Vysvobození

Vysvobození

Po tváři mě stékala horká a moc hořká slza smutku. Celý svět se postavil proti mně. Vše šlo opačně než jsem chtěl.

Stál jsem uprostřed města a vzhlížel k nebi. Měsíc svítil pro radost a hvězdy byly naprosto všude. Objal jsem Henai a přitáhl ji k sobě. Bylo mi nádherně. Život byl před námi a my jsme byli připraveni ho žít spolu. Miloval jsem ji. Neskonale jsem ji miloval. Bylo to jako ve snu.

Měl jsem již několik dívek před ní. Já byl její první. Každé předchozí dívce něco chybělo a nebo vadilo. Jen této nikdy nic. Miloval jsem ji ne proto, že jí nic nevadilo, ale proto, protože to byla ona. Mohli jsme být kdekoliv a já ji zbožňoval. Nemyslel jsem si nikdy, že by mohlo něco tak silného existovat. Ale já ji miloval a milovat budu pořád.

Najednou se odtáhla a řekla mi: „Konec. Nemůžu. Promiň… Prostě musím od tebe odejít.“ Otočila se a utíkala pryč. Již nikdy jsem ji neviděl… Ztratila se pro mě z povrchu zemského. Nikdy jsem ji už nehledal. Nenašel jsem nikdy nikoho takového. Bylo spousta dívek, které se o mne zajímaly…

Byl jsem v laboratoři, když zazvonil telefon. Práce pro mne byla vším a tak jsem neutíkal od byrety a v klidu dotitroval roztok. Telefon dozvonil. „Asi to nebylo tak důležité…“ řekl jsem si pro sebe. V laboratoři jsem byl už sám. Poslední kolegyně, moje dobrá kamarádka odcházela už před hodinou se slovy: „Nepřeháňej to tu dneska. Býváš tady den co den dlouho do noci a vůbec nic nejíš a nespíš. Nemůžeš se pořád užírat. Je to už sedm roků. Jdi domů a dej si večeři a jdi spát…“ Usmála se na mě. „ Vždyť víš, že nemám chuť a spát nemůžu. Nech mě tady. Bude to dobré. Zamknu to tady a půjdu. Neboj …“ Zamračila se na mě a zakroutila nesouhlasně hlavou. “ Zase tady budeš i ráno. Budeš spát na zemi a ráno už budeš mít práci nás všech hotovou. Jsme nejvýkonnější laboratoř široko daleko. Jsme vyhlášení po celé republice. Nikdo tak rychle nemá výsledky. Je to jen kvůli tobě. Spíš denně asi jen pár hodin a děláš i o víkendu, když tu nikdo není. Práci co se má dělat týden máš hotovou za 2 dny. Plat máš ale nízký. Proč vlastně nechceš přidat?“ Zamyslel jsem se nad tím. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem jí řekl:“ Proč přidat? Mě to stačí. Peníze mi štěstí nepřinesou. Nikdy nepřinesly. Jestli chceš, vem si je. Máš rodinu, máš děti. Tobě pomůžou.“ Zatvářila se smutně.“ Vždyť chodíš jako žebrák.žádná žena o tebe pohledem nezavadí. Pojď alespoň k nám na večeři. Zvu tě. Nemůžeš tady být. Nemůžeš na ni pořád myslet. Je pryč. Odešla. Prostě už není. Přestaň se zabývat minulostí a hledej v budoucnosti. Nemůžeš stavět kariéru. Ty nejsi kariérista. Na škole jsi byl flákač. Nikdy jsi se neučil a známky jsi měl průměrné. Dělal jsi toho tolik. Tolik sportů… Všeho jsi nechal po tom zatraceném rozchodu. Milovala jsem tě tehdy. Sdílela s tebou tvůj smutek. A pak… Po roku jsem se tě zeptala. Odmítl jsi mě tehdy se slovy: Nemůžu. Nejde to. Nechápala jsem to. Pak jsem to pochopila. A chápu to i teď. Jsi jí pořád věrný. Ani nevíš co s ní je. Nikdy jsi ji nehledal. Nevím proč, ale neudělal jsi to. Proč?? Když ji tolik miluješ, proč ji nehledáš? Vím, že bys ji našel. Vždycky jsi dokázal najít cokoli. Kdysi ano. Dokázal bys to i teď. Jsi neuvěřitelně zatrpklý. No tak. Dělej něco se sebou…“ Stál jsem tam a díval se na ni. Bylo mi smutno. „Nikdy jsem ji nehledal. A asi ani nikdy nebudu. Možná ano, ale teď určitě ne. Miloval jsem ji. Když odešla, zlomilo mě to. Bylo to neuvěřitelné, ale s ní odešla moje lidskost. Kus srdce se mi ztratilo. Nemůžu ji hledat. Nejde to. Nevím jak to říct. Byla pro mne vším. Když mě už nechtěla vidět, myslel jsem si, že bude šťastnější někde jinde s někým jiným. Teď… Teď už si to možná ani nemyslím. Ale ona má určitě rodinu, má se nádherně a já kdybych se objevil z čista jasna, asi bych jí tím její život jen zkomplikoval. Možná jsem zatrpklý, ale jak vidíš, lidem to nevadí. Ztratil jsem se ze světa a nikdo po mě nepátral. Nikdo se o mě nezajímal. Spolužáci a kamarádi prostě odešli a zapomněli. Byl jsem jen další epizodou.“ Teď již byla očividně rozlícená. „Nikdy jsi nic nepochopil a nepochopíš. Si ignorant. nechodíš mezi lidi. Si pořád jen tady. Umři si tady. Umři si tu a zhnij. To ti pomůže. Zůstaň tady a hnij tady s nějakou vzpomínkou! Dělej si co chceš. Už nejsi člověk. Si stroj. Nemáš ani city!!!“ Vyběhla z laboratoře a zabouchla za sebou dveře. Otočil jsem se ke stolu a začal rovnat zkumavky. Nic jsem necítil. Byl jsem opravdu jen stroj? Mnoho lidí se mi divilo. Nikdy jsem nebyl smutný. Nikdy veselý. Jen mí nejbližší v tomto dokázali rozeznat nálady. Znecitlivěl jsem.

