Zabil jsem myš

Zabil jsem myš, co také s ní?
Párkrát se nadechla zhluboka vody
a pak, jako v nějakém zlém snu, třes ustal.
Zplihlé packy s drobnými drápky vysely z pasti,
malé hnědé korálky očí, mrtvé.
Tomu všemu předcházel strach, když se zmítala
chycená mezi drátěné stěny
není kam utéci, naposled si vydechnout a zapálit cigaretu
chtěla žít, tak úporně, že sebou ještě zmítala,
když se past potápěla pod hladinou kbelíku.
Poslední záchvěvy a duše vyprchá
s výstřelem, jako pár malých, nesrozumitelných bublinek.

Loučil jsem se s ní, usmál se a odprosil ji.
Pak jsem vešel zpět do pokoje a pustil Beethovena
a ona zatím, ve chvíli kdy jsem se povznášel nad tento svět,
ta malá, drobná myška kouřila svou poslední cigaretu,
někde v dálce, za stěnou pokoje.

Kdo dokáže vypovědět ty chvíle čekání?

Past stojí za dveřmi, znovu políčená,
a někde kolem koluje další myš, snad její matka, snad její kamarádka.
Nenávidím ji, když v noci šramotí za mou postelí
a já nemohu spát a děsím se představy
že se snad vyškrábe po prostěradle až ke mně.

Snad bych ji utloukl, kdybych mohl, říkám si.
Jediným úderem.
Ale srdce v tom okamžiku svírá představa
těch drobných vyděšených korálků
hledících v poslední minutě zděšení na tento svět.

kdo si zaslouží takto umírat? Zaskočen, s očima vytřeštěnýma
a paží ztuhlou strachem z nekonečné sekundy,
z poslední kapky života.

Snad by se pomočila a podělala a pozvracela, jako Olga Hepnarová,
když ji vedli na popraviště, kdyby jen věděla,
že nedávné sousto bylo soustem posledním.

Snad ví, snad neví.

Nikdo by neměl umírat ve strachu, s očima vytřeštěnýma do světa.
Ale občas se to stává, za dveřmi pokojů
mimo naše oči,
čeká kbelík s vodou a do jeho útrob se pomalu snáší
pastička s hnědými, smutnými očky, v dírách mezi mříží.