsme se loučili. Ale mě je pořád zle při pomyšlení, že nejede domů, ale jinam. A třeba úplně zbytečně. Ale čert nikdy nespí. Můj čert se jmenuje Daniela Hu (Hu není čínský jméno, je to její zkratka v JEHO telefonu). Takže Daniela Hu. Co o ní vím. Není toho zrovna mnoho. I když jsem se snažila. Pilně (tajně) projížděla jeho telefon. Ale většinou byl rychlejší, takže jsem ve zprávách našla svých tisíc zpráv (zajímavý, nevšimla jsem si, že bych mu psala jen já) a jinak nic. No a do odeslaných jsem se kouknout nestihla, protože tolik času o samotě jsem s jeho Nokií nikdy neměla.

Když jsme byli s rodiči v Harrachově (docela fajn na to, že to bylo s rodiči), seznámila jsem se s Danielou Hu poprvé. Je to asi dva měsíce. Lukáš tvrdě spal (po těch túrách, co nás nutil táta ušlapat, se nedalo ničemu divit). Já bych spala taky, kdyby ve mě nehlodal pořád červík pochybností a kdyby Lukášovi nezapípal telefon. Lukáš se ani nepohnul. Počkala jsem ještě chvíli, jestli se nezmění rytmus jeho oddychování, a pak (s knedlíkem v krku) jsem vyrazila na prověřovací akci. Na stolku jsem popadla telefon a mega rychlostí jsem s ním zmizela na záchodě. Zamkla jsem (i když vcelku zbytečně, tyhle hotelový hajzlíky mají zámek i z venku snadno otevíratelný pro případ šikovných dětí a podobně postižených opilých německých důchodců). Prkýnko jsem sklopila dolů a stáhla kalhoty (nevím proč, čurat se mi nechtělo). A otevřela jsem přijatou zprávu.

Od: Daniela Hu.

Ahoj Luky, jak se Ti na horách líbí? Už jsi pročištěnej? Měj se hezky. Pa Daniela.

„Sakra, kdo je Daniela?“

„Ty se mi hrabeš v telefonu?“

„No a? Povíš mi, laskavě, kdo je Daniela Hu?“

„Kámoška!“

Pláč. Výčitky.

„Daniela spí u Petra Hulana. Proto to Hu.“

„A co ti má co psát nějaká Daniela? Vždyť ví i to, že jsi na horách. To jsi s ní asi musel o tom mluvit, ne?!“

Pláč, výčitky, pláč.

„A jak jako spí u Petra?“

„No prostě u něj bydlí! Ježíšmarjá! Možná s ním spí!“

„Takže coura, jo?!“

„Jo, coura...“

Za nějakej čas jsme jeli s partou na Moravu, do sklípku. Skvělej víkend. Opileckej. Malinko. No a kdopak Lukášovi psal? No Daniela Hu, přece. Už ani nevím co.

(Zvoní mi telefon, pardon. Luky. Půjčila jsem mu auto. Odvezl mě z kina domů a pak sám odjel. Má za úkol, že po každý, když si půjčí kárku, musí mi hned, jak dorazí domů, zavolat. Teď to asi vypadá, že jsem děsná stíhačka. No, asi jsem. Ale tohle je z docela prostého důvodu. Lukáš ještě nemá řidičák – teda teprve si ho dělá, má za sebou asi deset jízd, docela brzo, když už tak šest let řídí...

„No ahoj,“ zvyšuju hlas. Asi si někde v podvědomí myslím, že je to roztomilý.

„Tak jsem doma.“

„To jsi teda rychlík.“

„V pohodě, všude bylo prázdno.“

„Dokaž mi, že jsi doma!“

„Káťo, pozdrav Jíťu.“

„Čaau!“ zdraví mě Katka. Ooouuu.

„Promiň, Luky. Já ti nevěřila.“

„Cos mi nevěřila?“

„No, žes jel doopravdy domu...“ říkám plačtivě. A ne schválně, ale protože se mi do očí tlačej opravdový slaný slzy.

„A kam bych asi jel?“

„No, třeba za Danielou...“ už to nejde udržet. První závodník začal sjíždět po mý tváři. Byl rychlej. Druhej vystartoval v závěsu a pozor, už ho dohání. Ale co se stalo? Třetí jezdec vůbec neměl být na dráze. A už finišuje. Blíží se velký červený cíl. Fakt chutnají slaně.

„Ty jsi ale trumpetka. Na Danielu žárlit nemusíš!“

„Ale když ona tě pořád uhání!“

„Ale neuhání!“

„Uhání. Je průhledná jak sklo!“ trefnější přirovnání mě v tuhle chvíli nenapadlo.

„No, tak uhání, ale jenom trochu. A já to vím a uhnat se nenechám!“

„Fakt?“

„Fakt. Mám tě rád!“

„Fakt?“

„Jo, fakt.“

„A neříkáš to jen proto, abych ti už dala pokoj?“

„Ne, neříkám to jen proto, abys  mi dala pokoj.“

„Fakt?“

„Ježíši, Jíťo! Prosím tě! Já tě mám moc rád!“

„A teď tady ze sebe dělám zase krávu. Pořád hrozně žárlím. Já vím, že jsem hrozná. Pořád tě stíhačkuju. Pořád ti volám a dělám scény. A já vím, že to je strašný. A taky vím, jak by to vadilo mě!“

„Tak nestíhačkuj a bude všechno v pohodě.“

„To je strašný. Fakt promiň, že ze sebe dělám krávu.“

„Tak nedělej krávu a uvidíš, že to bude fajn.“

„Takže si myslíš, že jsem kráva.“

„Neee!!! Ale už, Jíťo. Hezky se vyspi. Ráno přijedu a pojedem nakupovat ty dárky, jo?“

„Jo. Ale...“

„Žádný ale. Dobrou noc! Mám tě rád!“

„Tak jo, ale...“

„Jíťo! Necháš mě, prosím, alespoň svlíknout. Je tady tak třicet stupňů a já mám pořád na sobě budnu a šálu!“

„Tak jo. Pa. Mám tě hrozně moc ráda.“

„Já tebe taky. Tak už ahoj.“

„Ahoj.“

„Pa!“

A jsem zase za debila... Proč to musím po každý tak podělat? (podělat je snad slušný slovo, ačkoli já pro sebe moc slušných slov nenacházím... jen, že útlocitnější čtenáři by to nemuseli překousnout... a ty, které vědí, chápou...))

Takže Daniela Hu je někdo, kdo možná spí s Petrem Hulanem. Petr Hulan je kluk. (Opravdu?) Seděl prý s Lukášem čtyři roky na střední v lavici. Tak prý musím (!) pochopit, že s ním občas zajde pokecat a posedět na pivko. Já bych to možná i pochopila, kdybych po pěti letech, co spolu chodíme, Petra Hulana alespoň jedinkrát viděla. Petr Hulan bydlí v bytě. (Kupodivu ne na ulici.) A Petr Hulan má spolubydlící. Danielu Hu. A možná, že ještě jednu. Nějakou Báru (co má 206 a Lukáše jednou vezla domů – no hlavně že má 206!). Daniela Hu mi dělá do Lukáše!

Bridged taky žárlila na Markovu kolegyni. A nakonec se ukázalo, že ta kolegyně je lesba. Daniela Hu lesba není! A Daniela Hu, je prý, jak to říkal?

Hádali jsme se, je to asi týden. Proč? Kvůli Daniele. Měl v telefonu nepřijatý hovor. Od NÍ!

„Tak se koukni, jestli jsem jí volal!“ Sice si to mohl z výpisu vymazat, ale doufala jsem, že když by jí volal, tak by nepředpokládal, že se mu budu koukat přes rameno, jak projíždí seznam nepřijatých hovorů (volal mu brácha a on to nestihl vzít).

„No, tak jí zavoláš, až budeš doma.“

„Proč se vy dva zase hádáte?“ začal ze mě dělat debila můj mladší brácha.

„Protože Lukášovi pořád volá nějaká Daniela!“ dotčeně jsem zakňourala.

„Jo? A jaká je?“

„No!“ Spojil palec a ukazovák, přimhouřil oči a mlasknul.

„Hm... Prostě kunda, co?“ Taky vám to přijde nechutný, když chlapi říkají pěkným holkám kundy? Já vůbec nejdřív nevěděla, o čem je řeč, až pak mi to brácha v jedný důvěrný chvilce prozradil. No, čuměla jsem jak puk.

