jsem...?

Jsem prastará píseň, jejíž slova už všichni zapomněli

jsem štít rytíře bez erbu, co bloudí vlastním žitím

má síla je mou slabostí

můj čas je pouhou metaforou

mozek génia, co myšlenky žádné nehostí

Don Quichote putující za snem a za pokorou

hejno vran, co neúnavně čeká

smrt co nemyslí na sebe, ale na člověka

hrozen citů a sklenice výroků

schodiště plné břitů a dobrovzdání od cvoků

má hlava je medová plástev a život šmouha sazí

často nevidím pro závěj sníh a polibek sladký co mrazí

svoboda blázna ve svěrací kazajce

obloha pekla, sopouch plný květů a jezero plné písku

boháč co v hadrech usíná, s úsměvem, na zemi, vedle kavalce

má zrnka v hodinách jsou jen zápůjčka

vracím se vlastně zpátky

a hodiny s hlasem vtipkujícího kata

bez slova omluvy, bez kledeb a nadávek

spěšně, jak když slepec chvátá

vyvede mě zadními vrátky

a fialky voní jako polibek zázraku v časném ránu

usínám…

usínám…