Znovu zazvonil telefon. Šel jsem ho zvednout. Byly už dvě hodiny ráno. Divil jsem se, kdo volá. Mohla to být má kolegyně a zjistit, jestli ještě pracuju. Zvedl jsem telefon. a představil jsem se: „ Tady LFT Laboratories.“ Ozval se ženský hlas. „ Prosím? Je tam Pug?“ Omyl pomyslel jsem si. „Není tady žádný Pug. Tady LFT Laboratories.“ Dlouho byla žena potichu a pak se jen ozvalo: „ Pugu…“ Hlas se na konci slova zlomil jakoby ve vzlyku a žena zavěsila. Podivná příhoda pomyslel jsem si.. Vrátil jsem se k úkolu. Za hodinu jsem chtěl jít spát. Najednou mi hlavou blesklo něco, co mě ochromilo. Pug. Panebože… Pug. Tak se mi říkávalo sem tam na škole. Najednou se mi do očí vyhrnuly slzy. Schoulil jsem se na zem do klubíčka a brečel jako malý kluk. Měl jsem pocit, že mě potřebuje. Chtěl jsem ji vidět. Chtěl jsem ji obejmout.

Bylo mi již 87 let. Byl jsem starý vetchý stařeček. Neměl jsem děti, neměl jsem nikoho. Všichni postupně poumírali. Měl jsem na kontě několik miliónů z mých předchozích úspor. Neutrácel jsem. Neměl jsem za co. Když jsem byl mladý, prodal jsem i byt, protože jsem spával v laboratoři. Neplatil jsem nájem. Nic jsem neplatil. Všechny peníze za celý život mi šly na konto. Přítelkyně z laboratoře odešla i s dalšími a já zůstal sám. Pracoval jsem dnem i nocí. Čas pro mě nebyl nepřítel. Čas pro mě byl jen hodnota do grafů. Celý život jsem věnoval chemii. Později jsem získal ocenění předsednictva Evropy za chemii. Cenu jsem nepřijal. Nic pro mne neznamenala. Dostal jsem spoustu titulů a ani jeden pro mě nic nebyl. Celý život pro mě nic nebyl. V 85 letech  jsem se rozhodl. Chci ji ještě vidět!!! Naposled. Obětoval jsem několik miliónů na její objevení a nakonec se dostavil výsledek…

Stál jsem nad jejím hrobem a v ruce třímal její životopis. Zjistil jsem, že po škole se odstěhovala a pracovala u jedné firmy jako laborantka. Za 5 let se provdala za jednoho muže a počala dítě. Zjistil jsem, že dávný telefonát do laboratoře ve 3 hodiny ráno byl pravděpodobně z nemocnice, když jí doktoři řekli, že po úraze, který jí způsobil její manžel tím, že ji bil, potratila. Neměla děti a zůstala na ulici. Umřela před rokem. V závěti uvedla jedno jméno. Pug. Bylo tam napsáno, že něj pořád myslela, že jej milovala a že ho hledala. Omlouvala se mu za to co udělala. Bylo jí líto celého života. Chtěla zemřít po jeho boku. Chtěla být s ním pochována.

Opřel jsem se o pomník a proklel celý život. Po tvářích mi stékaly slzy a já usnul. Již nikdy jsem se neprobudil a konečně byl s ní. Navěky.