naděje za zdí

starší věc

 

Někdo se za zdí schovává, tak se přeci jenom povedlo někomu utéct.

Asi je to jenom na chvíli, ale přece. I tohle je úspěch.

Někdo utekl sobě za zeď.

Občas se setkáme, vyměníme si pár vět, pohledů.

Občas zase najdu, třeba na ulici, nebo někde ve výtahu, otisk něčí tváře. Číchsi očí.

Stavím kolem kulisy, je to divadlo, velké, nebo malé. Je to groteska, ale jenom v hlavě-před očima.

Když říkají život, snad mají pravdu, ale… spíš bych řekl, že… asi smrt,

spíš bych se ptal jak vážně se na to má člověk dívat.

Kdy se hodí se smát a kdy se mají slzy ronit, počítat, sušit.

Kdy co říct, aby kameny nepadaly, aby se to hodilo.

A kam až se může chodit, aby, aby…, nebylo náhodou zas tak zle, jak by mohlo-kdyby…

To se tak už totiž stává, že se někdo sem tam řízne, nebo pořeže.

Bodne do někoho kudlu, nebo cokoli. Viděl jsem to párkrát i v televizi.

Na tom nic není, pár škrábanců, jizev-je hrdina!

A za sebou má spousty rozbitého skla.

Občas jsem zase strom a pro některý věci se těžko hledají slova, někdy ani to nejde.

A hýbat se ve větru je lepší než někam padat. To vím moc dobře, mám z toho totiž díru v hlavě.

Snad rychle zaroste, se zahojí, doufám.

Teď, když ten černý lesní tygr vyšplhal na strom, tak ho tam nech, ať si aspoň chvíli odpočine, ať je v klidu.

To se tak stává, taky občas zařve, často do ticha, tím ho probodne.

A některým slovům pak ale nejde moc rozumět. Některá se ztratí v ozvěně, něco se prostě zapomene.

Tehdy jsem zas běžel po louce, vlastně to bylo obrovské fotbalové hřiště, asi nekonečné.

Proti mně skákal, hnán větrem-co foukal jen na něj, takový obyčejný modrý nafukovací míč.

Znal jsem ho z pláží a tak, někde od moře, od rybníků.

Ale teď byl velký asi jako já.

Rozběhl jsem se, pak když se přiblížil, tři skoky a už jsem na něm stál, ale v běhu, běžet jsem nepřestal.

A on narostl a letěl víš, a já běžel dál do kopce, do obrovského modrého kopce, nic jiného už nebylo, alespoň na chvíli.

Najednou jsem už víš nemohl, spadnu, řekl jsem si.

A pode mnou je naráz zase ta tvrdá udusaná hlína pokrytá nízkou trávou…plná myších děr.

V rádiu hrajou samé hity, padlo mi i pár šestek, dokonce.

Doufám, že mi ta díra v hlavě brzy zaroste, se zahojí.

Zatím mi svěřují poklady a pak křičí, stálo to kilo, HE!

Těžko říct, z čeho mají víc strachu. Ty fobie mají asi nějak spojené se smrtí. Nebo s dětstvím.

Z jiných životů-ty neznám. I když, určitě budou někde existovat souvislosti. Ty se najdou vždycky.

Hlavně žádné velké pravdy, aby lámaly svět.

Je tu pořád příliš mnoho střepů z rozbitých žárovek a úsměvů-kterým se nedá věřit, jak jsou upřímné.

Ale to čemu věříš je celkem jedno, aspoň teď.

A v tom tichu hodiny tikají. Čím dál rychleji a nahlas.

Spát z ničeho nic a přemluvit ozvěnu k dialogu. Spadl z nafukovacího míče. I to je možné.

Je to těžce positivní vývoj. A všechny ty staré věci jsou pořád na svých místech.

Až se to jednou změní, zblázníš se. To všichni, až na ty co žijou v bufetu. Co jsou na cestě.

Žvýkají svůj suchý chleba a srkají pivo někde narychlo-nastojáka.

Život mrtvým krysám a trochu světla do tmi, nebo obráceně. Teď mluvím nejspíš o Měsíci.

Starý pravdy, co s nima, když se ti třesou ruce.

V rádiu hrajou samé hity, zůstal jsem tam s ním.

A co bude zase k obědu, mrtvé maso, zvíře co nikdy nežilo.

Sežereš co ti dají, nebo si půjdeš něco ulovit? Tvoje věc, hlavně nesmíš porušit smlouvu. Jejich pravidla.

Tady to ale jinak nejde, dokud se dá hýbat-bude se bojovat.

A když se ti melodie zastaví na rtech, vychladne. Pak někde uprostřed ticha, možná, řekneš si.

Něco ti dojde. Nechceš aby tě někdo viděl, nechceš už být slyšet. Tep srdce, nebo hodiny, zvuk zvonu.

Když dáš papír do kapsy, vždycky zbude ještě pár vět, nejsou dlouhé.

Snad není ani doba, aby něco-cokoli-umíralo. Havran má černé vlasy, bojím se, že splesnivý.

Že shnije se světem, v blátě a pod vrstvou listí.

Po tom, co za sebou zavřeš dveře, tě už nikdo neuvidí.

Něco ale stojí za to si pamatovat, i když už to víš.

Pak vlak zastavil.

---