Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Avdij Smokrew Nikiforojevicz

25. 12. 2004
0
0
2739
Autor
smokrew_b8ie

začátek rozepsané věci, je to pokus o příběh kterému schází děj, takže vlastně nejde dokončit. \"pokračování\" na adrese:http://www.sweb.cz/b8-ie/avdij_smokrew_nikiforojevicz.htm

Poslední den

 

Vítr si pohrával s černými větvemi téměř bezlistých stromů, co se táhly v řadách podél nekonečných chodníků, a na šedý sníh tloukly kapky deště, zapichovaly se a dělaly v něm dírky. Když Avdij otevřel oči, padla na něj opět ta známá tíseň dne, dne který se přes noc narodil, dne, který včera zemřel, ale dnes je tu zase znova, a je na vlas stejný jako den předešlý a jako den, který přijde, i minulý.

I když foukal vítr, ucpávala ulice velmi hustá mlha. Nenechala skrze sebe nikoho projít. Lidi pohlcovala stejně snadno jako auta a vůbec všechno, co se do ní, jedno jakým způsobem, dostalo, nechávala v sobě bloudit a zakopávat. Všem tato skutečnost byla známa a tak se tomu mraku, co se plazil v ulicích, snažili všemožně vyhnout. A když už toho měli dost, tak jednoduše zavolali hasiče, kteří ji vcucli do několika cisteren a převezli. Pak škodolibou mlhu vystřikovali do výšky nad chatrné zbytky hnijících skupinek stromů, které asi ze zvyku nazývali les, nebo nad moře. Chvíli trvalo, než se posbírala a dala dohromady. Na pár hodin dala pokoj. Ale stejně se vždycky se zvláštním potěšením vracela do ulic města, kde se bavila pohlcováním chodců a svítících automobilů, a pak jejich zmatenému pobíhání. V tomhle počasí měli hasiči plné ruce práce.

Bylo ráno, starý a velmi vytrvalý budík kovově a hlasitě tikal, asi aby bylo vidět, že ještě jde, že nezrezivěl tak docela, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když každým úderem, každou vteřinou z něj rez jen odletovala, jako rudý prach. Teď se právě snažil svými těžkými ručičkami za poškrábaným, poněkud vypouklým sklem, ukázat šest hodin a asi tři minuty. Budík vypadal nehybně, a nebýt toho kraválu, řekl bych, že je dávno po něm. Působil až monumentálně, jak stál sám uprostřed nočního stolku s chatrnými zbytky stříbrné barvy, zdál se obrovský a nadčasový. Žil sám pro sebe, tikal a bylo mu to jedno.

Avdij ležel na posteli a hleděl do stropu na místy opadanou omítku, na odhalenou nahotu šedých betonových panelů. A taky na nebe a černé tečky vran co byly v okně. A věděl, že musí vstát a že dokud leží, tak vlastně má jenom tu jedinou starost-že musí vstát. Teď ale pořád ještě leží a nic z toho kolem se ho netýká, jakoby ještě spal, ale nespí. Slyšel jak dýchá i srdce budíku slyšel, a pak to své krysí, jak slabounce tluče a nadzvedává mírně pokrývku v pravidelných intervalech. Vlastně nevěděl ani co je za den. Úterý, nebo čtvrtek. Nejspíš bude středa.

Jakmile vstane, bude muset někam jít a zastaví se zase až tady, tady na tomto místě v šest hodin a asi tři minuty, bude to jako dnes, jako včera. Bude to zítra. Každé ráno to samé, mlha v ulicích a nebe za oknem. Rozmáčená šedá barva a chuť rzy.

Když konečně vstal, otevřel okno do ulice. Pokoj pak okamžitě naplnil chladný a vlhký vzduch. Avdij bydlel v sedmém poschodí, v jedné z těch šedých betonových krabic. Měl malý byt, dvě místnosti, dvě okna a chodbičku, která vedla ven ke schodišti a k  výtahu. Letmo se dotkl čárového kódu za krkem, byl tam. Jeho jméno.

A nevěděl, když tak stál na tom studeném a vším odporném vzduchu nasáklého smogem a sírou z továren, když se právě teď v tomto momentě díval na ty šedé chodce v uniformách civilu, nevěděl a přemýšlel, kolik z nich se zajímá o nicotu, o tu šedou vlhkou prázdnotu, co kape, kdo pozvedá hlavu pod svým křížem v klobouku a dokáže se rozhlédnout, nebo zastavit se a otočit. Ti chodci jsou jen rychle se pohybující tečky, co se stanou jedině prachem a nicotou, co přijmou jen jinou formu toho, co jsou už od samého začátku. Stanou se prachem svých cest, šlápotou, otiskem své boty v prachu. Otisknou se do sebe.

Zavřel okno.

Kvapně se oblékl a ještě když sestupoval po schodišti k výtahu zapínal si kabát. Cesta výtahem byla krátká, ale trvala věčnost. Žlutá žárovka blikala a tlačítka označující jednotlivá patra se neomaleně hyhňala když stiskl to poslední s písmenem P. Výtah rychle sestupoval a zpíval staré odrhovačky. Jediná jeho chyba je, že si za ty roky co jezdí nahoru a dolů neudělal svůj názor. Ta plechová krabice všechno, i ty obhroublé písničky, přebrala od domovníka. A když výtah konečně s cuknutím zastavil, přivítalo Avdij přízemí. Sotva sestoupil po pár ještě vlhkých schodech, zacvakly se za ním těžké vchodové dveře a už ho neodvratně počala pohlcovat ulice, chodců přibývalo, i on se stal chodcem, tou tečkou bez významu, tečkou která jde. A šel, nebloudil ulicemi, za rohem na hlavní silnici mu jel za pár minut autobus. Pro jistotu přidal do kroku.

Ze hnijících černých stromů vytrvale padaly zbytky listí a hromadily se, řadily se jeden vedle druhého, aby se jim hnilo lépe, na promáčený trávník, na ten nepatrně zelený pruh mezi chodníkem a silnicí. Rozpršelo se a během pár minut se ulice změnila, protože zmizel všechen sníh a zůstaly obrovské mastné kaluže. A mlha.

 

...


Přidávám se, píšeš skvěle.

Sidorja
26. 12. 2004
Dát tip
Jetli Ti ještě nikdo nenapsal, že to je dobrý, tak jen proto, že jsou líný číst delší texty, než je pár nesmysluplných a kýčovitých řádků v kategrii "volné verše", které mi jsou ostatně dost "volné". Mně se to líbí.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru