Kterak přežít

Čeho jsem se to na téměřstará kolena dočkala

Každé ráno,když se zoufale plížím do zaměstnání,tak si musím představovat, jak vybírám měsíční výplatu z bankomatu, jinak bych se zhroutila a nedošla do místa určení.Představuji si, co pěkného si koupím, kolik kilo čokolády bych za ten obnos dostala v supermarketu, kdybych chtěla. Večer,nejlépe těsně před spaním, opakuji si několik bodů, abych bez újmy přežila další den na Úřadě, v útrobách molocha s neměnnými a krutými pravidly. Vlastně si ty body nahlas předčítám, mám je zapsané v obstarožním zápisníku s koženkovým hnědým obalem. Vycházejí z praktického života a ráda je poskytnu každému, kdo by o to stál.
Zde je tedy několik málo rad k nezaplacení.Přistupme k bodu číslo jedna a ten zní: hlídej si svoje myšlenky, neboť se Ti zračejí ve tváři. Bod dvě: přikyvuj, když se to od tebe očekává. Bod tři: dělej mrtvého brouka, když se to od tebe očekává. Bod čtyři: čas od času pochval účes nebo oblečení nadřízeným. Bod pět: jen když jsou v dobrém rozmaru. Bod šest: tvař se bezpohlavně, když se na tebe usměje kolega, který je tak trochu v osobním vlastnictví nadřízených. Bod sedm: nezúčastňuj se debat o tom, jestli jsou nadřízení fakt tak blbí a nebo se jenom tak tváří, i když nejsou zmiňované osoby v dohledu, neboť i stěny mají uši. Bod osm: choď do práce v nenápadném, mírně ošuntělém oblečení, abys nebudil závist a nesnižoval si tak naděje na vyšší platové zařazení. Na bodu devět a dalších v pořadí pilně pracuji a postupně budu dle potřeby doplňovat.
Co mi ale dělá vrásky, to je moje neschopnost tvářit se přísně úřednicky. Lidi, co s nimi mám v rámci své pracovní náplně co do činění, si myslí, že se mnou mohou vyběhnout a notabene mne i ošidit, když se zatvářím trochu lidsky. Takže nasadím podmračenou masku,pak další masku zvanou "na mne si nepřijdeš",ale...každý, trochu psychologicky zdatný protějšek musí vidět, že jsem duše prostá až důvěřivá a tudíž se stává velice často, že jednání se ubírá nežádoucím směrem. Copak mohu po muži, který se na mne usměje bezbranně až chlapecky, chtít nějaké hloupé doklady, které on, nešťastník, někam nedopatřením založil? Nebo třeba od mladé matky s plačícím dítětem na kolenou požadovat karty obchodního majetku, které se někde ztratily při stěhování?
Potlačuji své mateřské i jiné instinkty a nahazuji upjatý výraz. Nechci věřit svým kolegům, že to chce jen praxi a něco času. Prý tak za rok za dva moje tvář dozná kýžených změn, úřednicky zešediví a svaly v obličeji potřebně zkamení. Nepsané zákony chlebodárce prý je potřebné dostat pod kůži i do krve a musím pro to udělat maximum.Vidina toho, jak stojím na pracáku před vývěskou se zaměstnáními typu "hledáme pracovníka s dobrou znalostí dvou světových jazyků slovem i písmem, desetiletou praxí v oboru podvojného účetnictví a veškeré mzdové agendy a platem úžasných sedm tisíc korun českých hrubého", mne popohání k sebezdokonalování. Před zrcadlem v koupelně každé ráno nacvičuji nekompromisní výraz zvaný úřední a jde mi to už vcelku dobře. Dobře je ale jen za tři, to ví každý školák, mám tedy ještě rezervy a do příštího roku jsem si vytkla cíl a vidím to na chvalitebnou.V koutku své okorávající duše však hýčkám myšlenku na zradu svého stavu šedomyšího. Vidím se v malém krámku coby květinářka či prodavačka knih, stojím uvolněně, usmívám se, promlouvám se zákazníky o životě, o tom, jak ten čas běží, o tom, že život sice není peříčko, ale když si uděláme pěknou chvíli s knihou či voňavou květinou a budeme se mít rádi, hnedle bude na světě krásněji a veseleji.Jak to teď vidím tak vábně napsané černé na bílém, ta touha po změně se ve mně rozrůstá a roztahuje,a já, obživlá mrtvola, sbírám odvahu a skromné střípky svých povědomostí o tom, kterak se píše žádost o ukončení pracovní poměru.

---