„Jasně, chlape!“ zašklebil se Lukáš. Uraženě jsem se odnesla do pokojíčku. Praštila sebou o postel a objala si peřinu. Zkoušela jsem brečet. Nešlo to. Byla jsem moc uražená.

Koupila jsem si permici na aerobik a do posilky. Minulý týden jsem byla celkem čtyřikrát za sportem. Cítila jsem se skvěle.

Tento týden jsem byla za sportem jednou. Bolí mě záda a kyčel. Přejedla jsem se celkem čtyřikrát. Cítím se hůř než hrozně.

O Daniele Hu jsem neslyšela od tý hádky u nás v kuchyni. Do dneška. Kamarádka mě zvala na posezení s partou. Chtěla jsem vzít i Lukáše, ale musel by přespat u nás, protože v noci se už domů nedostane. Poslední autobus jede v půl jedenácté a nemá smysl jít chlastat na hodinu, že jo. Lukáš se cukal, že v jednom pokoji se mnou a bráchou se mu spát nechce. A že si to zařídí jinak. Nemám na čele napsáno „ryba největší“, tak jsem uhodila: „Chceš spát u Daniely?“

„Stačí jeden telefonát.“

„Děláš si srandu?“

„Ne, prostě si to zařídím po svým.“

„Já s tebou nikam nejdu.“

„Ale já budu spát v Praze!“

„Jestli budeš spát u Daniely, tak spolu končíme!“ Bylo mi špatně od žaludku. Nevěděla jsem, jestli si dělá srandu, nebo ne. Zazvonil mu telefon. Daniela... Zaslechla jsem jenom větu: „To už je to čtrnáct dní? Tak já se nějak ozvu.“

Půl hodiny jsem s ním nepromluvila. Klepaly se mi ruce a nemohla jsem se vůbec soustředit na práci. Na jednu fakturu jsem zírala deset minut a úplně jsem zapomněla, že hledám datum uskutečnění zdanitelného plnění.

Kamarádka mě pohladila po zádech. „Chlapi jsou šmejdi!“

Kolegyně Simona, kterou každej (jakým zázrakem, nevím) respektuje, neřekla ani slovo, ale pak se z ničeho nic zvedla a beze slova šla za Lukášem. Vrátil se a žehlil. Netuším, co mu řekla, ale o spaní u Daniely už nepadlo ani slovo.

Kupodivu jsem neodolala a když mi nabídl, abych mu projela telefon, s chutí jsem tak učinila (po předchozím sebezapírajícím: „To nemusíš dělat. Já ti věřím...“). Jasně, že měl zprávy promazané. Ale už jsem řekla, že nemám na čele napsáno „ryba největší“, tak jsem vlezla i do Výpisů. Jeho Nokie je totiž ukládá do samostatné složky. Důkaz: ve 14:26 Doručeno Daniela Hu.

Nenávidím Danielu Hu.

Žárlím a jsem paranoidní.

Kdyby Lukáš u ní spal, rozešla bych se s ním. (I kdyby to tisíckrát byla jenom kamarádka a on s ní doopravdy nic neměl) A určitě bych celou noc nespala a provedla nějakou hloupost! Pořád mám strach. Jak se můžu zbavit tohodle přízraku. Té Danieli Hu?

Proč všechny ženské časopisy radí, jak chlapa sbalit, jak ho dostat do postele, jak být vášnivá milenka, a v žádném nemůžu najít, jak si ho udržet? A nebo, jak nebýt paranoidní?

Jasně, že musím dělat, jak mě je úplně ukradenej a nechávat se dobývat. Předstírat nezájem a čekat, až to bude on, kdo bude za mnou lézt jako ocásek. Telefony nezvedat na první zavrnění (zvoní až o půl sekundy později). Na zprávy odpovídat až s časovým odstupem. Nepsat první. Nevolat první. Bože, která tohle dokážete?

Proč už nemám po škole a nemůžu si zařídit vlastní bydlení. Ubylo by tolik problémů... snad.

Čtu si to po sobě... Možná je to opravdu ve mně. Asi nemám potřebné sebevědomí. Podezírám ho, protože si nevěřím. A taky jemu nevěřím. Že by mě mohl mít rád takovou, jaká jsem.

Musím zhubnout deset kilo!

Bridged taky chtěla pořád hubnout...

Ale já fakt musím. Jinak se zblázním. Musím dělat alespoň NĚCO!!!

A tohle určitě není KONEC.